Islamisté vědomě vystavují ruským politikům bianko šek k utužení bezpečnostního režimu a zúžení prostoru pro uplatňování svobod a demokracie.
Každý teroristický akt vyvolává automaticky řadu otázek. Po explozích, které otřásly v krátkém časovém sledu moskevským metrem, dagestánským Kizljarem a ingušským Karabulakem, lze na některé z nich odpovědět okamžitě. Dnes je jisté, že nejde o ojedinělé akce, nýbrž o dlouhodobý seriál na pokračování po relativní šestileté odmlce. Právě kvůli ní Vladimir Putin došel k závěru, že terorismu došel dech, v Čečně oficiálně zastavil protiteroristické akce a předal moc plně do rukou čečenského prezidenta Kadyrova, který svou tvrdou rukou vytlačil islamistické bojůvky ze země. Usídlily se ale hned za rohem, v Dagestánu a Ingušsku, kde zkonsolidovaly své síly a s novou vervou se vrhly do boje, takže Kavkaz loni zažil na 460 nejrůznějších teroristických akcí.
Doku Umarov koncem roku 2007 vyhlásil vytvoření Kavkazského emirátu, vyzval muslimy ke světovému džihádu a za hlavní nepřátele vedle Ruska označil Ameriku, Británii a Izrael, jakož i všechny, kdo kdekoliv na světě bojují proti muslimům. Prakticky tím přiznal, že se ztotožňuje s idejemi Al Kajdy. Podle Ahmeda Zakajeva, ministra zahraničí čečenské „Republiky Ičkerie", který žije v exilu v Londýně a podle Moskvy je emisarem čečenských separatistů, Umarov svým prohlášením čečenskému hnutí udělal medvědí službu. Z taktického hlediska je podle něj provázanost s Al Kajdou v daném případě dobrá jen jako záminka pro ruské speciální služby, které mohou ospravedlňovat tvrdý postup vůči separatistickému hnutí.
Kam vedou stopy?
Podle listu Asia Times shromáždila Al Kajda na hranicích Afghánistánu a Pákistánu nejzkušenější místní i zahraniční bojovníky, včetně Čečenců a Uzbeků, aby vytvořili tzv. Stínovou armádu Lašhkar al Zíl, která provedla už řadu partyzánských operací. Taktika boje i výběru cílů v moskevském metru a o den později v dagestánském Kizljaru prý napovídá právě o akci této Stínové armády. Objevily se ale i spekulace, že v teroristickém útoku v Moskvě mohou mít prsty gruzínské bezpečnostní složky, přičemž se ale zároveň spekuluje o tom, zda masakr nezorganizovaly ruské bezpečnostní služby. Gaiz Minasjan, specialista na problematiku Kavkazu z gruzínského Fondu strategických studií, v Le Nouvel Observateur tuto možnost sice nevylučuje, ale pravděpodobnější se mu zdá, že o věci mohly vědět, avšak neučinily nic proto, aby tomu zamezily. Podle něho se tato akce totiž hodí těm silám, které chtějí, aby do prezidentského křesla v Rusku za dva roky opět usedl Vladimir Putin.
Ti, kdož by rádi nahmatali v politické činnosti ruského duumvirátu nějaké trhliny, se bez nějakých konkrétních důkazů snaží naznačit, že tu běží o jakýsi skrytý zápas o prestiž mezi Putinem a Medveděvem. K oběma politikům je možné mít nejrůznější výhrady v závislosti na pozici, ze které je chceme posuzovat, nicméně vše nasvědčuje tomu, že jsou oba natolik soudní a odpovědní, že si nedovolí rozhoupávat mocensko - politickou lodici zneužitím islamistického terorismu.
