Češi milují pohádky, zejména ty televizní, bez nichž se neobejdou žádné velké svátky, Vánoce ani Velikonoce. Mají ale ještě smysl pohádky klasické, které jsou dnes do značné míry válcovány těmi moderními? Dětští psychologové se domnívají, že rozhodně ano. To, co správná pohádka dítěti přináší, totiž není a nemá být jen zábava.
Lidová pohádka je příběhem, který vznikl často před mnoha tisíci lety a během této doby se změnil jen málo. Přesto mu každý rozumí. To proto, že pohádkový příběh není zásadně ovlivněn dobou, módou a kulturou, odehrává se v jakémsi bezčasí, ve světě fantazie, kde platí trochu jiná pravidla. Dost jiná na to, aby bylo jasné, že jde o pohádku a dost podobná našemu světu v zásadních existenciálních otázkách lidské existence. Jungián by řekl, že pohádka je produktem kolektivního lidského nevědomí a to, co jejím prostřednictvím prožíváme, bylo a je společné většině lidských bytostí na světě. Freudián by dodal, že v dětství procházíme všichni týmiž problémy, se kterými se v zájmu zdravého duševního vývoje musíme popasovat, a právě v tomhle nám pohádka dokáže poskytnout jedinečnou pomoc.
Racionalita a iracionalita pohádek
Každá správná pohádka má totiž v sobě několik rovin, které promlouvají k různým částem naší osobnosti. Pohádkový příběh je jednoduchý, často typizovaný a vesměs velmi logický. Racionálně založený dospělý člověk může namítnout, že kouzla rozhodně logická nejsou. To proto, že zapomíná na jednu zásadní věc: Uvažování malého dítěte je vždy magické a bude takové, i když je racionální rodič formálně přesvědčí o opaku a potomek odpřísáhne, že na kouzla nevěří. Dítě nerozlišuje striktně okolní svět na živý a neživý, takže nemá problém s tím, když zvířata, rostliny, předměty a živly mluví a jednají z vlastní vůle. Takové myšlení je ostatně vlastní mnoha přírodním národům vyznávajícím animistická náboženství. I jednání jednotlivých postav musí mít svou vnitřní logiku: Postava se může zachovat jakkoli hloupě a nerozumně, ale musí k tomu mít emočně pochopitelný důvod. Ačkoli se dítě ve svých pocitech samo příliš nevyzná a neumí je pojmenovat, tyhle věci intuitivně chápe a je na ně velmi citlivé. Pohádka totiž, jak jsme již řekli, působí nejen ve vrstvě vědomé, ale i v rovině předvědomé a nevědomé. Zasahuje ty roviny lidské mysli, které si běžně neuvědomujeme, a jejichž obsah se nám zjevuje spíš ve vzácných chvílích uvědomění nebo prostřednictvím snů.
Psychoanalytik Bruno Bettelheim, autor velmi zajímavé knihy Za tajemstvím pohádek, se domnívá, že jsou to právě tradiční lidové pohádky, co pomáhá v dětství formovat rovnováhu tří složek naší mysli, ono - já - nadjá (id - ego - superego). V rámci své dlouhodobé práce s dětmi vypozoroval, že pohádky můžou i silně traumatizovanému dítěti pomoci vybudovat si sebevědomí a získat pozitivnější přístup k životu.
Mnozí rodiče se dopouštějí zásadního omylu, když si představují, že tradiční pohádky jsou jen překonaným dědictvím předků, zábavou, která nemá nic společného s realitou a která pouze vytváří v dětech nerealistické iluze. Navíc jim velká část pohádek připomíná svým dějem spíš horor, a tak puzeni snahou uchránit své ratolesti před vším ošklivým, uchylují se k cukrkandlovým říkankám o zajíčcích a kočičkách, kterážto havěť žije spolu v míru a lásce, až to, řečeno dnešní terminologii, nemá koule. Jenže, na rozdíl od mnohdy idealizovaných představ dospělých, dítě není nevinný tvor, tabula rasa, do jehož duše zapíšeme samé krásné věci a vychováme z něj anděla bez křídel. Dítě, tak jako každá samostatná bytost, spolu s prvním uvědoměním sebe sama získá i to, před čím ho uchránit nemůžeme: Existenciální úzkost, strach z opuštění, z vlastní slabosti a nedokonalosti. Spolu s láskou k rodičům získá i žárlivost a nenávist, s touhou poznávat i chtivost, chvíle štěstí střídají chvíle žalu, kdy není po ruce rodič, ztratí se oblíbená hračka nebo nebude vytoužená zmrzlina.
