Seznam národních kulturních památek se letos opět o něco rozrostl, takže jich máme už 274. Třikrát delší je ale seznam těch zanikajících, které si příští generace prohlédne jen na fotografiích.
Vyplazený jazyk v kostele by se všude jinde považoval za nemístnost, ale v poutním kostele Zelená Hora u Žďáru nad Sázavou je to jinak. Čerstvě opravená památka, zapsaná na seznamu UNESCO, je zasvěcená Janu Nepomuckému a jasnou červenou barvou teď ze stropu září i pověstný jazyk, symbol světcovy mlčenlivosti. Unikátní stavbě ve stylu barokní gotiky už tolikrát hrozila zkáza, že vyplazený jazyk můžeme chápat i jako gesto vítězství.
Kostel v průběhu třistaleté historie dvakrát zachvátil požár a zle ho také poničila vichřice, takže koncem 19. století byl objekt tak zdevastovaný, že na jeho místě měl vzniknout ovčín. Pak do rekonstrukcí zasáhla první světová válka. Výčet pohrom pokračuje i v 21. století, když se v létě 2008 přehnala nad republikou vichřice a odnesla valnou část střechy kostela těsně před závěrem rozsáhlých rekonstrukcí. Byť s touto komplikací, byla 15 let trvající obnova loni zdárně dokončena.
„Stavbě s půdorysem hvězdy místní lidé připisovali magickou sílu, která jí umožnila překonat všechny katastrofy," říká s nadsázkou architekt Zdeněk Chudárek z Národního památkového ústavu. Záchraně památky ovšem pomohlo to, že se v roce 1994 dostala na seznam objektů světového kulturního dědictví UNESCO a rok na to byly zahájeny rekonstrukce.
Santini učitelem kubismu
Poutní kostel na ploše pěticípé hvězdy je obemknut deseticípým ambitem s kaplemi. Geometrické uspořádání dává celému areálu výjimečnou estetiku. Napadlo architekta Jana Blažeje Santiniho, když zahajoval v roce 1719 stavbu, že po bezmála dvou stoletích se k podobným principům prolamovaných ploch vrátí architekti kubistických staveb?
Když podle návrhu architekta Josefa Gočára vznikl v Praze v roce 1912 kubistický dům U Černé Matky boží, vytýkali mu odpůrci přílišnou modernost v zástavbě Starého Města. Dnes je naopak ceněn pro citlivé spojení nové a historické architektury a právě proto se letos dostal na seznam národních kulturních památek.
Inspirativní sílu památek vyzdvihl historik umění Vilém Václav Štech (1885-1974): „Jsou to jakési špýchary času, nejenom svědectví o dobách a lidech. Obsahují živé síly, které nás spojují s minulostí a s činností a smýšlením předchozích generací." Tak to V. V. Štech napsal v eseji Cena stáří ve sborníku Staletá Praha z roku 1967.
Profesor Štech byl známý tím, že nabádal k odpovědnému a citlivému přístupu k památkám. V praxi se snaha o co největší autentičnost právě při rekonstrukci kostela na Zelené Hoře zvrtla až v kuriózní situaci.
Zdeněk Chudárek z Národního památkového ústavu vzpomíná, jak restaurátoři už v 70. letech minulého století objednali pro kostel patero nových vstupních dveří, neboť ty, které tam byly osazeny, jim připadaly příliš moderní. Jenomže další výzkum dřeva domněle moderních dveří ukázal, že jsou skutečně původní. Restaurátory pouze zmátlo, jak nadčasový byl jejich vzhled.
„Nové dveře však už byly vyrobeny, což stálo 400 tisíc korun, v té době velké peníze. A tak byly do stavby umístěny alespoň na krátkou dobu, než se tam v tichosti vrátily zase ty původní," vypráví Zdeněk Chudárek.
Nepůvodní hřbitov musel ustoupit
Jinou choulostivou záležitostí už při rekonstrukci v tomto tisíciletí bylo nezbytné zrušení desítek hrobů v areálu. Hřbitov, s nímž se při stavbě poutního místa nepočítalo, totiž zvyšoval úroveň terénu a způsoboval deformace a vlhnutí zdiva. Přesvědčit rodiny, aby nechaly přenést ostatky příbuzných na nový hřbitov, bylo snad nejtěžší součástí celé rekonstrukce.
Chudárek, pod jehož odborným dozorem loni ukončené rekonstrukce probíhaly, si vybavuje, jak nelehkým rozhodnutím byla volba střešní krytiny pro ambit. Mají to být šindele nebo plech? Před zahájením rekonstrukce byl ambit už deset let bez střechy. Nakonec se vodítkem stala plechová střecha kostela. Když byl ambit konečně zastřešen, bylo nutné opravit povětrností zdevastované stropy. Původní ozdobné štuky mezitím opadaly, vzorem pro ně se staly naštěstí dobře zachované štuky hlavní kupole kostela. Oprava památkového poutního areálu si celkem vyžádala 80 milionů korun.
