Hlas katolické církve ve veřejném prostoru není zrovna dvakrát slyšitelný. V dějinné epoše, kdy se otevřeně a vstřícně snaží tvářit už i policie, je církev většinou společnosti stále vnímána jako uzavřený klub.
Jaro propuká naplno, oslavili jsme Velikonoce, symbol znovuzrození všech sil života a nejvýznamnější svátek církevní. Po celý březen se ovšem mysl spousty lidí zaobírala spíše tím, jak složit účty za své pozemské skutky u finančního úřadu - dnes, jako kdyby se v měsíci nísánu především platily daně. Po krátkém oživení zájmu veřejnosti o církev a věci duchovní v prvních porevolučních letech následovaly roky zakládání živností či bojů o pracovní místo. Nad hlavami členů mladší generace se často namísto vyšších duchovních sfér vznáší hypoteční úvěr. Dvacetiletí, v němž hlavním cílem bylo naučit se prosadit se na trhu, svou atmosférou zájem o církev nijak zvlášť nevyvolávalo. Ovšem také církev se pohroužila v mlčení ke stavu společnosti a věcí veřejných, ať už zejména v politické oblasti klesly jakkoli hluboko.
Pražský arcibiskup Dominik Duka v jednom z rozhovorů po svém jmenování poznamenal, že se s představiteli Vatikánu shodl na nutnosti církev otevřít celé společnosti. U její ateistické části také nemusí být církev předem poražena ani ve své primární rovině pastorační, dokáže-li ve svých řadách najít více osobností typu Tomáše Halíka - jeho mše, do nichž dokáže v přístupné formě vtěsnat skutečně celý svět, jsou hlubokým duchovním zážitkem i pro nevěřící, kteří upřednostňují řečníkovu vlastní živou myšlenku před suchopárným rozborem biblického citátu.
Co se však týče její další role ve společnosti, nejčastěji je od katolické církve očekávána tvrdá práce na poli charity a vzdělávání.
Samozřejmost, která by chyběla
Sídlo Charity Česká republika, kterou zřídila biskupská konference, se nachází ve strohé budově v pražské Vladislavově ulici. Zatímco okolí vnitřního schodiště vypovídá o onom stavu, jenž cti netratí, tiskové oddělení je překvapivě příjemná, moderně zařízená kancelář. Sympatická mladá tisková mluvčí Gabriela Naušová ochotně a s přehledem přibližuje chod organizace.
Celková suma, kterou Charita ČR dokáže každoročně získat a vynaložit, se pohybuje okolo 2,2 miliardy korun. Přes ambiciózní projekty v zahraničí se její činnost z 90 % odehrává v České republice, kde provozuje v rámci svých sociálních a zdravotních služeb desítky zařízení: 35 domovů pro seniory, 3 hospice, 35 denních stacionářů nebo 59 azylových domů, dále pak zařízení snad všech typů sociálních služeb včetně chráněných dílen, chráněného bydlení, asistenčních služeb či poraden. Zaměstnává na 5 000 osob a díky výběru místních dodavatelů pomáhá podržet v některých regionech část tamního byznysu.
Strukturována je podle jednotlivých diecézí a každá z nich tvoří v zásadě samostatný celek, jenž se dále dělí na charity farní. To s sebou ovšem přináší nerovnoměrnou strukturu - zatímco nejhustší síť farních charit se nachází v jižní polovině Moravy, nezaměstnaností postižené severozápadní Čechy disponují jen relativně malým počtem zařízení.
Prostředky získává Charita z dotací ministerstev, Evropské unie, od zahraničních církevních charit, od sponzorů či z veřejných sbírek. Pakliže nejvíce peněz pochází od státu, co mohou církevní zařízení dodat navíc oproti státním? „Zejména osobní přístup, který je navíc umocněn lokálním zabarvením, pracují pro nás hlavně místní. Nemůžeme nabídnout nijak vysoké platy, zaměstnanci jsou proto zapálení lidé, kteří nemají jen adekvátní vzdělání, ale i pouto k Charitě." V daleko širší míře také poskytuje duchovní služby, např. hospice mají vlastní kaple a stále přítomné duchovní.
Na druhou stranu stát svou nevypočitatelností představuje i riziko. Úřadům chybí jasná koncepce spolupráce. „Každý nás bere jako samozřejmost a náš význam ocení, až když nás potřebuje. To se týká i politiků. Mnohdy nechápou, že když bychom museli zavřít v jedné obci domov pro seniory, nebylo by vůbec snadné ho po půlroce na jejich přání zase otevřít. Kvalifikovaní zaměstnanci by již pracovali jinde." Každoroční porcování rozpočtu je tedy vždy napínavá záležitost. „Dálnice nás vždycky předběhnou," dodává s úsměvem paní Naušová.
