Nový film režiséra Zdeňka Trošky Doktor od Jezera hrochů se hned po svém uvedení do kin vyšplhal mezi divácky úspěšné a některými tradičními antitroškovskými kritiky byl vzápětí programově sepsut.
Sice jsme hned první víkend po uvedení Doktora od Jezera hrochů sesadili Avatara, ale vůbec to nijak nepřeceňuji, spíše se tomu směju. Vždycky musí přijít do čela nějaký nový film (v době našeho rozhovoru to byla Vejdělkova komedie Ženy v pokušení), ale mám největší radost z toho, že diváci přišli zase na český film, na českou komedii. Lidé mě zastavují, děkují a říkají: „Kdykoliv pustíme televizi, na všech kanálech jsou mordy, střílečky, márnice, ničení všeho, na druhé straně nám už taky vadí, že se neustále předkládá tematika odsunů a přísunů Němců, Čechů, Židů, estébáků."
Ty -náctileté, co do kina chodí, to sotva zajímá. Pro ně je sametová revoluce stejně daleko, jako bitva u Lipan a Gustáv Husák je jim vzdálen jako Karel IV. Vše, co se událo před jejich narozením, je pro ně dávný šerověk. A lidi, kteří v tom žili, už si od toho chtějí odpočinout, mají všeho dost. Chápu, že je to třeba připomínat, zejména mladým lidem, aby se poučili z historie, jenže vždycky přijde boom, někdo vytáhne nějaký úsek z minulosti a netočí se filmy o ničem jiném. Zapomíná se na to, že lidi potřebují také nějaký oddech, relaxaci, zábavu. V našem případě je to přepis Švandrlíkovy anekdoty - Doktor od Jezera hrochů. V podstatě jednoduchý, přímočarý anekdotický příběh, který za třicet let od prvního vydání potěšil půl druhého milionu čtenářů. Po zhlédnutí filmu mi mnozí blahořečili, že se to autorovi nezpronevěřilo, že takhle by měl vypadat přepis knížky. Škoda, že se toho Miloslav Švandrlík nedožil. Není to nic víc, než česká hříčka o nás pro nás. A všichni herci hráli s chutí. Neklade si jiné ambice, než potěšit diváka a přinést mu sto minut smíchu a pohody.
Jaký je váš názor na oceňování českých filmů, zejména Českého lva?
Podle mého názoru se toho zmocnili lidé s názorem, že co bylo dříve, je všechno špatné. Já byl vlastně do filmové akademie vstoupen, protože každý, kdo získá nějakého Českého lva, se automaticky stává jejím členem. Získal jsem diváckého za nejúspěšnější film roku 1994 Princezna ze mlejna a tím pádem byl do filmové akademie automaticky zapsán, jak mi bylo řečeno. Nicméně, nemůžu souhlasit - řekněme - s pravidly hry akademie. Protože, když akademie nemá ponětí o tom, co je to filmová hudba, pak je to z mého pohledu přinejmenším neprofesionální přístup k věci. A to říkám velice slušně. Protože, složil-li někdo v té době opravdovou filmovou hudbu, pak to byl Petr Malásek pro film Andělská tvář. Zkomponoval úžasnou muziku, což mu potvrdili patřiční odborníci. Jestliže dají Českého lva za hudbu písničkám skvělého a mnou milovaného Jarka Nohavici, je něco špatně, protože písničky, které se použily pro film Rok ďábla, vyšly už předtím na cédéčku. Takže akademie měla zavést kategorii filmová píseň. Teď se tady nezastávám svého filmu, ale Maláskovy hudby a férového přístupu. Takže Českého lva jsem přestal sledovat a jsem rád, že jsem před osmi lety odešel.
Pojďme se vrátit skoro na úplný začátek vašeho života. Jak se dostane kluk z Hoštic na studia do Francie?
Byla to vlastně obrovská náhoda, že se kluk ze šumavské vesnice dostal do francouzského lycea. Řekl bych, že to byl takový závan roku 1968. Závan demokracie. A v tomhle osvobozeném povětří pražského jara se znovuotevřely československé sekce ve Francii, které byly založeny okolo roku 1920. Jedněmi z prvních absolventů byli například Jiří Voskovec, Raul Schránil nebo Čestmír Císař. V roce 1968 jsem nastoupil na humanitní větev do I. ročníku strakonického gymnázia a mým hlavním cizím jazykem byla francouzština. Francouzsky jsem se učil už od 7. třídy, kdy jsem s nadšením sledoval televizní kurzy s Irenou Kačírkovou, Marií Drahokoupilovou a panem Leclairem a moc mě to bavilo.