Když zbavíme pohádky obrů a netvorů, vykastrujeme je od všeho zla, budou možná lahodit víc našemu oku a uchu, říká Bettelheim. Ale dítěti moc nepomůžou, protože ono samo ví, že vždycky dobré není, občas si (byť nevědomě) přeje opravdu hodně ošklivé věci, když se zlobí na rodiče nebo žárlí na sourozence, a má hrozný strach, že ono samo je tím netvorem. To, co mu říká lidová pohádka, zní: Ano, v zemi fantazie žijí netvoři, ale když se hrdina snaží, nakonec je porazí, tak jako naše Já nakonec zkrotí pudové touhy Ono. A že neexistují obři? To si možná myslí dospělí, kteří se nikdy nezamysleli nad tím, jak asi vypadají z pohledu malého dítěte. Jsou mocní, hroziví, náladoví a bezbranné dítě je jim vydáno na pospas. Pohádka ale říká, že i slabý člověk dokáže svou chytrostí přemoci obra, že ani teď není vše ztraceno, a co teprve, až jednou dopěje!
Léčba pohádkou
Zdá se, že psychoterapie ve formě pohádky není zdaleka nová myšlenka. Totéž praktikují od nepaměti indičtí léčitelé u svých duševně i fyzicky zhroucených pacientů. Vyprávějí každému příběh, který se pro jeho situací hodí, a nad nímž má potom dotyčný za úkol přemítat. Podobně postupovala, ač zdánlivě z jiné příčiny, bájná perská princezna Šeherezáda z Tisíce a jedné noci, když vyprávěla králi každou noc jeden pohádkový příběh. Byla velkou znalkyní lidové vypravěčské tradice a svou moudrostí zachránila nejen sebe a zbylé perské dívky před popravou, ale vyléčila i královu zraněnou duši. Tak jako nešťastnému králi hnanému těmi nižšími, nedospělými a ničivými silami, které se derou na povrch přes jeho pošramocené ego, jsou pohádky průvodcem malého dítěte podivnými krajinami růstu a dospívání. Pohádka je vyprávění veskrze symbolické, stejně jako mýty, ale na rozdíl od nich je její poselství částečně oproštěno od kulturních symbolů a je proto univerzálnější i napříč kulturami.
Pohádkoví hrdinové často nemají (na rozdíl od těch mytických) konkrétní jména, často se hovoří o nejmladším princi, králi, královně (Jeníček a Mařenka se mohou jmenovat klidně bratříček a sestřička), protože na jménech nezáleží. Za ta si může dítě dosadit rodiče, sourozence, sebe. Hrdinou je také nikoli polobůh, ale obyčejný člověk, kterému se s naprostou samozřejmostí dějí zázračné věci - ty by se ale, jak praví pohádka, mohly stát stejně dobře komukoli jinému.
Kromě sledu „přirozených" zázraků, které dětské magické mysli připadají zcela normální, ale pohádka popisuje natvrdo a nečekaně realisticky jevy, s nimiž se setkáváme v běžném životě. Hrdina musí opustit domov, je ponechán své vlastní bezradnosti v pustém lese, bojuje o život, musí překonat strach, vlastní slabost i úskoky zlých soupeřů, aby nakonec zvítězil a dosáhl štěstí. Zlo zosobněné čarodějnicí, drakem nebo nepřejícím (nevlastním) sourozencem je poraženo a potrestáno, dobro zvítězí. Na rozdíl od mytického hrdiny nebo hrdiny reálného příběhu neklade pohádka na dítě nerealistické požadavky a zároveň poskytuje onu tolik potřebnou naději, že se jednou všechno v dobré obrátí. Dítě ví, že ve skutečnosti není princem, ale přesto podvědomě věří, že jednou bude mít své vlastní království, ve kterém bude moudře vládnout - až bude dospělé, bude přece samo rozhodovat o svém životě, což je veliké vítězství.
