Vysoký věk není synonymem nesvéprávnosti a už vůbec není zločinem, za který lze trestat.
Paní Blanku jsem potkávala každý den ráno s pejskem v parku v samém centru Prahy. Mohla se blížit šedesátce, vždy pečlivě upravená blonďatá baculka s neodmyslitelným pytlíkem piškotů pro všechny hafany z okolí. Často jsme spolu probíraly život - ona už po smrti svého manžela žila sama a chtěla si prostě popovídat, mě nevadilo poslouchat.Drtivou většinu života prožila za „socialismu", a o to víc pak cinkala klíči na Václavském náměstí. Věřila, že se jí na „stará kolena", která ale s ohledem na statistiky vlastně až tak stará nejsou, dostane nové šance zkusit život v plné svobodě. A první roky si to opravdu užívala - měla vysokoškolské vzdělání a vcelku slušně i vydělávala, a tak ráda chodila do divadel, na výstavy a často létala poznávat svět. Pak se ale situace v demokratické České republice jaksi - stabilizovala. Ve firmě, kde pracovala, se reorganizovalo, a ji kvůli vysokému věku propustili jako jednu z prvních. Práci hledala těžko, ale nakonec se jí to povedlo - do nového zaměstnání na okraji Prahy najezdila každý pracovní den tam a zpátky přes dvě hodiny a pracovala manuálně - to všechno za necelých deset tisíc čistého. „Jistě, že jsem si chtěla najít něco blíž a za víc peněz, ale buď mi nabízeli jen minimální mzdu, ze které se nedá lidsky žít, nebo mě rovnou nechtěli, že jsem pro ně už stará," povzdychla si tenkrát. A do toho všeho jí majitel domu, v němž prožila celý život, hodil do schránky vzkaz „Vystěhujte se!" a nabídl jí za to byt u majitele na periferii. Následovaly slzy, pak stěhování a paní Blanka mi zmizela z očí. Před čtrnácti dny se ale u nás v parku objevila znovu. Už nebyla tak upravená, jak jsem ji vždy pamatovala, pohublá a bez piškotů pro pejsky. „V práci se propouštělo... a ten majitel domu, ve kterém jsem chtěla už dožít, mě vystěhoval znovu," trochu sípala. „Už nevím, co mám dělat..."
Mlčela jsem. Co na to taky říkat? O pár dní později mě ale hlavou bleskla cynická myšlenka, že má paní Blanka vlastně štěstí, že je sama. K tomu všemu by jí ještě totiž hrozilo, že by za ní coby za nesvéprávnou stařenou přišel její vnouček a osvícen triem Mádl, Issová, Zelenka by jí vysvětloval, že má zachránit naši republiku před socialismem a volit pravici. Nejsem si jistá, jestli by v přesvědčování uspěl, možná by spíš obdržel pár facek.
Mimochodem, Mádl s Issovou o své výzvě hrdě mluví jako o občanské angažovanosti, ale na sociální síti Facebook na jejich podnět několik tisíc mladých lidí rozjelo akci „Zachraň Česko: Schovej babičce občanku!", zatímco další za svůj světonázor zvolili tezi: „Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vražedné - důchodci! Jejich protivníci jsou mládež, vysoké ceny a schody. Důchodci z ČR buzerují, hledají slevy a sedí v autobusech ve dne v noci." Do stejnojmenné diskuse už přilákali přes čtvrt milionu „lidí".
Nejvzdělanější generace
Vulgarity pana Mádla a paní Issové, herců, tedy lidí, kteří se u nás po Listopadu stali samozvanými pochodněmi morálky, a nenávistné výlevy v diskutérských skupinách na internetu jsou přitom jen příslovečnou poslední kapkou, která starším lidem v České republice chyběla k pádu do naprosté deprese. I bez mouder pravicových komsomolců jim totiž bohatě stačí fakt, že by se jich většina v příběhu paní Blanky - a v České republice dvacet let poté, co nastoupila cestu demokracie (byť možná jen kapitalismu) - rychle poznala.
