Festival českých filmů Finále letos prezentoval devět celovečerních filmů v soutěži a devatenáct celovečerních filmů mimo soutěž, natočených za poslední rok. Český film, jemuž po revoluci mnoho lidí prorokovalo úpadek a smrt, je na tom stále lépe.
Festival českých filmů Finále je dokladem růstu. Projevuje se to v soutěži, ale i mimo ni. Devět celovečerních filmů v soutěži a devatenáct mimo soutěž, je slušné číslo. Mezi nesoutěžními byly překvapivě všechny úspěšné české komedie. Jejich producenti se patrně obávali, že by je pětičlenná mezinárodní porota, vedená českou režisérkou Mariou Procházkovou, hodnotila přísně a že by umělecky propadly. Nesoutěžně byly prezentovány například Troškův hit Doktor od Jezera hrochů, Bobule 2, Ulovit miliardáře nebo jedna z nejoblíbenějších novinek českých kin Ženy v pokušení. Do soutěže si troufl jen film Muži v říji. Nechyběl ani dokumentární film. Finále uvedlo devatenáct celovečerních dokumentů v soutěži a šest mimo soutěž, ale i školní filmy a retrospektivy. Dokumentární filmy hodnotila porota vedená Miroslavem Jankem.
Rozcestí českého filmu
Český film se v poslední době dělí na skupinu diváckých hitů: viz Líbáš jako bůh (1 milion diváků) nebo Bobule 2 (půl milionu) a na skupinu autorských filmů, které zabodovaly na mezinárodních festivalech, ale doma se musely spokojit s několika desítkami tisíc diváků (Kdopak by se vlka bál, Hlídač č. 47, Normal, Lištičky). I tady ale najdeme několik překvapení.
Například film Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled získal jen ke 40 000 diváků, ale přesto jde o pozoruhodný film na pomezí několika žánrů. Film podle autobiografického scénáře Terezy Boučkové zachycuje sovětskou okupaci v srpnu 1968 a následující normalizaci až po rok 1977 a podepisování Charty 77. Hrdinkou je rozvedená Marta (vynikající Vilma Cibulková), která se živí u filmu, má přítele filmaře, ale zároveň ji miluje prominentní disident. Film na pomezí romantického filmu, dobového thrilleru a komedie patří mezi pozoruhodné filmy loňského roku. Normalizací se zabývá i film Pouta od Radima Špačka. Je v něm díky scenáristovi Ondřeji Štindlovi sesbíráno velké množství dobového materiálu, takže tu byla šance natočit českou variaci na německý film Životy těch druhých. To se bohužel nestalo. Film se láme do dvou nesourodých částí: kromě příběhu disidenta Tomáše Sýkory a „jeho" estébáka Antonína Rusnáka je tu cítit snaha doplnit film o symbolickou, těžko srozumitelnou rovinu. Tím se obětuje hlavní část filmu formálnímu experimentování na úkor motivací postav. Do konce filmu se například nedozvíme, co vlastně Sýkora provedl, proč na něj byla nasazena tajná policie, jaký byl jeho vztah k manželce a k milence, jeřábnici Kláře. Estébák Rusnák je srozumitelný v tom, že je zlý a cynický. Je tu ale také něco, co je mu na jeho vlastní práci odporné, ale „to něco" není přesně vyjádřeno a do skončení filmu se to nedozvíme.
Některé české filmy jsou stále málo srozumitelné, v potřebě „uměleckosti" připomínají apokryfy, jejich postavy nejsou jasné v motivacích. Dějové linky se ztrácejí často v podzemí jako Punkva. Ideově i formálně jsou ovlivněné dobou socialismu. Ve filmu Pamětnice (režie Vlado Štancel) se studenti náchodského gymnázia připravují na sraz maturantů po 60 letech. Film má jedinou zajímavou postavu, ostatní postavy jsou typicky bakalářské - při počtu výrazných hereckých osobností od Libuše Švormové po Květu Fialovou je to dost málo. Romantická komedie z golfu Veni, vidi, vici (režie Pavel Göbl) je natočena aspoň trochu profesionálně, ale v myšlenkové tradici socialismu: je příběhem maturanta Honzy Moudrého, který se uchytí jako myč nádobí v Karlových Varech a díky svému výjimečnému talentu pro golf se stane přeborníkem, ale zneužije ho krásná majitelka PR Agentury (v socialistických filmech to byl většinou nějaký emigrant), které jde jen o peníze. Český film je tedy navzdory talentům a zavedeným strukturám stále na rozcestí.
Autor je filmový publicista.