Zde patrně Charita ČR doplácí na jeden obecný omyl - není financována církví, ta ji pouze zřídila. Vydělat si na sebe musí sama.
Nejen čísla hovoří
Do pomyslné výkladní skříně katolické církve by jistě patřila Základní škola sv. Voršily v Ostrovní ulici v Praze. Již na chodbách, přestože je přestávka, chybí jev neodmyslitelný od běžných základních škol - pronikavý řev, který učitelům zní v uších, ještě když večer usínají. Všechny děti se klidně pohybují i spolu jednají, působí nezvykle dospěle.
„Podle našeho průzkumu si rodiče cení, jak se škole daří rozvíjet u dětí některé schopnosti, jako je slušné chování, spolupráce v kolektivu, vycházení a jednání s lidmi, dodržování pravidel a respektování autority, učit se fakta, řešit samostatně problémy a komplexní úlohy, samostatně se učit, vyhledávat a zpracovávat informace i mít zdravé sebevědomí a sebekritiku. Hodnotí školu v této oblasti lépe než rodiče na jiných školách," vyjmenovává paní ředitelka Jana Nováková přednosti zařízení.
Poměr žáků věřících a nevěřících je zhruba 60 : 40. Na prvním stupni se povinně setkají s jednou hodinou náboženství denně, nejsou však z předmětu klasifikováni. Součástí jejich rozvrhu je i jedna mše měsíčně. Na druhém stupni již náboženské vzdělávání klasifikováno je, zato však mše, nabízená jednou týdně, povinná není. V postní a adventní době je organizována tzv. duchovní obnova (tj. rozhovor s knězem), která je pro žáky povinná.
Úctyhodnou odpověď nabízí paní ředitelka Nováková i na otázku, jak je žákům v dějepisu předkládán vznik světa či evoluce v hodinách biologie. „V dějepisu předkládá učitel jako zdroje Darwinovu teorii, Bibli, případně jiná pojetí vzniku světa podle různých duchovních nauk. S těmi se žáci seznámí v hodinách náboženství, na internetu nebo v literatuře. V biologii vyučujeme dostupné teorie o vzniku a vývoji vesmíru, Země, života i člověka, aktualizované o nové současné vědecké poznatky. Žáci jsou seznámeni s podstatou např. teorie velkého třesku, teorie S. Hawkinga, s teorií kreační, panspermie, autochtonní abiogeneze, Darwinovou teorií o vzniku a vývoji druhů atd."
Jedno číslo hovoří jasně - zatímco podle původní představy ministerstva školství mělo ze základních škol odcházet na víceletá gymnázia 9 % žáků, od „Voršilek" jich je přijato celých 50 %.
Choulostivým tématem u církevních zařízení je zneužívání dětí, které bývá pravidelně vděčným tématem médií. Některé mechanismy, které by mu spolehlivě zabránily, ve školních zařízeních obecně nastavit lze. Kromě pečlivého výběru pedagogů a zaměstnanců, jehož součástí jsou doporučení i náročný pohovor, má škola zřízenu tzv. schránku důvěry, kam děti vkládají své lístečky se vzkazy a otázkami k problémům všeho druhu.
Drahý majetek a jak jej využít
Církev v rámci svého majetku také spravuje velké množství architektonických památek, které patří k naší společné historii i spoluutvářejí krajinu a města. Nelze dohledat, kolik peněz již obnova objektů, zchátralých po čtyřicetileté vládě komunistů, dodnes celkem stála. Několik kostelů bylo předáno místním sdružením, tyto případy však představují jen nepatrný zlomek z celkového stavu. Podle Ing. Petra Wollnera ze stavebního odboru pražské arcidiecéze jen ona pečuje zhruba o 100 diecézních kostelů a kaplí v Praze a 550 kostelů a kaplí mimo Prahu. K tomu patří i obdobný počet far a farních areálů. Odhadem 100 kostelů zůstává v havarijním stavu, dalších 200 kostelů ve špatném stavu stavebním. „Téměř na všech objektech proběhly a dále probíhají stavební a restaurátorské práce i opravy různého rozsahu, které postupně odstraňují havarijní stav, počínaje střechami a krovy, odvlhčením, opravou fasád, oken, elektroinstalací až po restaurátorské práce na vnitřní výmalbě a mobiliáři, případně obnovu varhan. V průměru je do uvedených prací v pražské diecézi ročně investováno minimálně 100 mil. Kč ze všech dostupných grantů (obecních, krajských, Ministerstva kultury, nadací, v poslední době čerpáme i některé evropské granty atd.), zčásti i z vlastních zdrojů a sbírek. Což úhrnem představuje ročně cca 350 jednotlivých stavebních akcí různého rozsahu s náklady od 50 tisíc po několik milionů korun," upřesňuje Petr Wollner.