Mnozí z nich se sice snaží si přivydělávat, ale praxe je taková, že lidé ve vyšším věku běžně chodí na pracovní úřady i víc než rok, a výsledek bývá nulový. Statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí ČR za první čtvrtletí letošního roku to říkají jasně: věkové kategorie od 50 do 64 let tvořili mezi uchazeči o zaměstnání největší díl - celých 26 procent z celkových více než 572 tisíc nezaměstnaných. Zaměstnavatelé o ně nemají zájem, ani když jsou některé úřady práce s to vyplácet firmám za každého takhle umístěného měsíčně tisíce korun.
Jejich situaci ještě zhoršuje deregulace nájmů, která v některých oblastech dosahuje výšek až drakonických i pro lidi zaměstnané. Připočteme-li k tomu poplatky u lékařů, které starší lidé vyhledávají logicky víc než mladí, zdražení potravin, elektřiny, vody, plynu a služeb vůbec, můžeme konstatovat, že hon na lidi středního a vyššího věku už začal a vede ho hned několik lovců z několika směrů. Jejich motto zní vcelku jednoduše: „Dejte mi všechny své peníze, žádné po nás nechtějte a sami si pak dělejte, co chcete, vždyť jsme v demokracii."
„Žádná generace seniorů nebyla tak vzdělaná a kulturní jako ta současná," konstatuje přitom dva roky stará studie PhDr. Petra Saka ze Sociologického ústavu AV ČR, ale není jim to nic platné, protože „značná část z nich má problémy pokrýt z důchodu životní potřeby" a „důchod jim neumožňuje vést důstojný život." A tuto realitu vidí každý. Tříletý Sakův výzkum totiž ukázal, že více než polovina Čechů se dnes bojí, že na stará kolena skončí v holobytech a azylových ubytovnách bez šance zaplatit si nájem v normálním bytě s dobrou lékařskou péčí.
Odborníci pro situaci dnešních starších lidí našli speciální termín. Říkají mu ageismus (z anglického slova age - věk) a zahrnují do něj předsudky nebo projevy diskriminace vůči starším lidem. Oni se neumějí bránit, tak z nich dostaneme všechno... a ještě jim řekneme, jak se mají chovat, dodali by zřejmě Mádl s Issovou.
Prokletí neaktivních
Paní Blanka není v České republice se svým osudem sama a vzhledem ke stárnutí populace - je přeci jen nechutnou ironií osudu, že si musíme připlácet u lékaře za to, že nás udrží při životě i do věku, kdy se staneme jakýmsi společenským odpadem - se budou řady těchto lidí nezadržitelně rozrůstat. A ještě šílenější je, že paní Blanka zatím ani nedosáhla věku, kterému odborníci říkají „počínající stáří". To podle nich totiž leží až mezi šedesátým a čtyřiasedmdesátým rokem života a teprve pak až do devětaosmdesátky prý nastupuje stáří vlastní, skutečné. Mimochodem, nad devadesátkou už mluvíme o dlouhověkosti.
A právě osob v těchto třech věkových pásmech u nás neustále přibývá, a to od roku 1996, kdy u nás počet lidí ve věku šedesáti let a více poprvé převýšil počet dětí do čtrnácti let; starší a staří lidé tehdy tvořili 18,5 procenta společnosti, zatímco děti jen 15,9 procenta. Od té doby tento poměr jen narůstá - ve prospěch letitých.
Vzhledem k tomu, že nezaměstnaných nad padesát let je rok od roku více, řeší někteří z nich svou neveselou situaci předčasným odchodem do důchodu, byť je spojen s vyhlídkou na vcelku zanedbatelnou - a ve společnosti, která se ráda označuje za humánní i naprosto nedůstojnou - penzi. Podle statistik odcházelo ještě v roce 1996 do starobního důchodu předčasně jen 18 procent lidí, o šest let později, kdy se obecně zvýšila nezaměstnanost, tvořily podobné případy už celých 58 procent! Ke konci loňského roku už předčasných důchodců bylo přes 350 tisíc.
