Jako jarní vánek, a chvílemi jako čerstvě rozvichřený horský fukéř provětral duše publika na zámku v Brandýse nad Labem spisovatel Ludvík Vaculík, který tu při svém autorském čtení jadrně vyprávěl, vzpomínal, neúnavně horlil, bouřil, hýřil vtipem a mezi tím zvučným hlasem zpíval valašské pěsničky.
Mravenečky sbíhající se za smrákání do mraveniště připomínali svátečně vyšňoření Brandýsané, kteří se hemžili na dlažbě zámeckého nádvoří a mizeli ve starobylé chodbě ústící do divadelního sálu. Ještě než oranžový kotouč slunce zapadl za střechy a věže, vyhoupl se křepce na pódium spisovatel Ludvík Vaculík a jeho ogarský hlas a šarm umně ovládly duše diváků v sále.
„Normální a zdravý člověk nepíše," pronesl doyen moderního českého fejetonu suše a s šibalským úsměškem si vychutnával napjaté ticho zámlky, okořeněné perlivým zachichotáním udivených dívenek kdesi v zadní řadě. „Je to ale jediný způsob, jak zvítězit nad skutečností, nad kterou ve skutečnosti zvítězit tak jako tak nejde," dořekl nevyřčené.
Ludvík Vaculík si povídal s diváky nenuceně, jako by seděl u stolu v šenku s kamarády, vzpomínky a břitké úvahy prokládal přednesem textů z knížek Dřevěná mysl a Tisíce slov. Fejetony psané před lety jako komentáře aktuálního stavu mysli se ukázaly jako překvapivě nadčasové, mnohdy časem ještě šťavnatěji dozrálé.
Vleklá stížnost k nikomu
„Nejraději jsem měl nedělní večery, když padla tma, všechno ztichlo, já si rozžal petrolejku a začal psát deník," říká Vaculík o počátku spisovatelské dráhy. Ze všeho nejradši tehdy prý chodil s kluky z rodné vesnice pást kozy. Jaký má deník smysl, zjistil ale až tehdy, když nastoupil jako učeň „k Baťům". „Režim mladého baťovce byl těžký, skličující, davový způsob života naprosto ubíjející, ale já to období s odstupem času chválím, protože jsem ho překonal," nahrazuje trpký tón smířlivým.
„Deník je vleklá stížnost k nikomu. Právě v deníku jsem si celou dobu potvrzoval, že jsem nad tím. A právě psaní vděčím za to, že jsem nad tím zvítězil," dodává a furiantsky nasazuje počáteční tón své první dnešní pěsničky.
„Rozdíly jsou zajímavější než samy věci, třeba mezi mužem a ženou," pronáší ctihodný, leč obdivuhodně čiperný kmet, jemuž je přezdíváno arcikníže české literatury, a poťouchle zapátrá očima v publiku, jestli se některá z fešných Brandýsanek nezačervená nebo alespoň nepousměje. Po další zemité písničce, při níž poňouká diváky, aby se přidali, zavzpomíná na seznámení s lidovou muzikou a cimbálistou Janem Rokytou. „On mě zachránil před politikou. Byl jsem po roce 1989 podobně jako třeba Václav Havel a mnozí další moji kamarádi lákán do politiky, ale mým ambicím úplně stačilo zpívat s cimbálovou muzikou Technik," podotýká Ludvík Vaculík a skromně podotýká, že není žádný zpěvák, pouze muž, který si zpívá. Ale zato rád a skoro pořád. Na důkaz, že nemluví do větru, spustí další z písní. Jeho valašsky syrový hlas dává slovům svěží rozměr a míza, která z něj voní, leští vše, co již bylo řečeno, do nových, jiskrných odstínů.
Po vzpomínkách na seznámení se svou ženou ve Zruči nad Sázavou, kam byla po bombardování na konci války přenesena výroba bot ze Zlína, příbězích o dobrodružném pašování samizdatových knih od autorů ke čtenářům, hře na schovávanou s estébáky a výsleších v Bartolomějské se třiaosmdesátiletý mladík vrací k úvahám o smyslu psaní. „Psaním se léčím, má na mě úlevný účinek, protože píšu, co chcu. Fejeton dává svobodu, protože můžete psát o věcech důležitých, jako by byly nedůležité, a o věcech nedůležitých, jako by byly důležité." Své knihy po sobě zásadně nečte, protože píše, jak sám říká, „v záchvatech, jako by v horečce", a měl by pocit, že si „zase oblékl to propocené pyžamo z té nemoci". Večer se chýlí ke konci a jeho hrdina, odměněný po zásluze bouřlivým potleskem, podepisuje zájemcům v dlouhé frontě své knížky, přičemž si neopomene zálibně prohlížet dívky pohledem, který nezapře labužníka ženské krásy.
Hopsa, hejsa za kulturou!
Ze zámku vycházejí poslední opozdilci a pomalu mizí ve tmě mezi domy. Loučíme se s organizátorkami vydařeného večírku Lucií Valentovou a Věrou Krajíčkovou z místní Knihovny Eduarda Petišky a rozmlouváme o nelehkém údělu kulturně rozhleděné menšiny v šedi maloměsta vzdáleného jen pár kilometrů od Prahy. Pod nenápadným zevnějškem městečka začínáme tušit klokotající potůček zdejšího kulturního podhoubí. Do Brandýsa nedávno zavítali a o svoji tvůrčí energii se podělili třeba Emil Hakl nebo Igor Malijevský, na duben se chystá v komponovaném literárním pořadu ze záhrobního prostředí J.H.Krchovský a v půli června vypukne na zámeckém nádvoří literárně-hudební festival připravovaný Občanským sdružením Samoděj. Takže není vyloučeno, že do Brandejsa dohopsají kultury lační diváci z širokého okolí a snad i z nedaleké metropole.