Největší překážkou při obnově památek pak bývají narůstající byrokracie a trvající neochota státu vyřešit církevní restituce a systém financování církví. Vedoucí stavebního odboru brněnské diecéze Marie Veselá navíc jmenuje nutnost předfinancování u dotací z evropských fondů a velmi dlouhou dobu proplacení dotace od ukončení a vyúčtování akce.
„Uvítali bychom, kdyby dotace v rámci ČR nebyly vázané na kalendářní rok, ale mohly být čerpané minimálně 12 měsíců od zaslání finanční dotace na účet žadatele," dodává Marie Veselá.
Právě vysoký počet budov je obrovský potenciál, který by církev měla plně využít, chce-li se veřejnosti skutečně otevřít. Komunitní či nízkoprahová centra pro děti, mládež či matky jsou první krok. Zakládá je sice již zmíněná Charita ČR, ovšem ta má omezené možnosti a církevní budovy dostává k disposici spíše jen na pořádání reprezentativních akcí. Nabídka prostoru i nevěřícím, které křesťanství přitahuje kulturně či filozoficky, a poskytnutí prostoru skutečně obci jako celku by mohl být platný argument vůči veřejnosti při tahanicích o restituce. Otázka je, jak lidi do center nalákat. Rada bezvěrce zní - přes pocit zodpovědnosti za svou hlavní úlohu nikomu víru nevnucovat. Jinak církev prohraje s každou putykou.
Měli bychom vyjít z hradeb.
S biskupem Václavem Malým jsme hovořili o postavení církve, současné Evropě i o pozitivních rysech v dnešní společnosti.
Jak se proměnila církev za těch 20 let uplynuvších od revoluce?
Především se obnovily struktury. Daří se organizovat i to, co patří k životu církve, to znamená různé rady laiků i kněží. Dále pak církev mohla rozvinout činnost sociální i vzdělávací. Vznikla celá síť církevních škol různých typů, ať už mateřské, základní, vyšší odborné. Rozvinula se charita. Zároveň mohla oživit a obnovit to, co patří k základní struktuře církve - různé služby, kompetence a zodpovědnosti při prohlubování a šíření víry. Vstoupila do nemocnic, armády, do vězeňství i do sdělovacích prostředků - vznikla náboženská redakce při Českém rozhlase i televizi. Takže ve všech oblastech, které pro ni byly dříve tabu, se dnes církev snaží mít své zástupce.
V dnešní Evropě dochází s rozvojem blahobytu k sekularizaci společnosti. Má církev již recept na to, jak zase zvýšit počet věřících?
Nejde prvotně o to, jak zvýšit počet věřících, nýbrž o to, aby věřící věděli, proč věří, a dovedli svou víru zdůvodnit. Neměla by být pouze vodítkem pro mravní život. Víra znamená také pohled na svět. Není pouhým spontánním vzepětím, ale opravdu životním rozhodnutím a převzetím odpovědnosti za to, jak víru věrohodně dosvědčit ostatním.
Co naopak nabízí církev nevěřícím?
Nabízí naději, která má svůj zdroj v evangeliu. Zároveň i otevřené prostředí, kde hledající může najít důvěru a přijetí. Společnost je hodně atomizovaná. Za komunistů panovala atomizace umělá, sledující, aby se lidé nesdružovali, dnes vznikají sociální vrstvy, které spolu nekomunikují. Církev je jedna z mála institucí, kde se nehledí na to, je-li člověk vzdělaný, vysoce postavený nebo chudý, zdravý nebo nemocný, protože má být opravdu otevřena všem. Vytváří duchovní prostor, kde se lidé mohou opravdu setkat, nejen potkat. Církev není v první řadě zaopatřovací ústav, i když i charitativní role je důležitá, ale především má pomáhat v hledání duchovního zakotvení. I tady máme dluhy. Existují centra a střediska, kde se konají akce i pro širší veřejnost, ale pořád ještě v naší mentalitě není zakotveno, že jsme tady pro všechny. Měli bychom vyjít ze svých hradeb.
Evropa se dnes vlivem imigrace částečně islamizuje. Jak na tento proces církev nahlíží?