Jaký má vyřazení starších lidí z trhu práce vliv na rozvoj hospodářství, by nejspíš bylo na dlouhou a místy zcela určitě lidsky nechutnou, tedy čistě ekonomickou, diskusi. Podle studií publikovaných v britském deníku The Guardian jsou přitom ale - alespoň někteří - tamní zaměstnavatelé ochotni připustit, že starší lidé bývají rozvážnější, ochotní dále se vzdělávat, mají zkušenosti, nepropadají panice při řešení nečekaných situací a dovedou být loajální k zaměstnavateli. Mezi nevýhodami naopak kralují argumenty typu nevyznají se v moderních technologiích, neumějí pracovat s počítači, nenechají si poradit od mladších, odmítají změny, nejsou flexibilní a bývají často nemocní. Ať tak či onak, „současná společnost není schopna využít přidané hodnoty stáří, jako je životní moudrost, životní zkušenosti a podobně," podotýká PhDr. Sak. A platíme za to - náklady na sociální síť pro tuto skupinu „ekonomicky neaktivních" (nemělo by se ale raději mluvit o „ekonomicky zneaktivněných"?) český stát loni přišly na 3,1 miliardy korun.
Kam zmizela Babička?
Ponechme stranou fakt, že nevíme, jak paní Blance a jí podobným desítkám a stovkám tisíc lidí pomoci, protože jen těžko lze za současného stavu věcí zaměstnavatelům poručit, koho mají najímat a koho ne. O složitosti prokazovat diskriminaci na základě věku právní cestou ani nemluvě.
Zajímavější je, že nechuť zaměstnávat starší lidi nemá podle všeho s „moderními technologiemi" až tolik společného, jak se nám snaží namluvit firmy v čele s mladými, dynamickými, dozlatova opálenými a až k uzoufání prefabrikovanými manažery. Například američtí sociologové se ve svých studiích shodují v tom, že jednou z hlavních příčin ageismu je strach, který má naše společnost ze smrti. Většina z nás ji totiž vnímá jako bod mimo životní cyklus, nikoli jako přirozenou součást života. Z toho pak vyplývá, že naše společnost přijímá a uznává jen lidi „živé", tedy mladé, kteří svůj život mají ve svých rukou a pevně ho kontrolují (byť je otázka, kdo z mladých může tento argument použít s naprosto čistým svědomím), a nikoli staré, kteří nám podvědomě připomínají, že stáří rovná se smrt.
Ageismus je tak podle expertů spíš projev nepříjemného, nevědomého pocitu a nechuti vůči stárnutí, chorobám, bezmoci, zbytečnosti a smrti. Společnost se proto raději vrhá opačným směrem a stáří odmítá a znemožňuje ho.
Je zvláštní, že v dětských knížkách bývají v posledních letech dědové a babičky líčeni ve stereotypních, převážně pasivních rolích, často jako málo snášenliví potrhlí jedinci, kteří si žijí v jakémsi svém světě na hony vzdáleném tomu aktuálnímu ipodovému a fejsbúkovému světu vnuků a vnuček. Studie prováděné v USA přitom ukazují, že typ staré ženy „babičky" vychází ve srovnání s málomluvnými typy „dědků" ještě vcelku dobře. Nikoli však dostatečně k tomu, aby v dětech vznikl pocit pevné a nezničitelné celoživotní vazby. A u nás babička Boženy Němcové dávno skočila přes plot pro pírko a už se nevrátila, zmizela kdesi v nenávratnu.