Jednou přišel na hospitaci ředitel gymnázia a řekl, že ještě s jednou spolužákyní umíme docela dobře francouzsky a zda tedy nechceme studovat do Francie. Já, který v té době nebyl ani v Praze, jsem řekl, že jedu. Domníval jsem se, že si dělá legraci. Původně jsme měli jet na konkurz do Českých Budějovic, ale protože jsme byli ze všech gymnázií celého kraje jen dva, jeli jsme na celostátní výběr do Brna. Tam jsem po čtrnáctidenním soustředění uspěl a 8. září odjížděl do francouzského Dijonu na Lycée Camot, kde jsem také odmaturoval. Na konci třetího ročníku jsem požádal rodiče, zda by mi nezaplatili cestu do Prahy na pohovory na Filmovou akademii múzických umění. Bylo to 13. března 1973 a zkoušky jsem kupodivu udělal, ačkoliv nikdo z naší rodiny nebyl angažován v komunistické straně. Otec pracoval jako svářeč elektrickým obloukem v Pozemních stavbách ve Strakonicích a matka ve Volyni v kanceláři Domácích potřeb. O nějaké protekci tedy nemohlo být ani řeči.
A chtělo se vám v té době z Francie?
Upřímně řečeno: chtělo. Já si Francii nezamiloval. Mám tam sice známé, někdy tam zajedu, ale protože jsem v ní nepobýval jako turista, ale musel jsem tam žít, Francouzi mi nějak k srdci nepřirostli. Jsou sice bohorovní, ale je to dáno jejich velikášstvím. Vadila mi jejich přezíravost vůči menším národům, spolužáci vůbec nevěděli, kde Československo leží, pletli si nás s Makedonií, situovali nás někam mezi Řecko a Jugoslávii. O našem hlavním městě také neměli ani ponětí. My Češi jsme patřili díky našemu školství mezi nejlepší žáky s nejširším všeobecným rozhledem. Vadil mi tak také zdejší dril, který byl snad ještě z doby Napoleona III., připadal jsem si jako v káznici.
Kdo vás nejvíce ovlivnil při studiích na FAMU?
Přišel jsem na školu v roce 1973, což bylo v podstatě v době nástupu nejsilnější normalizace. Ale na FAMU byli výborní režiséři jako Otakar Vávra, Jiří Sequens, Ludvík Ráža, Antonín Kachlík, Jaroslav Balík... Vůbec jsem nekoukal na nějakou jejich stranickost, to byla daná pravidla hry tehdejší doby, já hleděl především na jejich lidský přístup ke studentům a na jejich profesionální zdatnost. Musím říci: klobouk dolů třeba před Antonínem Kachlíkem nebo Iljou Bojanovským. Učil mě také známý pohádkář Bořivoj Zeman, Jaroslav Balík byl výborný teoretik filmové režie, zatímco pro praxi mi dali hodně Ráža se Sequensem. Mrzí mě, že už jsem na fakultě nezažil Karla Kachyňu, který byl odejit, že zemřel Václav Krška, jehož filmy jsem měl moc rád. Pro život mi také hodně dal historik umění profesor Václav Mencl se svou paní Dobroslavou, která napsala krásnou dvoudílnou publikaci České hrady. Dělal například odborného poradce Otakaru Vávrovi, když točil husitskou trilogii Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem. Václav Mencl nám vysvětloval historické souvislosti jednotlivých období a slohů a to mě strašně bavilo.
Jak se změnil Zdeněk Troška od doby svého debutu Bota jménem Melichar?
Po studiu jsem se jako pomocný režisér podílel na filmu Krakonoš a lyžníci režisérky Věry Plívové-Šimkové, na komedii Zdeňka Podskalského Křtiny a jeho československo- kazašském koprodukčním filmu Revue na zakázku. Jako druhý režisér jsem působil na dětském filmu Muž přes palubu, který natočil Jaromír Borek. Největším zážitkem byla spolupráce s Barbrou Streisandovou na její režijní prvotině Jentl, kterou tady zčásti natáčela. Úplně prvním samostatným počinem byl povídkový film Jak rodí chlap, realizovaný spolu s Vladimírem Drhou a Janem Eklem.
Vždycky jsem toužil točit takové lyrické příběhy jako Václav Krška. Lákala mě také zpracování oper a baletů jak to dělal Petr Weigl. Vytvářet filmové obrazy na hudbu - to by mě bavilo. Jenže osud s člověkem zatřepe jinak, ať chce, nebo nechce. Dneska bych svou uměleckou pouť nazval „s větrem ve vlasech do JZD".