Barbora má nový kabát
Jak probíhala záchrana další zubem času poznamenané památky ze seznamu UNESCO, chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, popisuje jiný pracovník Národního památkového ústavu Pavel Jerie. Gotická katedrála, jejíž výstavba započala v roce 1388, byla naposledy rekonstruována před sto lety architektem Josefem Mockerem. Sama rekonstrukce však byla z velké části spíše dostavbou. Budování gotických chrámů bývalo záležitostí stovek, nikoli desítek let. U sv. Barbory také proto, že během stavby se zásoby stříbra dotěžily, a tím vyschl i proud financí. Střechou stanového tvaru katedrálu opatřil až Mocker.
„Architekt Mocker tehdy střechu pokryl asfaltem, což byl materiál, považovaný začátkem 20. století za zázračnou izolaci. My jsme se inspirovali střechou obdobného chrámu v Lounech a zvolili jsme břidlici. U nás nedostatkový materiál jsme museli dovézt ze Španělska," uvádí Pavel Jerie. Snaha po autenticitě stavebního materiálu přiměla restaurátory dovézt ze zahraničí i kámen, potřebný k opravám opěrných oblouků, které byly v havarijním stavu.
Chrám byl vybudován z mušlového vápence, ale ten byl na Kutnohorsku začátkem minulého století dávno vytěžený. Architekt Mocker proto při opravách použil hořický pískovec. Kombinace obou materiálů vedla k chemické reakci, při níž vznikal sádrovec a materiál se začal drolit.
„K rozrušení zdiva přispíval i holubí trus a kostelník, který si v zimě solil cestičku na zledovatělém ochozu. Konstrukce trpěla i rázovými vlnami od nadzvukových stíhaček z vojenského letiště v nedaleké Čáslavi," vypočítává další rány zkoušené památce Pavel Jerie.
Vápenec dorazil z Rakouska
Mušlový vápenec se nakonec podařilo sehnat v Rakousku. Poskytli ho, ačkoli ho sami mají málo, protože věhlas kutnohorské památky v Rakousku přetrvává ještě z dob společné monarchie. Nynější obnova vnějšího pláště trvala deset let a letos má být dokončena. Díky této opravě, která stála dvě stě milionů korun, už do chrámu nezatéká. Následovat bude obnova výzdoby interiéru chrámu, také zle poničená.
Při práci na katedrále v Kutné Hoře památkáři studovali a snažili se pochopit metody dávných stavebníků, což obohatilo vědecké poznání o historické architektuře. V kontrastu s tím je zcela jiný přístup k opravě Karlova mostu v Praze. Kritika památkářů míří proti nevhodně zvoleným rozměrům kamenných kvádrů, které viditelně narušují harmonický rytmus staršího zdiva. A pokud byl jako spojovací materiál místy použit silikonový tmel, svrchu polepený pískem, je to skutečně diletantismus. Kdo ví, jak by nynější spor nad opravou mostu rozsoudil profesor V. V. Štech, který v roce 1967 poznamenal: „Karlův most - kolik je v něm ještě původních kamenů, zbylých po katastrofách, obnovách a správkách? A přece je to stále Karlův most... Není na to pravidlo nebo recept, zato je třeba šetrných rukou, citu a vědomí odpovědnosti."
Seznam se rozrůstá
Krátkou vlnu zájmu veřejnosti o české památky vyvolala letos v únoru vláda svým nařízením, jímž udělila dalším 38 objektům statut národní kulturní památky. Celkový počet národních kulturních památek tak vzrostl na 274. Na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO jich máme 12, včetně zmíněné kutnohorské Barbory, zelenohorského kostela a celého historického jádra Prahy.
Národní kulturní památkou se může stát pouze již uznaná kulturní památka, avšak toto povýšení je proces poněkud nejasný a na jeho konci se pro poctěný objekt v zásadě nic nemění. Navrhnout památku do seznamu může kdokoli, výběr pak provádí ministerstvo kultury. Ze seznamu je patrné, že se ministerstvo kultury snažilo, aby v něm byly zastoupeny památky ze všech 14 krajů, přitom panovala vyváženost mezi městskou a vesnickou architekturou a dostalo se i na industriální objekty. Letošními nováčky tak jsou například Dlaskův selský statek v Dolánkách u Turnova, čistírna odpadních vod v Praze Bubenči, vodní elektrárna Les Království na Labi anebo železniční motorová souprava Slovenská strela z 30. let.
Způsob výběru některých památek byl překvapením i pro náměstkyni ředitelky Národního památkového ústavu Věru Kučovou. „V Karlových Varech se na seznam dostaly Císařské lázně, ale už ne Zítkova kolonáda," poznamenala.