Jak ovládnout své potřeby
O tom, jak ovládnout své potřeby (a odložit je ve vlastním zájmu na později) místo abychom jim podléhali a stát se tak pánem situace ostatně hovoří hned několik dodnes populárních pohádek. Protože existuje mnoho verzí, držme se té co nejpůvodnější v podání bratří Grimmů. Jsou jimi Perníková chaloupka (O Jeníčkovi a Mařence), O třech malých prasátkách nebo O bratříčkovi a sestřičce.
První zmíněná pohádka začíná tím, že se rodiče zbaví dětí, které nemohou uživit - otec je odloží v lese. Takové odložení může obrazně znamenat i situaci, kdy už je dítě dost velké na to, aby se o některé své potřeby staralo samo. Když děti narazí na perníkovou chaloupku, mají už velký hlad a nedokážou jej přemoci. I přes velké nebezpečí odhalení („Kdo mi to tu loupá perníček?") se ládují dál a záhy na svou nenasytnost málem tvrdě doplatí. Méně prozíravý Jeníček se ocitne v chlívku a cpe se jako čuník, ačkoli tuší, že ho ježibaba nekrmí jen tak pro nic za nic. Éra hojnosti nemluvněcího věku už skončila a my se musíme umět ovládat, varuje pohádka, jinak to s námi špatně dopadne. Nakonec je to Mařenka, mladší, slabší a zprvu ustrašenější, kdo varuje Jeníčka před obžerstvím a vymyslí spásný fígl: Ježibaba musí dětem předvést, jak se na lopatu sedá. Tím si nenasytnost v podobě lidožroutské babice sama zpečetí svůj osud a sebekontrola zvítězí.
O odložení některých potřeb ve prospěch povinností vypráví i další pohádka, O třech malých prasátkách, která je ve svém výsledku, stejně jako předchozí příběh, více než pravdivá. I známý moderní pokus s bonbóny dokazuje, že děti, které jsou schopny nesníst bonbón hned s tím, že když to zvládnou, dostanou později dva, bývají v životě úspěšnější. Podobným, ovšem drsnějším testem projdou tři prasátka: To nejmenší si postaví chýši ze slámy a zbytek dne si bezstarostně hraje. Druhé, o něco starší, si vybuduje pevnější domeček z klacků, což už je pokrok, a taky si jde hrát. Nedojde jim, že ani jedna z chýší není dostatečnou překážkou pro vlka, což se jim stane osudným. Třetí, nejstarší prasátko už je ale natolik prozíravé, že vyvine pořádné úsilí a postaví si pevný dům z cihel. Ba co víc, od vlka se nenechá nalákat ani na rozličné laskominy, ačkoli má hlad. Nakonec se situace obrátí: vlk spadne komínem do kotle s vařící vodou a prasátko má k dispozici nutričně hodnotnou polévku.
Krásnější než macecha, silnější než čaroděj
Kromě nutnosti ovládnout vlastní potřeby a pudy ale stojí před dítětem i jiné úkoly, s nimiž se musí popasovat. Jedním z nich je podle psychoanalýzy zásadní rozpor, který v dítěti vzniká v takzvaném oidipovském období, tedy zhruba mezi 3 až 7 lety. To má přirozeně rádo oba rodiče, zároveň ale začíná soupeřit o pozornost rodiče opačného pohlaví, kterého touží získat jen pro sebe. Dospívající pohádková hrdinka má zlou macechu, která na ni žárlí, a hodného, leč slabého otce, který se nedokáže dívky zastat. Takový příběh může pochopitelně odrážet i skutečnou situaci v rodině, kde otcovo nové manželství mohlo mít fatální následky pro děti z jeho zemřelé ženy. V pohádce o Sněhurce ale macecha nevlastní dceru vychovává od nemluvněte (matka zemřela při porodu) a potíže nastanou až v pubertě, kdy zrcadlo začne královně frackovitě tvrdit, že „Sněhurka je stokrát krásnější". Zdá se tedy, že pravdivý může být i psychoanalytický výklad: Totiž že dívka v oidipovském období začne podvědomě soupeřit s matkou o otcovu přízeň a své emoce si promítne do ní: To matka žárlí na ni. Vše je ještě posíleno faktem, že matka už najednou není všeposkytující nesobeckou bytostí, ale má na dítě i nějaké nároky a občas je kritická. Na druhou stranu dívka svou matku miluje a je na její péči stále závislá. A tak si tu rozporuplnou postavu ve své fantazii rozštěpí na dvě: na laskavou, milující maminku z maminkovských let, která je v pohádce obvykle mrtvá nebo zakletá a zjevuje se ve formě víly, stromu nebo holubice, a zlou, krutou macechu, která jí usiluje o život. Díky Sněhurce a Popelce si může malá dívka odžít své úzkosti v pohádkových fantaziích a uchovat si láskyplný vztah s rodiči či případně dobře vycházet se skutečnou nevlastní matkou. Naděje, že jednou přijede princ, který si vybere právě ji, je pro dívku velmi důležitá.