Pravdivá reklama
Stačí se podívat na produkty televizí, filmových studií, rozhlasových stanic, reklamních agentur a dalších mainstreamových médií a hned vám bude jasné, jaký důraz naše společnost klade na kult mládí, tělesné krásy, síly, dokonalosti a sexy vzhledu. Starší lidi v televizních seriálech skoro neuvidíte, a pokud ano, tak jen v rolích podle zaběhnutých stereotypů, kdy se stáří automaticky pojí se směšností, konzervatismem, trapností anebo ochablostí myšlenkovou i tělesnou.
Obzvláště výmluvné jsou televizní reklamy. Dávno vytušily, že se ze seniorů dají nějaké peníze vytáhnout, a přitom nám ostatním linkují správné vidění světa a vysvětlují, co je v něm důležité, a co nikoli. V obecně zaměřených reklamách se proto senioři přihlouple usmívají na lavičce před domem a v kapse mají doklady k údajně supervýhodnému spoření, jindy zase šikanují mladé kvůli špatně zvolené nátěrové barvě, rozčilují se nad hlukem od sousedů, zatímco v těch „svých" vyzařují klid a pohodu s vložkami proti inkontinenci, s chutí se - s pomocí správně přilepených zubů - zakusují do karamelek a pak ještě vyhazují nohy až do nebe se zaručenými preparáty na bolavé klouby.
Existují samozřejmě i čestné výjimky, ale není jich dost na to, aby zabránily ošklivému efektu: průzkumy naznačují, že mnozí ze starších lidí podléhají degradujícímu názoru médií, ztrácejí sebedůvěru a sebezničujícím způsobem souhlasí s tím, že patří do hrobu a zelenou má mít jen mládí. „Společenský statut seniora je podle seniorů nízký," zní jeden ze závěrů Sakovy studie. „Senior je společností a mladšími generacemi vnímán jako člověk, který zabírá místo v zaměstnání, byt a na kterého mladší musejí pracovat. S věkem u seniorů narůstají pocity osamění."
Generace za zdí
Dost cynicky, nicméně pravdivě, vyznívá další sociologický závěr. Naše západní civilizace zaměřená především na hromadění zisku, odmítá chápat produktivitu člověka jinak než v úzce vymezených ekonomických rozměrech. Oba kraje životního cyklu - narození a smrt - proto vnímáme jako neproduktivní, a střední generace si stěžují, že musejí za obě „vyžírkovské" skupiny nést tíži všech nákladů.
Děti jsou na tom ale přece jen o něco lépe. Vidíme v nich jejich budoucí produktivitu, tedy něco jako vhodnou investici, avšak u starých lidí už tento předpoklad neplatí. Jakmile přestanou být ekonomicky produktivní, o čemž ovšem až zbytečně často nerozhodují oni sami, rychle začneme zapomínat na fráze o úctě ke stáří, protože v našich očích už svou hodnotu ztratili. Jako by i v kapitalismu platilo ono komunistické „Kdo nepracuje, ať nejí!"
Důsledkem je, že se naše společnost jaksi automaticky dělí na věkové skupiny, které mezi sebou téměř nekomunikují. Náš původně rodový způsob života se obrátil naruby a o všem dnes rozhodují vzájemné odlišnosti. S hledáním spojovacích prvků se nikdo neobtěžuje. A senioři se uzavírají do sebe, začínají být apatičtí, přestávají o sebe pečovat, zažívají psychické problémy, mohou sklouznout k alkoholismu a výjimkou nejsou samozřejmě ani sebevraždy.
Ageismus ale samozřejmě není všeobjímající a zdaleka nepanuje ve všech kulturách naší planety. Přístup ke starým lidem se liší od místa k místu a zjednodušeně lze říct, že čím méně je ta která společnost z našeho povýšeneckého pohledu „rozvinutá", tím více úcty a respektu ke starým lidem chová. Jinými slovy, čím je společnost „civilizovanější", tím hůř se staví ke svým otcům a matkám.