Mně byl v podstatě scénář filmu Bota jménem Melichar podstrčen s tím, že když ho nenatočím, tak budu i další léta pracovat jako asistent. Zjistil jsem, že ten scénář odmítlo asi pět režisérů, kteří se věnovali dětské tematice. Říká se, že filmař má tři nepřátele - děti, zvířata a sníh. A tenhle film se odehrává prakticky celý ve škole, děti od 1. do 9. třídy, tedy hrůza hrůz. Tak s tímhle nožem na krku jsem se obrátil na autorku scénáře Janu Knittlovou, zda tam můžu udělat nějaké úpravy. Ta byla z toho, že se jí scénář neustále vracel, tak otrávená, že mi řekla, ať si s tím dělám, co chci. Nakonec z toho vznikl film, který se stal nejúspěšnějším svého druhu. Mám za něj devatenáct cen a nejvíc si cením té poslední, kterou jsem dostal před sedmi lety na festivalu Filmák v Plzni, kde byl promítán jako bonus pro pamětníky. A děti byly filmem tak nadšené, že si vynutily, aby Bota jménem Melichar dostala hlavní cenu, takže byl takto oceněn osmnáct let od premiéry.
Kde se vzala ve vás ta touha po natáčení filmových pohádek? Bylo to na FAMU pedagogickým působením Bořivoje Zemana?
Kdepak. To už bylo daleko předtím. U nás doma se hodně četlo, dědeček, babička a hlavně maminka mi hodně četli pohádky. Chodil jsem u nás v Hošticích za korunu do biografu, na sklonku padesátých let to byla jedna hezčí pohádka než druhá, ať to byly kreslené nebo hrané, české nebo ruské a já je miloval. Jsem ročník 1953 a první televizi u nás na vsi měli sousedi až na počátku šedesátých let, takže jsem byl v biografu pečený vařený. Byl jsem jím natolik okouzlen, že už tenkrát jsem si říkal, že až budu velký, budu také točit takové pohádky.
Nakonec jste se stal reprezentantem laskavých pohádek zejména Jana Drdy. Čím to?
Božena Němcová a Karel Jaromír Erben byli v XIX. století, kdy jsme byli součástí rakousko-uherského mocnářství, ovlivněni německou pohádkovou tvorbou zejména bratří Grimmů, proto řada jejich pohádek má poněkud tvrdší atmosféru. I tyhle pohádky jsem měl rád, ale když jsem v 1. třídě objevil České pohádky Jana Drdy s ilustracemi Josefa Lady, byl jsem na vrcholu blaha a hned si je zamiloval. Byly líbezné, laskavé, úsměvné, měly humor i nadhled. A tím mě okouzlily, stejně jako později pohádky Františka Kožíka nebo Marie Kubátové. Tito autoři zlidštili peklo i nebe, dali je na dosah lidskému poznání, takže se čtenáři nemuseli bát toho vševědoucího a nesmlouvavého Pána Boha, stejně jako pekelného knížete Lucifera. Díky tomu se český čert proměnil v takového přitroublého strejce, který v podstatě neví, proč by člověku škodil, když nehřeší. O tom to je. To peklo je taková spravedlivá instance, která - jak se ukazuje - tady v dnešní době sakra chybí. Kdyby tady bylo, bylo by tam narváno. Vůbec Drdovy knížky mě uchvátily, ve Francii jsem měl u postele jeho Městečko na dlani, které považuji za skvost české literatury. Stejně jako Erbenovu Kytici, knížky Boženy Němcové. Mou láskou největší je ale Julius Zeyer. Jeho češtinu považuji za nejkrásnější, nejvoňavější, nejbarevnější, nejplastičtější.
Ale ve své filmové tvorbě jste si také odskočil do historické romantiky?
Už jako kluk jsem měl rád i historické knížky Josefa Svátka nebo Václava Beneše Třebízského, Karolíny Světlé a nakonec i někdy rozvláčného Aloise Jiráska. Proto jsem se s chutí chopil jeho povídky Poklad, která sice není v kontextu jeho díla nosná, ale realizoval jsem ji jako jakousi hru pro dospělé o přerodu pohledu na svět a život jedné hraběnky na konci doby temna a nástupu osvícenství a pro ty mladší dobrodružný příběh o hledání pokladu. A další romantiku jsem si dovolil v Andělské tváři.
Ale pak jste se vrátil k pohádkám, díky nimž jste se stal vlastně žijícím klasikem. Jaký je to pocit?
Mám radost, když jdu po ulici a lidé se na mě usmívají a děkují mi za práci, kterou pro ně dělám, že je těším svými komediemi a pohádkami. To je největší ocenění, které se může filmaři dostat. A co si budeme povídat - bez pohádek se české televizní Vánoce neobejdou. Udělat úspěšnou komedii a pohádku, to jsou dva nejtěžší žánry, které vůbec znám. Jestli si někdo myslí, že jen to, co je vážné, je umění, tak je to hloupost. Připadá mi to jako jakási schizofrenie této společnosti.
