Je to omyl. To bylo nejčastější slovo historika Josefa Pekaře (1870-1937), které používal bez rozdílu konfese a názorového ukotvení, doslova proti všem. Proti Janu Herbenovi, Karlu Scheinpflugovi, Zdeňku Nejedlému, ale i Tomáši G. Masarykovi. Historik, který bývá řazen do tzv. gollovské školy, proslulé svou důkladnou archivní a obecně faktografickou průpravou, vytvořil svým stylem a erudicí metodologii, dnes ovšem jenom obtížně následovatelnou. Toto pondělí 12. dubna by se dožil 140 let.
Výklad díla Josefa Pekaře postihla, podobně jako i jiné nekonvenční české duchy, prohibice. Zatímco za jeho života vycházely jeho explozivní a polemické knihy - věnované úhelným osobnostem ale i výbušným událostem národních dějin - doslova jako na běžícím pásu; proces vydávání se zastavil uprostřed protektorátu. Těžko dnes říci, co z děl mělo pro reflexi dějinného českého osudu význam největší.
Monumentální odkaz historika
Zda to bylo jeho objevitelské dílo Dějiny Valdštejnského spiknutí (1895), jímž se vzápětí habilitoval na univerzitě, a jež rozvinul v roce 1934 dvoudílným Valdštejnem, nebo závažný příspěvek ke Kristiánově legendě v díle Nejstarší kronika česká (1903), nebo monumentální Kniha o Kosti (vydaná vlastním nákladem v letech 1909 -1911, jež podává svědectví o dění na černínském panství od poloviny 17. do poloviny 19. století - a to včetně finančních obratů), po níž následovaly Tereziánské katastry, popisující proces rakouské centralizace.
Vedle procesů a událostí, jakými byla například Bílá hora (1921), zajímaly Pekaře logicky osobnosti, které v českých dějinách nelze obejít: a to Jana Husa a Jana Žižku. Prvnímu věnoval několik polemických studií (viz. soubor Z duchovních dějin českých, 1941), druhé čtyřsvazkové dílo Žižka a jeho doba (1927-1933). Samostatnému zájmu se u Pekaře těšil sv. Václav stejnojmenným titulem (1929), ale i Jan Nepomucký (Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, 1921).
Výbor z jeho díla se zastavil v roce 1942. Ani po válce, ani v 60. letech, nebyl Pekař autorem módním, znovuobjeveným, natož nově vykládaným. Rehabilitace, alespoň novými vydáními jeho děl, se dočkal až po roce 1989. Vyšel znovu jeho Žižka (1992), dočkal se nedávno i Valdštejn (2008). Oproti patosu, s jakým vedl kdysi Pekař své polemiky a vyvolával kontroverze, se ale vytratilo něco podstatného. Nikdo se dnes už nepozastavuje nad tím, že byl svým krédem katolík, a že právě z tohoto důvodu vycházelo i jeho několik hodnocení osobností a dějů. Vytratil se koneckonců i patos, spojovaný s dávnými krvavými událostmi, které překryly jiné - například teatrální okupace v srpnu 1968 nebo karnevalový listopad 1989.
Tento úhel pohledu ale poněkud zastírá základní rys, vyzdvihujíc Pekařovu konfesní neústupnost, již méně ale jeho toleranci a znalost věcí. „Předstoupil jsem k svému studiu beze všeho předpojatého mínění," řekl v jednom rozhovoru. Ano, Pekař vskutku, a nalezneme to i v jeho polemikách, nebyl předem zaujatý - snad jenom samotnou látkou, jíž věnoval neskonalou píli a nasazení.
Historik Jaroslav Čechura zdůrazňuje, že nelze vedle jeho bohaté publikační činnosti přehlížet ani Pekařovu „raketovou univerzitní kariéru": Byl ve svých 27 letech docentem v roli „suplujícího ordináře, neboli univerzitního profesora", krátce poté, co se habilitoval jako docent; v letech 1909-1910 již děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde později v letech 1931-1932 zastával i funkci rektora. Nelze odhlédnout od jeho práce v Historickém klubu, kde byl starostou a vydavatelem dodnes velmi ceněného Českého časopisu historického.
Spor o smysl český dějin
Z dnešního pohledu vystupuje z příšeří dějin a dějinného zkoumání samotného, jak hluboce dokázal Josef Pekař polemizovat s převládajícím míněním. A to o věci, které se dotýkají - a věřím, že stále i zajímají alespoň některé - generací současných. Diskuse, shrnutá v souboru O smysl českých dějin, která provázela vznik obnovené české suverenity - a československé státnosti, postavila Pekaře do ostrého sporu s prvním prezidentem Tomášem G. Masarykem. Těm, kteří nevěří na smysl života, ani smysl nějakých dějin, pro ty takové čtení stejně nebude mít význam.
Shrňme ale stručně výchozí pozice. Téma poprvé formuloval jako českou otázku (všimněme si, že nikoliv jako „český úděl", ačkoli z H. G. Schauera vyšel) právě Masaryk, který přisoudil českému národu a jeho národnímu hnutí myšlenku humanity - a tuto linii provlékl uchem husitské jehly přes reformaci, aby jí zapošil i obrození (a tak dál, jak je libo) a ošperkoval náboženským rozměrem. Proti tomu vystoupili mnozí, Pekařův hlas zněl ovšem nejsilněji - výklad je ahistorický a neodpovídá kritickým vědeckým nárokům, a navíc: Masaryk je doktrinář. Dělat například z postavy Žižky ideál demokracie a humanismu, je prostě omyl! Zajímavé je, že rozhřešení v první fázi dodal oběma Zdeněk Nejedlý, který sám po válce přispěl k novému druhu doktrinářství, už ovšem v jiné režii, tentokrát při vzniku tzv. lidově-demokratického zřízení.
***
I dnes se vyplatí Josefa Pekaře číst. Dějiny, které umí popsat nejen do posledního písmene, ale doslova do poslední nitě, se před vámi díky jeho náročné kreativitě otevírají jako stránky obrazů, které se dožadují vaší pozornosti. I jeho, doslova husitská tendence, jít proti proudu (nebo proti všem, chcete-li) zůstává i dnes velmi sympatická. Historik Josef Pekař, žák pozitivistického profesora Jaroslava Golla, se mimochodem vždy považoval spíše za dědice Františka Palackého.