Na výpravu časem do roku 2025 zve scénář Zuzany Drhové, jeden z devíti, které vznikly v kolektivu autorů na Univerzitě Karlově, ve spolupráci Fakulty sociálních věd a Filozofické fakulty. Studie pokrývají klíčové oblasti naší možné budoucnosti. Co by se stalo, kdyby se podařil zelený sen úspěšné ekologické modernizace? Bude lepší svět? A stačí se soustředit jen na pořádek doma?
Díky obecnému tlaku na úspory se podařilo to, čemu v roce 2010 věřil jen málokdo. V roce 2020 byly emise skleníkových plynů o 30 % nižší ve srovnání s rokem 1990 a podíl obnovitelných zdrojů v roce 2025 tvoří 16 % v energetickém mixu. Výrazně se například změnila konstrukce obytných či administrativních budov. Samozřejmostí je uspořádání, které poskytuje dostatek přirozeného denního světla a nemusí se zbytečně svítit. Běžný je pasivní režim budov, minimalizující energetické potřeby pro vytápění či klimatizaci, solární panely. Samozřejmostí je recyklovatelný nábytek, a pokud to jen trochu jde, umístění v blízkosti městské veřejné dopravy či železniční stanice. Zaměstnavatelé podporují cestování veřejnou dopravou, na kole, a pokud to není možné, pak alespoň sdílení osobních aut. Pro cyklisty jsou na pracovištích k dispozici jak stojany na kola, tak i sprchy.
Zdravý životní styl
Potvrzuje se, že 21. století je, alespoň v Evropě, věkem zeleného konzumu. Poptávka po zdravých potravinách či po relaxačních pobytech v přírodě a dalších službách je pro mnohé příležitostí, jak podnikat na venkově i ve městech. Pěší turistika, cykloturistika, ale také golf a další venkovní aktivity mají zelenou a holdují jim vcelku masově lidé všech generací. K tomu také roste nabídka potřebných služeb. V úpadku jsou pouze klasické lyžařské areály a lyžování v Čechách vůbec, a to kvůli stále častějšímu nedostatku sněhu. Ale vzhledem k tradičně velké oblíbenosti tohoto sportu se alespoň některé areály přizpůsobují změně teplotních podmínek a nabízejí celoroční lyžování na umělém kartáčovém povrchu.
Mění se i skladba jídelníčku. Nejen zdravé „bio" potraviny jako certifikované produkty ekologického zemědělství, ale také výpěstky a výrobky místní produkce jsou „in", o vlastní produkci ovoce či zeleniny ani nemluvě. Zájem o samozásobitelství a zdravé potraviny, ale také o ochranu přírody obecně, vede ke vzniku řady různých družstev a spolků, které buď pečují o konkrétní lokalitu (ať už je to kus louky, lesa či sadu) nebo pomáhají distribuovat zemědělskou produkci od konkrétních farmářů ke spotřebitelům ve městech.
Cena energií a přírodních zdrojů roste
Lidé si cení toho, pokud mohou být energeticky soběstační. To je hlavním důvodem, proč roste oblíbenost obnovitelných zdrojů, navzdory ztrátě určitého komfortu, například při topení dřevem ve srovnání s centrálním vytápěním. S rozvojem obnovitelných zdrojů je viditelná i proměna energetiky od velkých energetických zdrojů k těm menším a decentralizovaným, kterou je možné srovnat s přechodem od sálových počítačů ke stolním PC.
Vzhledem k narůstajícím cenám energií rostla poptávka po úsporných spotřebičích, autech či bydlení v nízkoenergetických a pasivních domech. To samozřejmě přináší mnohá zlepšení z hlediska dopadů spotřeby na životní prostředí, zároveň má zelený konzum svoje limity. Zvyšuje se sice účinnost využívání energií i surovin, ale mnohem pomaleji se snižuje jejich celková spotřeba. Například auta jsou úspornější, ale je jich čím dál více, i když se většinou nepoužívají každý den. To samé se týká bydlení, kdy se šetří energií i teplem, většina bydlí v dobře zateplených domech, zvyšuje se účinnost praček, ledniček a dalších domácích elektrospotřebičů. Na druhé straně lidé častěji žijí v jedno- či dvoučlenných domácnostech a narůstá tak jejich celkový počet.