Chlapcova situace je přímočařejší: Aby nemusel soupeřit s otcem, sní o hrdinovi v lesklé zbroji, který porazí mocného kouzelníka věznícího krásnou princeznu. V knize Děti a svět pohádek interpretuje psycholog Michal Černoušek pohádku Dlouhý, široký a bystrozraký takto: Příběh popisuje přechod od šťastného dětství k dospělosti, v němž zlými silami jsou konflikty spojené s hormonálními změnami v těle dítěte a rovněž se změnou sociálních požadavků okolí. Pohádka vypráví o tom, co mladého muže čeká a nemine, tedy o volbě budoucí partnerky a boji proti iracionálním úzkostem a nutnosti porazit zlého černokněžníka.
Na začátku vyprávění si má princ vybrat ze dvanácti portrétů dívek svoji budoucí nevěstu. Vybere si právě tu nejhůře dosažitelnou, jejíž portrét je schován za závěsem. Zdá se, že ona záhada má pro něj osudové kouzlo, což naznačuje, výběr partnerky nikdy není zcela svobodnou volbou. Do jisté míry závisí volba na chlapcově matce. I ta je někdy nedostupná, i ji touží mít dítě stále pro sebe. Princezna je ale v zajetí mocného čaroděje a úspěchu není možné dosáhnout bez značného rizika. Důležitou roli zde hrají tři postavy Dlouhý, Široký a Bystrozraký, které ztělesňují tři mocné lamenty bílé magie: Dlouhý symbolizuje odvěkou lidskou touhu překonávat obrovské vzdálenosti v rekordně krátkém čase. Široký symbolizuje tělesnou mužnou zdatnost. Bystrozraký představuje intelekt: důvtip, moudrost a schopnost rozpoznat to, co je jiným smrtelníkům utajeno. Dobro nakonec zvítězí, princezna řekne svému vysvoboditeli ano a potom už budou až do smrti jenom spolu.
Skrytá symbolika pohádek
Symbolika pohádek je však ještě komplikovanější a kromě základní dějové linie bychom v každé z pohádek našli mnoho odkazů na další významy. Psycholožka Marie Louise von Franz (kniha Psychologický výklad pohádek) vidí v pohádkových příbězích zhmotnění archetypálních představ celého lidstva ukrytých v kolektivním nevědomí. Pohádka tak vznikne například z lidové pověsti, do které se promítne některý z těchto univerzálních motivů ukrytých v našich myslích. Z obyčejné pověsti postupně zmizí určení místa a času, zato se přidají různé symboly. Vznikne příběh o boji člověka s netvory, který nakonec skončí vítězstvím a znovuzrozením duše v už úplném, dospělém stavu. Tři přání, tři postavy nebo tři úkoly obvykle symbolizují tři živly: zemi, vodu a vzduch i tři složky lidského vědomí. Přes mnohé křesťanské symboly se derou dopředu původní pohanské představy o ročním cyklu, a tak si hrdina vybírá z 12 panen a malá Maruška jde v zimě s žádostí o jahody ke sněmu 12 Měsíčků. Číslo zase odpovídá 13 měsícům lunárního kalendáře a zmínka o zakázané třinácté komnatě tedy naznačuje, že půjde o tajemství spojené s ženskou sexualitou. Proto se Šípková Růženka v 15 letech píchne o vřeteno, na němž přede stará žena a teprve za sto let ji vysvobodí princ, který přijde ve správný čas, tedy ve chvíli, kdy už je dívka pohlavně zralá. Ty, kteří to zkoušeli dřív, pohltilo trní, a tak to má být. O nebezpečí zahrávání si předčasně se sexualitou ostatně vypráví i jiná známá pohádka O Červené karkulce. Červený čepeček a neuposlechnutí maminčiných rad ohledně scházení z cesty a debat s cizinci dítěti decentně naznačují, že si malá holčička příliš brzy vzala za své chování dospělých žen a vlk (muž) slupnul tuhle naivní lolitku jako malinu.