Je užitečné navazovat kontakty a snažit se poznávat duchovní zázemí islámu. Neznalost plodí často předsudky a pokřivené informace mohou mít pro případné soužití negativní důsledky. My, Evropané, si musíme klást otázku, o které se nerado mluví: v Evropě klesá porodnost. Ztratila duchovní zázemí, protože je hrdá na to, čeho dosáhla, ale v duchovní oblasti toho nemá mnoho co nabídnout. Hodnoty jsou zpochybňovány a dochází k oslabování i základních struktur, jako je rodina. Je třeba si uvědomit, že my sami tím k radikalizaci některých skupin muslimů přispíváme. Oni sice obdivují, čeho jsme dosáhli, přicházejí si sem zvýšit životní úroveň, ale když vidí, že se pochybuje o všem, že se problematizuje všechno včetně soudržnosti rodiny či mezigenerační solidarity, žijí pak rázem v jakési schizofrenii, kde se míchá obdiv i závist s odmítáním této rozmělněnosti. Ani jako křesťané nestojíme vždycky za svými zásadami nebo nedokážeme prezentovat svůj duchovní pohled. Je to setkání dvou duchovních kultur. Nejsme připraveni k dialogu. Rozhodně není správná cesta ustupovat ze svého. Tolerance není bezbřehost. Tolerance znamená, že stojím na jistých duchovních hodnotách a snažím se je konfrontovat s hodnotami jiných duchovních tradic. Neznamená, že je všechno jedno, to je pak monolog dvou hluchých. Bezbřehá tolerance je znakem duchovní lenosti a nezájmu.
Za komunistů vás honila policie, ale pohyboval jste se v disentu mezi aktivními lidmi, kteří na sobě pracovali. Dnes jste biskup, ovšem v „rozbředlé" době.
Rozhodně je pro nás větší výzvou dnešek, čímž samozřejmě nevyzývám k návratu k minulému režimu. Ale tehdy byla duchovní situace přehlednější a rozhodování snazší. V dnešní situaci je obtížnější pevně se zakotvit. Když říkám pevně se zakotvit, nemyslím tím fanatismus, který si pod tím leckdo hned představí. Nabídek je hodně a chce to kázeň v uspořádání mysli, než se člověk rozhodne. Hlavní jsou kritéria, podle kterých by měl člověk ten či onen duchovní proud hodnotit, poznat, co je v nabídkách kvalitní či nekvalitní. Takže i mne to nutí o věcech daleko více přemýšlet.
Který jev v současné společnosti vám naopak dělá radost?
Chybí zralá občanská společnost, nedošlo k propojení elit, žijeme v povrchní mediální době. Jsem vděčný za různé občanské iniciativy, kterých je spousta, ať už jde o oblast lidských práv, oblast sociální, vzdělávací nebo ekologickou. V rámci své služby navštěvuji nejrůznější místa a mám radost, že všude dnes najdete agilní, schopné a dobré lidi, kteří mají touhu něco změnit, i když jsou v menšině. Je dost lidí - i z nejmladší generace - ochotných naslouchat. Jen je třeba se kolem sebe pozorně dívat a nevidět situaci tak, jak nám ji média ve zprávách předkládají. K tomu dnes vychází spousta kvalitní literatury, o které se nám dřív nemohlo ani zdát. Jak beletrie, tak literatury odborné. Kdo se chce vzdělat, má dnes obrovské možnosti, a není to jen internetem. Může zajít do kvalitního knihkupectví.
Dnes se církev vůbec nevyjadřuje k nechutným politickým jevům, jako je korupce či populismus. Proč?
Snažíme se o to jako jednotlivci. O církvi existuje množství předsudků a lecjaké oficiální vyjádření by mohlo být vnímáno na způsob: „Klerikálové nám zase kážou!". Měli bychom si více všímat sociálních otázek a říci k nim své slovo - jako nabídku do diskuse. Některým aktivitám také chybí publicita. Funguje například rada Spravedlnost a mír, kde jsme se už mnohokrát vyjádřili k aktuálním tématům: penzijní reforma, zadluženost, tvorba pracovních míst aj. Chystáme se i vyjádřit k volbám, totiž bez konkrétních jmen doporučit, za čím by politik měl stát a co by měl prosazovat v ekonomice, ekologii a politice. Dotkli jsme se otázky supermarketů a jejich nelidských pracovních podmínek nebo také vztahu lékař a pacient. Je to kapka v moři, ale reakce jsou někdy živé. Je pravda, že náš hlas by měl být silnější. Snažím se prosazovat, abychom se vyjadřovali k tématům, jež se týkají všech, aby církev nežila jen sama pro sebe a vnímala dění v celé společnosti.
-
|2010-07-14 09:56:18 Katolík - Pohrůžka zabitím.Katolická církev plánovitě, promyšleně a cílevědomně rozkrádá peníze z humanitárních a sociálních sbírek. Tyto peníze cynicky rozkrádá náš klérus a hlavně biskupové. Rozkradou jich hodně, ale něco málo nechávají na původní účel. Katolická církev a biskupové toto svinstvo organizovně a podle kryjí. Všem těm věřícím, co tohle není po chti, je různě vyhrožováno, včetně POHRŮŽKY ZAVRAŽDĚNÍM. KATOLIČTÍ PAPALÁŠI, TO JSOU DRAVÍ VLCI V ROUŠE BERÁNČÍM. NENECHTE SE MÝLIT JEJICH PŘETVÁŘKOU. JSOU TO LIDÉ BEZ CTI A SVĚDOMÍ.