Také cena půdy za poslední dvě desetiletí výrazně vzrostla, a to už méně z důvodu zájmů developerských firem a tlaku na novou zástavbu, ale zejména z potřeby zajistit dostatek potravin. O volnou půdu navíc soutěží se zemědělci také výrobci tepla (pro výrobu biomasy či biopaliv).
Zemědělci si musí čím dál častěji poradit s horkem a suchem v letních měsících a v důsledku toho se proměňuje skladba pěstovaných plodin i odrůdy, které jsou speciálně šlechtěné na odolnost vůči suchu. Poptávka po mase dlouhodobě klesá (je relativně drahé), což se také promítá do skladby zemědělské produkce. Přesto Evropa zůstala potravinově soběstačná, ceny potravin však rostou.
Mění se spotřební chování i mobilita
Ke změnám došlo v nákladní dopravě, kdy se koordinovanou regulací na evropské úrovni podařilo významnou část kamionové nákladní dopravy přesunout na železnici. V roce 2025 se železniční koridory staly hlavními dopravními tepnami Evropy. Cestování rychlovlaky je komfortní a cenově se vyrovná letecké dopravě, která se čím dál častěji používá jen pro mezikontinentální lety. Auta či autobusy se používají jen na kratší vzdálenosti a více méně doplňují železnici. Přesto lze pozorovat, že lidé pravidelné cestování, například do práce či na zámořské dovolené, i z ekonomických důvodů omezují. Kdo může, pracuje z domova, vyhledává práci blízko svého bydliště a narůstá počet těch, kteří jezdí veřejnou dopravou.
Zatímco každodenní přesuny na velké vzdálenosti byly ještě před deseti lety celkem běžnou záležitostí, dnes služebních cest do Bruselu a dalších dříve oblíbených destinací značně ubylo, protože internetová komunikace a videokonference nahrazují osobní schůzky. Krátkodobé několikadenní pobyty na druhém konci zeměkoule jsou naprosto výjimečné. Když už se lidé někam přepraví, stráví tam čas několika týdnů či měsíců.
Lidé jsou obecně více identifikováni s místem, kde žijí, což je dáno tím, že zde tráví více času. Výchova dětí a jejich zájmová činnost, běžné zapojení rodičů do chodu škol, větší aktivní zájem o zlepšování kvality prostředí a služeb, to vše utužuje vztahy na místní úrovni. Lidé se častěji zapojují do činnosti zájmových spolků, více se zajímají o život a rozvoj své obce, čtvrti či města, kterých se cítí být součástí.
Nenaplněné globální dohody
Přestože se již v roce 2008 mluvilo o potřebě investovat v následujícím desetiletí do ekologické modernizace rozvojových zemí přes 100 miliard EUR ročně, tento závazek nebyl vyspělými zeměmi nikdy naplněn. Investice do rozvojových zemí sice průběžně rostly, ale ještě v roce 2025 jsou nižší, než by bylo třeba. Výsledek je zřejmý. V České republice a v Evropě obecně se podařilo v posledních dvaceti letech stabilizovat kvalitu životního prostředí: čistotu vod, ovzduší či emise skleníkových plynů. Ale děje se tak na úkor odsunutí některých ekologických zátěží, jako jsou znečišťující a energeticky náročné provozy, do méně rozvinutých regionů.
Měnící se klima eskaluje násilí
Afrika strádá každoročním suchem, nedostatkem potravin i pitné vody. Jihovýchodní Asie čelí častým tragickým záplavám s velkými ztrátami na životech. Díky tajícím ledovcům se zvyšuje hladina oceánů a vážně hrozí zaplavení malých tichomořských ostrovů i zalidněných pobřežních oblastí po celém světě. K výraznému zlomu došlo po roce 2020, kdy se miliony lidí dávají do pohybu. Dvě těžké sezóny se silnými hurikány a vlny veder a sucha, které způsobily enormní nedostatek pitné vody a vedly k tragickým ztrátám na životech, přispěly k narůstajícímu chaosu a politické nestabilitě v Africe i v jihovýchodní Asii. Chudoba, hlad, nemoci a násilí dosáhly intenzity, kdy vyhánějí miliony lidí z jejich domovů a ženou je na sever. Spouští se tak dominový efekt, kdy se masy dávají do pohybu, a to nejen v postižených oblastech, ale i v prvních „nárazníkových zónách", kam tito utečenci směřují.