O sexualitě symbolicky promlouvají i pohádky z kategorie „zvířecích ženichů", tedy tam, kde je princ zakletý do podoby žáby nebo má pouze zvířecí hlavu. Nejznámější je bezpochyby Kráska a zvíře: Otec utrhne růži v zakleté zahradě a, nechce-li zaplatit životem, musí dát rozhněvanému netvorovi za ženu právě tu dceru, které chtěl růži darovat. Dívka z lásky k otci slib dodrží a odejde na zakletý zámek dělat děsivému monstru společnost a postupně zjišťuje, že její hostitel zdaleka není tak hrozný, jak vypadá. Podruhé, už z lásky, dodrží slib a vrátí se k netvorovi z návštěvy u otce, místo aby utekla. Tím svého ženicha vysvobodí a z monstra se stane krásný princ. Jinými slovy, to, co může zpočátku připadat dospívající dívce jako zvířecí, se spolu s láskou úplně změní a partnerova sexualita, která zpočátku působila děsivě, se v láskyplném manželském svazku stane naopak žádoucí.
Pohádka jako návod k řešení problémů
Kromě emočních a existenciálních problémů ale dává pohádka dítěti ještě mnohem víc. I když to tak možná na první pohled nevypadá, učí pohádkový příběh logickému myšlení a také konstruktivnímu přístupu k řešení problémů. Ne náhodou je často hrdinou příběhu ten nejmladší a nejslabší, který je všemi ostatními členy rodiny navíc považován za prosťáčka. Tak se totiž často malé dítě subjektivně cítí, i když ho jeho okolí za nikterak méněcenné nepovažuje. A tak má dítě obrovskou radost, když Hloupý Honza dokáže, že ve skutečnosti žádný hlupák není a zdravého selského rozumu má víc než všichni ostatní dohromady. Podívá se totiž na problém z jiného úhlu a zdánlivý problém vyřeší po svém.
Naději přinášejí i pohádky jako Zlatovláska, kde Jiřík není žádný borec, ale zato má dobré srdce a dovede se zastat slabšího. Zachrání před jistou smrtí mravence, včely i kachny, což se mu v budoucnu při plnění obtížných úkolů vyplatí. Poselství je zřejmé: Pokud budeme jednat altruisticky, v budoucnu se nám to vrátí a díky spolupráci přátel dokážeme i zdánlivě nemožné. Různá zvířata ve Zlatovlásce navíc symbolizují tři různé živly - zemi, vodu a vzduch a v širším kontextu tak hovoří o tom, že Jiřík dokázal pochopit a naklonit si všechny tři živly a porozuměl tak podstatě okolního světa i sebe sama. Potom teprve, praví pohádka, můžeme získat opravdovou lásku a prožít šťastný a naplněný život.
-
Lidé by klasické pohádky chtěli, ale na trh se příliš často endostanou. Když jsem si stěžovala, že to není s udáním pohádek nakladatelstvím žádná sláva, s překvapením jsem se dozvěděla, že ani spisovatel, zaměstnaný v nakladatelství, se jen tak snadno vydání pohádky nedočká. Pohádky, velmi často klasické, má prý v šuplíku snad každý psavec, který přišel do styku s vyprávěním dítěti. V tom šuplíku však také zůstávají, byť by byl dotyčný psavec sutorem mnoha jiných knih...