Třeba na mnohdy opovrhovaném arabském Blízkém východě je stáří obecně považováno za vrchol života a lidé vysokého věku jsou u ostatních v úctě. Svědčí o tom i fakt, že slovo „šajch", kterým dnes označujeme vládce některých arabských zemí či rodových klanů, v původním významu znamená „starý muž". Kdybyste se tam sháněli po něčem, jako jsou naše hospicy nebo „odkládací" domovy důchodců, odpověděli by vám nechápavým pohledem. Takovou instituci neznají, protože péče o starší tam patří k základním pilířům kultury.
V některých kulturách zase roste společenské postavení žen v okamžiku, kdy projdou menopauzou. Kupříkladu v japonské rodině mají velké slovo staré ženy. Mnohá menší tradiční společenství jim zaručují větší sexuální svobodu, právo účastnit se významných rituálů a podíl na řízení života komunity. To vše na úkor domácích prací, které za ně už vykonává někdo jiný.
Samoúčelné prodlužování
Ještě na počátku minulého století byla u nás střední délka života pětačtyřicet až pětapadesát let, dnes se naši muži dožívají v průměru čtyřiasedmdesáti a ženy ještě o něco více, a to jsme přitom ještě dobrých pět let za průmyslově nejvyspělejšími zeměmi. Mílové skoky medicíny a farmaceutického průmyslu nám umožňují nastavovat život, ale zatím se to děje jaksi samoúčelně. Nejspíš jen kvůli ziskům farmaceutických firem hrneme do starých lidí - a navíc za poplatek - léky, ale naprosto zapomínáme přibalit jim k tomu ještě smysl či kvalitu bytí. Místo toho jsou pro vládce společnosti dobrou dojnou krávou - proč je nepřipravit o vše, co mají? Bohužel to není jen v rovině finanční, ale také v té lidské, v rovině lidské důstojnosti.
Pokud by ale někdo z velevážených čtenářů měl pocit, že je vůči ageismu imunní, ať se zamyslí. Co si v duchu říkal, když stál onehdy v supermarketu ve frontě u pokladny a netrpělivě čekal, až si ta stará paní před ním pečlivě, ale velice pečlivě a zdlouhavě přepočítá vrácené drobné za nákup tří rohlíků - mimochodem, rovněž pečlivě odpočítaných? Nebo jak reagoval, když na dálnici míjel plazící se obstarožní auto se stejně obstarožním důchodcem za volantem?
Své předsudky máme pod kůží. Bohatě stačí, když seniorovi při řeči vypadne nějaké jméno, a hned se nám na mysl dere něco o senilitě, zatímco stejný zádrhel u sebe samých přičítáme třeba jen přepracování. Když přeslechnou, co jim říkáme, okamžitě je v duchu „odstřelíme", že jsou staří, a ani nás nenapadne, že se jim třeba jen zhoršil sluch. Při pohledu na párek důchodců, kteří se k sobě mají, se jen kysele - a někteří třeba i zhnuseně - ušklíbneme, protože láska je přece vyhrazena nám mladým. A nedejbože, když si začnou stěžovat na poměry - mají být rádi, že jsou rádi, a nechat kritiku těm, kteří na ni mají nárok! A že paní Blanka už nemá práci a možná přijde i o bydlení? Její věc! Každý se dneska stará přece jen sám o sebe!
Ruku na srdce, není nutné za každou cenu všechny starce ctít a snažit se jim pomáhat jen pro jejich pokročilý věk. Pohled do našich nedávných dějin, které byly vydlážděny chodícími mrtvolami typu Gustáva Husáka či Leonida Brežněva, dokládá vcelku spolehlivě, že vždy existují nějaké výjimky potvrzující pravidlo. Zároveň bychom se ale měli vyvarovat bezohlednosti a toho, že se vůči seniorům přikloníme k principu kolektivní viny. Nejenže je to z hlediska mezinárodního práva nepřijatelné, ale hlavně: stáří není zločin, za který automaticky musí přijít trest. Člověka nelze poměřovat jen podle jeho ekonomické produktivity. Koneckonců, stárneme všichni. A to už od narození.