Evropa - zejména střední Evropa - je relativně klidnou zónou s dobrou životní úrovní. Není přímo ohrožena přírodními katastrofami v tom rozsahu jako jiné části světa. Na občasné záplavy, silné větry, přívalové deště či do té doby nezvyklé vlny tropického vedra, se jí podařilo v posledním desetiletí adaptovat. Díky této příhodné konstelaci je stále častěji cílovou stanicí běženců z regionů, které trpí přívalem lidí z těch nejpostiženějších oblastí destabilizovaných nedostatkem jídla, vody, živelnými pohromami či existencí násilí a občanských válek. Jsou to lidé zejména z východní Evropy a Asie (území bývalého Sovětského svazu) a z Balkánských států.
Nezvládnutá imigrace z postižených oblastí
Do České republiky poprvé přicházejí v masovém měřítku nejen studenti či lidé vzdělaní a reprezentující ve svých zemích střední třídu, což jsou lidé schopní se zapojit a přizpůsobit novému stylu života, ale také lidé chudí, bez jakýchkoliv prostředků i vzdělání. Tito lidé většinou směřují do měst a zejména Praha, Brno, Plzeň či Ostrava se stávají jejich cílovou stanicí. Stačilo jen několik let k tomu, aby se ve městech vytvořily samostatné a uzavřené enklávy, které se odlišují kulturou, jazykem, životním stylem a také přístupem ke zdrojům: ke vzdělání, práci či k sociálním a zdravotním službám. Vytváří se tak napětí, do té doby v české společnosti nezvyklé. Lidé jsou konfrontováni s chudobou, se kterou si neumějí poradit. Atmosféra nejistoty vyvolává násilí, což posiluje projevy rasové nesnášenlivosti.
Ve městech přestává být bezpečno a zejména bohatší a střední vrstvy rychle opouštějí dříve oblíbená centra měst a stěhují se do střežených objektů na jejich okraji či do nově urbanizovaných sídelních celků na venkov. S mnohem větší intenzitou se tak opakuje to, co Česká republika zažívala na konci první dekády 21. století v severních Čechách.
Společnost ovládaná násilím a strachem
Společnost se rychle rozpadá na ty, co si dokážou v atmosféře ubývajících zdrojů a celkové nejistoty kvalitu života udržet, a na ty, jejichž životní úroveň rapidně klesá. I územně se společnost rozpadá na oblasti, kde se lidem daří, a na periferie, kde se lidé potýkají s nezaměstnaností, s nedostatkem občanské vybavenosti, služeb a s existenčními problémy. Situace se však obrací. Zatímco před dvaceti lety byly centry rozvoje a ekonomické prosperity velká města, dnes jsou to venkovské oblasti a jejich územní centra: tedy malá města zajišťující služby pro své spádové oblasti.
Lidé se více stahují do rodin a širších rodinných vztahů, kde nacházejí pocit jistoty. Přesto roste oblíbenost různých extremistických ideologií a populismů, které přinášejí pro složité problémy jednoduchá řešení. Společnost se uzavírá a přestává věřit v demokracii a demokratické postupy. Pokud to vše sečteme, nastávají ideální podmínky pro nástup autoritativního režimu.
Hledání úniku či nadějná řešení?
Obecně silný pocit nejistoty a jisté bezvýchodnosti otevírá prostor pro hledání způsobů a cest, jak žít jinak. Týká se to zejména mladých lidí, kteří se snaží uniknout a vytvářet si vlastní maximálně soběstačné a na zbytku společnosti nezávislé komunity. Navazují tak částečně na hnutí z 60. let minulého století, ale také na tradici prvorepublikového družstevnictví či hnutí za posilování místních lokálních ekonomik, které se v druhé dekádě 21. století šíří světem jako reakce na projevy selhání globalizované ekonomiky a jejích institucí. Ustavují se tak relativně nezávislá společenství na venkově i ve městech, která jsou založena na vlastních pravidlech, vlastní ekonomice i vlastních finančních institucích. Osidlují chátrající zemědělské usedlosti, kde dokážou být potravinově a energeticky soběstační a na zbytku společnosti nezávislí. Ve městech navazují na tradici squatterského hnutí, osidlují vybydlené a zanedbané domy a vytvářejí zde jakási zárodečná ohniska nové městské kultury. Také zde se snaží být na okolí co možná technicky i jinak nezávislí.
Nic nového, chce se říci na závěr. Ale co se stane pak?
Redakčně zkrácený text ze studie Riziková budoucnost: Devět scénářů vývoje české společnosti, Matfyzpress, Praha 2010, strany 72 - 79.