Národní kulturní památkou se letos stal i hospodářský dvůr zámku v Zákupech na Českolipsku, přičemž zámek sám je už na tomto seznamu zapsán od roku 2001. Hospodářská část je v děsivém stavu. Například konírny před rozpadem zachraňují jen břevna a zpevňující lešení. V neutěšeném stavu je také zámek Červené Poříčí poblíž Svitav. „Snad mu toto povýšení pomůže k získání prostředků na regeneraci," doufá Kučová.
Start za nejistými penězi
Podle mluvčího ministerstva kultury Jana Cieslara ale samotné zapsání na seznam není ještě zárukou na získání dotací. „Pouze tyto šance v soutěži s ostatními vyhlášenými kulturními památkami zvyšuje. Národní kulturní památky rozhodně mají lepší startovní pozici," uvedl Cieslar. Domnívá se však, že národní kulturní památka může region zviditelnit, přilákat více domácích a zahraničních turistů a za jimi utracené peníze se může památka dále udržovat a zvelebovat.
Je to pro vlastníka kulturní památky výhra, když dostane přídomek národní? Jan Cieslar totiž říká, že:„Vlastníci národních kulturních i kulturních památek musí pečovat na vlastní náklad o jejich zachování, udržovat je v dobrém stavu a chránit před ohrožením, poškozením nebo odcizením. Obdobné povinnosti mají i ti, kteří takovou památku užívají."
Priority se nějakým způsobem stanovit musí, ale užívat pojmy jako je startovní pozice a zviditelnění je v případě památek přece jen poněkud nemístné. Máme ještě další seznamy památek, a ty jsou smutnější a mnohonásobně delší. Jsou to památky ohrožené nebo dokonce už zaniklé.
Za poločasem rozpadu
Národní památkový ústav eviduje v celé republice 726 nejohroženějších nemovitých památek. Jejich podrobné popisy a fotografie jsou na webové stránce ústavu monument.npu.cz. Jen v Praze je jich 60, z toho čtyři přímo na Hradčanech. Přitom seznam rozhodně není kompletní a stále se doplňuje, jak upozorňuje Národní památkový ústav. Přes sedm stovek zmíněných kulturních památek se rozpadá tak, že mnohdy nemají ani okna a střechu. Lze se domyslet, jaký osud je čeká, když ani o třídu vyšší národní kulturní památky nemají jistotu, zda se najdou peníze na jejich údržbu.
Nejpravděpodobnějším scénářem je, že se ohrožené památky budou tak dlouho rozpadat, až pomalu zmizí z naší krajiny. Zůstanou po nich jen dobové pohlednice nebo archivní fotografie. Takový osud pravděpodobně čeká třeba zámek Buková ve Slezsku. Archivář Jiří Úlovec ze Státního oblastního archivu Plzeň ukazuje jeho pohlednici z roku 1930, představující půvabnou stavbu, obrostlou břečťanem. Na tomto místě je nyní jen ruina. Obdobně zámek v Dubenci na Příbramsku měl ještě v roce 1988 střechu, nyní z něho zbyly jen obvodové zdi. Archivář Úlovec, autor několika publikací o českých tvrzích, Literárním novinám představil unikátní dokumentaci, kterou shromáždil o ohrožených památkách v České republice.
„Stává se, že obec, město nebo restituent se pustí do oprav památky, ale po čase zjistí, že vlastně neví, jak ji využít. Celý projekt opustí a nechá stavbu dále chátrat," říká Úlovec. Najít recept je těžké. V sousedním Polsku je zvykem ohrožené památky důkladně zdokumentovat, pak zbořit a postavit znovu. U nás má tato metoda také své zastánce. Úlovec vidí nejschůdnější řešení v tom, že se zachrání aspoň určitá část nejvýznamnějších památek, které jsou typické pro určité doby.
Když zasáhne amatér
Náš přední odborník na českou hradní architekturu Tomáš Durdík z Archeologického ústavu Akademie věd ČR upozorňuje na druhý extrém. Stejné škody jako zub času, způsobený nezájmem společnosti, natropí neodborníci, a poničí cenné historické prameny.
„Není nic horšího, než když se k opravě památky přistupuje chalupářským způsobem. Počet historických pramenů je konečný a co bylo zničené, už nelze obnovit. To je třeba případ zříceniny Krašov u Berounky s vyzděnými cihlovými novotvary a naprosto nestylovou střechou," uvádí jeden z příkladů Tomáš Durdík. Razí zásadu, že i zřícenina je stavba a informační konzerva. Její stárnutí lze zpomalit, ale nesmí být násilně dostavována.
Durdík naopak oceňuje stavební práce na hradu Bezděz, který má k překvapení pamětníků střechu, kterou tam nikdo z dříve narozených nikdy neviděl. „Zaplať pánbůh za to! Tam se našel způsob, jak památku citlivě rekonstruovat, aby dál nechátrala."