Snaha vyvolat tsunami
Krátce po útocích v moskevském metru ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov jednoznačně prohlásil, že stopy teroristů vedou do země nikoho na hranici mezi Afghánistánem a Pákistánem. Právě tam prý sídlí ideologové teroru, kteří aktuálně usilují o destabilizaci severního Kavkazu a Střední Asie. Podle analýzy ruského politologa Georgije Mirského si vytýčili dva cíle: za prvé -- po usámovsku -- vyprovokovat státní moc k tvrdým represím na severním Kavkazu a následně tak posílit další vlnu protiruských a protimocenských nálad. A za druhé - a to je ještě nebezpečnější - chtějí v Rusku vyvolat tsunami protimuslimských nálad. Slovo muslim by prý mělo splynout s pojmem terorista, následně by se vzedmula vlna odporu a nenávisti vůči muslimům, od níž by byl už jen krůček k vyvolání protimuslimské války. Mirskij varuje, že lidé stojící za atentáty jsou lidé silně zideologizovaní a nejde s nimi mluvit, stejně jako třeba se super uvědomělým nacistou nebo stalinistou. Nezbývá proto, než s nimi vést boj na život a na smrt.
V této souvislosti si mnozí politologové v Rusku i v zahraničí kladou otázku, jak dalece tato situace ovlivní další politický vývoj na ruské domácí scéně. Existuje téměř shoda v tom, že situace nahrává do karet Putinovi, neboť lid obecný si ve stavu ohrožení žádá energického vůdce a modernizace, kterou tolik prosazuje Medveděv, se odkládá, byť je pro Rusko životně nutná. Nynější situace tak dává politikům de facto bianko šek k utužení bezpečnostního režimu a zúžení prostoru pro uplatňování svobod a demokracie.
Ruský premiér Putin na teroristické akce reagoval okamžitě a ve svém stylu s heslem - Najít a zničit! Také Medveděv ucítil, že nemá-li před lidem ztratit autoritu, musí ponechat stranou pokusy o obvyklou delikátnost a neočekávaně vyrazil do dagestánského hlavního města Machačkaly. Na mimořádném zasedání vedoucích činitelů severokavkazských republik tam zformuloval pět zásadních směrů pro boj s terorismem. Na prvním místě je posílení pořádkových orgánů a soudů, následuje snaha zasazovat teroristům rychlé a bolestivé rány a ničit jejich bašty. Za třetí pomáhat těm, kdo dobrovolně opustí řady bojovníků (pokud se toho odváží, neboť je to považováno za zradu, za níž se platí životem a to i v kruhu rodinných příslušníků). Za čtvrté Medveděv zdůraznil rozvoj místní ekonomiky a sociální sféry, vzdělání a kultury a za páté upevnění morálních a duchovních hodnot. Otázkou je, jak se mu to všechno povede za situace, kdy na Kavkaze korupce jen kvete. Enver Kesrijev, vedoucí Centra regionálních bádání Ruské akademie věd, ihned upozornil, že bez skoncování s korupcí z toho nic nebude: „Kdyby se podařilo prudce snížit její úroveň, ekonomika by zaznamenala rozvoj bez dodatečných finančních, ekonomických a právních zásahů."
Boj o mozky a srdce
Problémem je, že džihádistický boj je bojem bez pravidel a bez časového a geografického omezení. Ozývají se i hlasy, podle nichž by Rusko situaci vyřešilo tím, kdyby poskytlo Čečně či Kavkazu nezávislost. Gaiz Minasjan však soudí, že Rusko takový krok neudělá, a to hned ze tří důvodů. Rusko potřebovalo tři století k tomu, aby Kavkaz ovládlo, a tak se ho po nějakých 20 letech války jen tak nevzdá. Navíc nyní celý severní Kavkaz uzavřelo do jednoho federálního okruhu a už několik let se snaží upevnit svůj vliv na neruském Kavkazu -- v Gruzii, Ázerbajdžánu a Arménii. A nakonec: Čečňa je od samého počátku konfliktu neoddělitelná od putinismu.
Dodejme ale, že existuje i obava z dominového efektu, který by mohl vést i k rozpadu Ruska, byť je tato varianta oproti 90. letům málo pravděpodobná. Po krušných, mnohdy tragických zkušenostech, které prožily miliony občanů v důsledku rozpadu Sovětského svazu, lze logicky usoudit, že obyvatelé dnešního Ruska by ve své valné většině opatření proti dalšímu tříštění své země rozhodně podpořili.
Boj s radikálním extremismem je bojem s jeho zaslepenou ideologií, se kterou je možné bojovat pouze v tom případě, jestliže proti stojí jiná, vysoce kladná ideologie. V dnešní době to je ale deficitní zboží. Ve skutečnosti je to boj o srdce a mozky lidí.
Autor je publicista