Kdyby člověk bral vážně výkřiky o hrozícím státním bankrotu, byl by zmaten nálezem Ústavního soudu o nepřijatelně nízkých vysokých penzích. Má nás snad tento soud dorazit? Kde vzít další desítky nebo stovky miliard, aby si i bohatí přiměřeně užili? Naštěstí bankrot nehrozí a Ústavní soud neříká, co přesně chce. Jen bouchl do stolu a očekává, že z toho leknutí uděláme něco rozumného.
Ústavní soud se zabýval případem bývalého soudce, který se propadl do bídy invalidního důchodu. Co zjistil? Z nálezu ÚS 8/07 z 23. března 2010 (zveřejněn 16. dubna) vyplývá, že český důchodový systém je nespravedlivý, nepřehledný a sleduje jiné než deklarované cíle. Nespravedlnost spočívá v redukčních hranicích pro výpočet důchodu, které u vyšších příjmových skupin prakticky vymažou „zásluhovost", vztah k někdejšímu platu. Výpočet důchodu je přitom tak složitý, že je pro většinu adresátů nesrozumitelný a neověřitelný. A co je nejhoršího, manipulace s výpočetními vzorci sleduje jiné než důchodové cíle - při posledních úpravách vláda otevřeně uvedla, že jí jde o „zvýšení příjmů státního rozpočtu".
Ústavní soud pochopitelně neřekl, co s tím máme udělat, pouze zrušil paragraf 15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve kterém jsou stanoveny ony kleté redukční hranice. Protože však odložil platnost tohoto rozhodnutí o 18 měsíců, dal politikům čas, ať si s tím lámou hlavu a zkusí se na něčem dohodnout.
Politici zatím reagovali nevlídně, soud jim znovu leze do zelí. Jsou překvapeni, kolik revolucí se urodí v usedlém Česku za jedinou sezónu a že přitom nejčastěji vyskakují na barikády ti, kdo byli pověřeni ostrahou nehybnosti. Co přijde příště? A kdy? Stačí se ohlédnout, co brněnští sudí stihli za rok - zkrotili prezidenta, zrušili volby. Proč to dělají?
Pro naše dobro. Když sebevražedná šíitská komanda ve strohých soudcovských talárech udeří, podstupujeme test odolnosti našeho uspořádání. Zasahují jako gynekolog národa, jako bába pro dobu, která je těhotná změnou. Vědí, jak drobným dotekem vyvolat netušené reakce, mají osahány erotogenní zóny společnosti. Ono taky není boha, jak s námi jinak pohnout.
Možná s námi nehnou ani teď. Velký ohlas zaznamenaly úvahy, že požadovanou změnu lze provést škrtnutím pera - sociální pojištění prostě přejmenujeme na sociální daň, a je to. U daní nikdo neočekává, že kdo víc dá, víc dostane.
Systém by však potřeboval rozvrtat podstatněji. Nepovšimnuta zatím zůstala poznámka v článku 73 v nálezu, která se obrací proti vůbec prvnímu kroku české penzijní reformy ze začátku 90. let. Spočíval v tom, že jsme zrušili důchodové kategorie zvýhodňující určité skupiny důchodců. Nález teď naznačuje, že jsme vyrazili špatným směrem, neboť „v řadě států Evropské unie existuje vedle obecného důchodového zabezpečení samostatná právní úprava důchodového zabezpečení určitých profesních skupin, ve které se odrážejí nejen kritéria rizikovosti a náročnosti určitých zaměstnání (zaměstnanci pracující ve zdraví zatěžujících podmínkách, příslušníci bezpečnostních a ozbrojených složek), ale i požadavek nezávislosti výkonu daného povolání (zaměstnanci státní správy, soudci)."
Všechno špatně?
Nezávisle na „třetí komoře parlamentu", jak politici ironicky označují brněnskou instituci, rozcupoval náš penzijní systém také profesor Jaroslav Vostatek, když koncem února shrnul výsledky své vědecko-výzkumné práce na úseku penzijní teorie a politiky v přednášce na Vysoké škole finanční a správní (http://www.vsfs.cz/zpravy/2010/file/Vysledky_vedecko_vyzkumne_prace.pdf). Jak upozornil, česká politika v posledních letech nesměřuje k žádnému známému modelu sociálního pojištění, český systém je prostě „mimo". Privatizaci průběžného systému veřejného pojištění Vostatek považuje za ekonomický nesmysl (vede k zadlužení státu) a varuje před tím, aby se zákony zpracovávaly podle návrhů a za účinného dohledu lobbistických skupin (řekli bychom - NERV a Bezděkovy komise). Měli bychom přestat vymýšlet originální národní produkty, jsou zbytečně drahé, a zavést raději takové, které fungují jinde. Příklad - zaměstnanecké penzijní pojištění, které u nás zuřivě odmítají stávající penzijní fondy jako nepříjemnou konkurenci. Pokud jde o naše penzijní připojištění se státním příspěvkem (nevýnosné, bez příspěvku neprodejné, státní příspěvek nejvyšší na světě) a stavební spoření (ještě dražší), tak to by Vostatek rovnou zrušil. Nahradit je může produkt soukromého zabezpečení důchodu a bydlení podle německého vzoru (Riester), do kterého by se ukládaly nezdaněné peníze a zdanilo by se až čerpání.
