Jiří Brabec je vědátor na slovo vzatý, důkladný, pronikavý, dere se pod povrch každého tvrzení...
Jiřího Brabce znám již dlouho. V padesátých a šedesátých letech mi do Literárních novin nosil portréty českých spisovatelů, které měly obrovský ohlas. Čtenáři si z nich vystřižením vytvářeli svéráznou učebnici naší literatury, protože ta „platná" nestála za nic (k tomu sebekriticky dodávám, že jsem v ní uvízl i já). Vysoký mladý muž mi připadal jako všeznalec, jeho zaťatost a zaujetí mně, služebníku aktuálního dne, připadaly jako zosobnění vědecké, přesněji literárněvědné serióznosti. Naše osudy byly v čemsi podobné (oba jsme tehdy už byli vládnoucí straně podezřelí) a na druhé straně odlišné. Ale byli jsme si blízko i za krátkého trvání tzv. Seifertova Svazu českých spisovatelů, dokonce jsme seděli při jednáních proti sobě. Jiří Brabec pak své znalosti léta prohluboval a „po přejití vichřic" mě dokonce jako vedoucí katedry na filozofické fakultě požádal, abych vedl něco jako „náhradní" proseminář. Ze zdravotních důvodů to trvalo už jen krátce.
A teď najednou čtu Brabcovo jméno na knize Panství ideologie a moc literatury s upřesňujícím podtitulem Studie, kritiky, portréty (1991-2008), a nestačím se divit: on je Jiří Brabec vědátor na slovo vzatý, důkladný, pronikavý, dere se pod povrch každého tvrzení, protože má rozsáhlé znalosti, dokonce i zahraniční produkce, zejména filozofické (Lévi-Strauss, Barthes aj.). Jeho kritický zájem není možné označit shovívavě za soustředěný, vrhá se na svou látku až posedle, s neskrývaným zaujetím. Nenechává přitom kritizovaným příliš prostoru k obraně či k zapření vad - má pro svá tvrzení totiž nevyčerpatelné množství argumentů. Brabcovy kritické připomínky však nepostrádají ani v ošemetných případech schopnost rozvahy nejen znalce literatury, ale i jejího předobrazu - života.
Jedna z nejzajímavějších kapitol je věnována podobám českého antisemitismu před první světovou válkou. V ní se Brabec nemohl vyhnout Nerudově často stydlivě připomínané„studii" Pro strach židovský, která na rozdíl od chápavé stati Karla Havlíčka v Slovanu Emancipace židů je plná evidentně protižidovských výpadů. Brabec Nerudu nehájí a přirozeně ani neomlouvá, ale vysvětluje, že český nacionalismus se napájel z německých zdrojů (Richard Wagner). A uzavírá svůj výklad přesvědčivým konstatováním: „Neexistuje nacionalismus, který by se obešel bez nepřítele." Kapitola doslova překypuje znalostí dobového (i zahraničního) materiálu, hojně se připomíná Dreyfusova aféra, hilsneriáda a další případy s tímto pobuřujícím tématem spojené.
Mezi několik postav, které našeho kritika znepokojují svou mnohostranností, patří T. G. Masaryk. Dovede o něm napsat: „Masarykovy interpretace jsou vnitřně rozporné." Nebo mu vytkne „moralistní tón, do něhož Masaryk často upadal". Po mnohastránkových úvahách však ukončí svou studii větou zásadního významu: „Masaryka můžeme odmítnout, ale neměli bychom si ho připodobňovat k tomu, proti čemu celý život bojoval." To zní jako ideový axiom. A obdobně to „funguje" i u jiných myšlenkově podnětných postav, u Václava Černého, F. X. Šaldy nebo Jana Patočky. Brabec prostě nerad nemilosrdně odsuzuje, např. název kapitoly Duchovní dějiny podle Putny slibuje novinářské „roztrhání" jinak smýšlející osobnosti. Z rozsahu práce prý se „až hlava zatočí". Nicméně pak přiznává, že kniha je velkým přínosem a „zůstává inspirativní".
Své pero ale Brabec naostří, když shledává „diletantismus při práci". Tak je tomu u svazku Alexeje Kusáka Kultura a politika v Československu 1945-1965. Dílo je sice bohatě vypravené poznámkovým aparátem, takže první dojem může být málem nadšený, jenže po prostudování čtenář neomylně poznává, že autor je suverén, který soudí, aniž věc zná a přebírá prostě jen z druhé ruky. Při posuzování Dějin české literatury 1945-1948 se omezil na kritiku textů o poezii, ale nebere si přitom žádné servítky, tne a šermuje bezohledně, jak s nejvyššími představiteli svazku, tak s textem samým.
Závěr knihy je věnován portrétům postav s tragickým údělem: předčasně zemřelému básníku Karlu Hlaváčkovi, Karlu Teigemu, Jindřichu Štyrskému a Záviši Kalandrovi. Tady je odhalována vnější „slupka" dějin - iluze o spravedlivém uspořádání věcí společenských po změně režimu Tyto kapitoly čtenáři náladu věru nepozdvihnou, ale život si prostě takto s lidskými osudy „hrál". Odměnou za výdrž jsou kapitoly překvapivě rovněž „bez pověr a iluzí", v nichž je nasvíceno dílo Jaroslava Seiferta, Ladislava Fikara a Karla Šiktance. Brabcova literárněkritická schopnost a erudice se zde projevují v nejlepší kondici roku 2008, kdy uzavírá své bloudění krajinami české literatury osobitě a osobně: „Znám jen tři české básníky, kteří dokázali i v pozdních letech s překvapivou důsledností dotvářet své básnické dílo - Antonína Sovu, Jaroslava Seiferta a Karla Šiktance."
Jistě jsem v plné míře nestačil postihnout význam souhrnné práce Jiřího Brabce. Ale i tak si dovoluju tvrdit a upřímně vyznat, že kniha Panství ideologie a moc literatury ční o několik hlav nad obvyklou produkcí úvah o české slovesné tvorbě. Všichni, kdo pomohli s prací na tomto díle, si mohou spokojeně oddechnout: dobrá věc se opravdu podařila.
Jiří Brabec: Panství ideologie a moc literatury / Studie, kritiky, portréty (1991-2008)
320 str., 289 Kč
ISBN 978-80-87310-02-1