Při lkaní nad úrovní politické debaty v České republice by se nemělo zapomínat, že místem, kde jsou vytyčována pravidla směřování této země, je Parlament, respektive jeho Poslanecká sněmovna.
Návrh zákona o krajském referendu, návrh na ustanovení Letiště Praha coby státního majetku nebo návrh na zrušení takzvaných regulačních poplatků, také o těchto tématech se minulé úterý diskutovalo na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny svolané sociálními demokraty. Všechny tři návrhy byly přikázány k projednání různým sněmovním výborům a propuštěny do druhého čtení. U všech návrhů byla lhůta na projednání zkrácena na třicet dní.
Jako sonda do politického myšlení na úrovni vysoké politiky může z úterního jednání Sněmovny nejlépe posloužit debata o návrhu na vydání zákona o vlastnictví ruzyňského letiště. Návrh zákona má dva paragrafy. Podle prvního „Letiště Praha - Ruzyně, jakož i veškeré nemovitosti k němu náležející, zejména územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím, smí být jen ve vlastnictví České republiky (dále jen ‚stát'), anebo právnických osob se sídlem ve státě, v nichž má stát stoprocentní majetkovou účast (stoprocentní podíl)." Druhý paragraf upravuje dobu platnosti.
Nad tímto textem se strhla slovní přestřelka mezi předsedou vlády Mirkem Topolánkem a místopředsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou, protože právě Sobotkovým jménem byl v prosinci 2003 podepsán návrh na převod letiště ze státního podniku na akciovou společnost a přípravu projektu jeho privatizace do konce roku následujícího. Obvinění Mirka Topolánka, že si v tomto případě Sobotka počíná licoměrně a populisticky, když chce zablokovat proces, který svého času sám prosazoval, se samo nabízelo. Sobotka se hájil tím, že před šesti lety šlo o transformaci státního podniku Česká správa letišť a že zároveň s návrhem na privatizaci „minoritního podílu" akcií letiště v Ruzyni docházelo k převodu několika regionálních letišť ze státu na kraje a že až Topolánkova vláda zahájila „proces zcizení" této akciové společnosti z vlastnictví státu.
Důležitější otázkou je, zda můžeme tuto sněmovní diskusi považovat za signál proměny politiky sociální demokracie. Kromě Davida Ratha (viz LtN č. 38/2008) dnes nikdo ze sociálnědemokratických hetmanů neproklamuje svůj zájem na navracení majetku prodaného za předchozích krajských vlád, neexistuje zatím debata, i když k ní Bohuslav Sobotka ve Sněmovně vyzýval, o pluralitě vlastnictví a otázce definice majetku, který by měl být vlastněn státem.
Jde svým způsobem o návrat k debatě o směřování a způsobu řízení společnosti, která do poloviny devadesátých let reformulovala původní cíle demokratické - listopadové - revoluce. Podle právníka Jan Kudrny (viz jeho debata s Jiřím Havlem o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví v LtN č. 31/2008) byly „tehdejší protisystémové aktivity (...) legitimovány důrazem na lidskou důstojnost a na práva jednotlivce," kdežto „dnes se zdá, že legitimačním kritériem může být pouze zájem soukromého vlastníka, nebo také daňového poplatníka. Stát a společnost už," pokračuje Kudrna, „nejsou stavěny na občanech a jejich rovnosti, ale na nositelích majetkových zájmů (v přirozeně nerovném postavení)".
Dokladem, že jde o návrat debaty zpět k počátku devadesátých let, je i citace Zdeňka Jičínského z Listiny základních práv a svobod, podle níž, „zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob".
Snahu o návrat diskuse ke kořenům naší demokratické revoluce lze mezi sociálními demokraty pozorovat i na příkladu sociálnědemokratického návrhu o zavedení institutu krajského referenda. Otázka regulačních poplatků ve zdravotnictví je důležitá symbolicky i fakticky, (parlamentní) politiku ale nelze redukovat pouze na ně.
Text byl publikován v LtN 15/09