Problém vlka a kozy
Vraťme se k rozhodnutí Ústavního soudu. Pokud přestane platit zmíněný paragraf 15, budou vyšší důchody vycházet přímo z předchozích výdělků a vyskočí tedy o desítky tisíc korun měsíčně. I kdyby to tak nakonec nedopadlo a došlo se k nějakému kompromisu, je zřejmé, že se jedná o obrovské peníze. Kdo je zaplatí? Sáhne se do beztak schodkového státního rozpočtu a zaplatíme to všichni? Nebo se budou hledat zdroje tam, kde problém vznikl, čistě v rámci důchodového systému?
Nález se toho dotýká v článku 75, když cituje z Pojistněmatematické zprávy o sociálním pojištění Ministerstva práce a sociálních věcí (http://www.mpsv.cz/files/clanky/5886/zprava_2008_cz.pdf): „Případné posílení ekvivalence důchodů je dáno možnostmi snížení úrovně důchodů u nižších příjmových skupin." Výraz „posílení ekvivalence" si přeložte jako „přidat u vyšších příjmových skupin", druhou část věty překládat netřeba. Totéž soud našel i v závěrech Bezděkovy komise, kde se také posuzuje možnost zmenšit náhradový nepoměr opatřeními, „která relativně sníží výši nově přiznaných důchodů pro podprůměrně příjmové osoby". Máme to číst jako návod z Žebrácké opery - oberte ty dole, je jich hodně?
Lze však uvážit ještě jinou možnost - jedna ruka bere, druhá dává. Stačí stanovit minimální důchod, který zabrání pádu do chudoby (metoda pruského kancléře Bismarcka z konce 19. století). Pokud by pojištěnec spadl pod tuto úroveň (dejme tomu dvě třetiny příjmu, který má osoba přesně uprostřed žebříčku, „mediánu"), dostal by ze státního rozpočtu doplatek. Aby se to dalo ufinancovat, muselo by to být provázeno zvýšením daní z příjmů v horních příjmových skupinách.
Kdo chce víc zásluhovosti, musí tedy chtít i obnovu daňové progrese, vyšší zdanění vysokých příjmů. Progresivní zdanění by vybralo do rozpočtu víc peněz (vlk žere) a nabídlo je pro sociální složku důchodového systému. Pak by bylo možno zvýraznit i zásluhovost a zvednout penze na horním okraji (koza tloustne).
Progres a pokrok
Předchozí vláda naopak prosazovala princip, že pokrok není progresivní. Tedy, že progresivní zdanění patří minulosti a že zrychlení hospodářského růstu čeká jen na to, až zavedeme rovnou daň. Jenže zároveň máme důchodový systém, který je progresivní přímo extrémně. O trpících manažerech, bankéřích a soudcích, na které v důchodu zbude jen zlomeček ze stotisícových platů, už byla řeč. Zato ten, kdo žil z poloviny průměrné mzdy, dostane důchod na úrovni 88 procent předchozího příjmu! Když to však převedeme do lidské řeči, mluvíme o důchodu kolem 9 tisíc korun (než zmizí 6 tisíc na nájem a energie). Bavíme se tedy o částce, která by patřila spíše do systému sociálních dávek hrazených z rozpočtu.
Zdálo by se, že je to jedno, kde se peníze na potřebné posílení systému vyberou, jestli v daních, nebo v pojištění, ale jedno to není. Na pojištění výrazně přispívá i zaměstnavatel, zvyšuje to cenu práce, zatímco daně, zejména progresivní, jdou jinudy a neohrožují zaměstnanost. Rozhodně bychom se tedy měli k progresivnímu zdanění vrátit.
A ať už uděláme s nápravou toho, co Ústavní soud nerad vidí, jakékoliv kejkle, řešit musíme hlavně onen problém, který je dole. Třeba i tak, jak o tom hovořili v minulém týdnu na semináři o bytové politice rakouští hosté z Vídně. Město staví tisíce sociálních bytů (to řeší ten problém nájmů), které jsou zároveň konstruovány jako energeticky pasivní, vlastně se nemusejí vytápět (to řeší náklady na energie). A pak také musíme pomoci rodinám, aby si mohly dovolit děti. Systém totiž bude potřebovat nejen plátce, ale také pracovníky, kteří za ty penze - jak ty vysoké, tak ty nízké - nabídnou i v budoucnosti něco reálného ke koupi.