Nedávno opět běžela všechna Slunce, sena s vysokou sledovaností, leč vyskytli se opět někteří, co k tomu přidali přílepek komunistické režimní komedie...
Ty filmy vznikaly ve své době. Taková prostě byla. A já podepíšu krví, že tady i za starého režimu vznikla spousta nádherných filmových děl. Kvalitní díla byla za války i za socialismu. Je to vždycky divák a čas, který rozhodne o smrtelnosti díla. Že se v padesátých letech nepromítaly filmy z I. republiky jen proto, že se tam hrdinové oslovovali „milostivá paní, pane továrníku", je stejný nesmysl, jako ignorovat díla z nedávné doby jen proto, že si tam lidé říkají „soudružko a soudruhu." Já třeba nechápu, jak může někdo brojit proti Kachyňovu Králi Šumavy, to je jeden z našich nejlepších filmů, to je thriller té doby, zrežírovaný a zahraný skvěle. Taková byla doba a já ho musím brát jako dokument o ní. Mám pocit, že právě ti, co tu dobu nezažili, jsou sami největší Koniášové a dogmatici.
Domníváte se, že by stát měl mít svébytnou kulturní politiku?
Upřímně řečeno, nevím jak na tu otázku odpovědět. Když vidím, co se děje okolo nás, jakou má úroveň štábní kultura všeho - počínaje politickým chováním našich představitelů a konče jednáním pánů starostů na úřadech - říkám: ano, ryba smrdí od hlavy. A je to tady sakra znát. Jak říká můj známý: Přátelé, všichni jděte k volbám a nezapomeňte si doma klacky! Čech, který je hodně dlouho splachovací a který je Švejk, by měl umět bouchnout pěstí do stolu a říct - už dost! Protože to, co se tady děje, už není politika, ale zvůle lidí, které jsme si zvolili. My, taková malinká zemička, mohli bychom se mít jako prasata v žitě, kdyby tenhle stát nebyl zkorumpovaný, rozkradený, zašantročený.
A co říkáte takovým hulvátským vystoupením některých představitelů z poslední doby: viz například odborář Dušek nebo Topolánek?
Je to neštěstí. Řekl bych, že máme nahoře mnoho takových, kterým chybí osvícení ducha. Politiku by měli dělat bohatí nejen peněženkou, ale i duchem. Anebo jako čestnou funkci, maximálně s průměrným platem občana této země. Jenže to by tam nahoře nebyl nikdo jiný než uklízečky... Pokud je tam člověk nevycválaný, který se nechá rozhodit a na veřejnosti mluví jak primitiv, takoví lidé by neměli v žádném případě rozhodovat. Jestli neovládám alespoň základy diplomacie, měl bych raději mlčet nebo se nechat hlídat. To je přesně á la Mňačko Jak chutná moc. Ta kniha je stále pravdivá, až to bolí.
Dalším vaším chystaným filmem je příběh na motivy pohádky Boženy Němcové pracovně nazývaný Čertova nevěsta, ale jeho natáčení se nějak oddalovalo. Čím to?
Dočetl jsem se v novinách, že jsem konfliktní režisér, který svým vystoupením proti umístění amerického radaru ukázal, na které straně stojí, a tím pádem jsem nedostal na tu pohádku peníze. Máme demokracii, můžeš si říci, co chceš, ale doma. Je to úplně stejné, jako kdysi. Říkám tomu prvobytně pospolná demokracie raného kapitalismu v Čechách. Děje se to formou Po nás potopa - a to je špatně. Moc špatně.
Nejslavnější hoštický rodák Zdeněk Troška se narodil 18. května 1953. Střední školu absolvoval ve francouzském Dijonu na Lycée Camot, kde také odmaturoval. Po návratu do Československa vystudoval v roce 1978 pražskou FAMU - obor filmová a televizní režie. V roce1987 vytvořil první ze svých krásných pohádek O princezně. Další nezapomenutelnou pohádkou byla Princezna ze mlejna (1994). Hláška „já jsem malej, ale šikovnej" - stejně jako řada výroků z trilogie Slunce, seno - dokonale zlidověla. V roce 1999 natočil Z pekla štěstí, o rok později přichází do kin pokračování pohádky Princezna ze mlejna. Na divácký úspěch v roce 2001 navazuje pohádka Z pekla štěstí II. Rok poté je uváděn romantický film Andělská tvář. 2003 natáčí první ze série komediálních filmů Kameňák, které byly inspirovány řadou českých kameňáckých vtipů a lidovým humorem. V únoru 2008 měl premiéru další příběh z jeho pohádkové dílny Nejkrásnější hádanka.