Jen tak cvičně mě při té dávné prezidentské šňůře napadlo: kdepak bychom se k uvítání hlavy našeho státu sešli my, žijící dnes na území Prahy osm, jednoho z nejlidnatějších obvodů metropole? Vzala jsem to odshora - od Bohnic a Čimic přes Kobylisy, Libeň a Troju dolů k Vltavě. Ale nikde nic, co by se dalo nazvat centrem té víc než stotisícové oblasti, a co by zároveň tvořilo sympatický, libý prostor, v němž se lidé cítí dobře. Jakás takás prostranství (ale nic moc) jsou jen před obchodními domy anebo před Komerční bankou na Palmovce. Ale nemám pocit, že by eventuálního muže z Hradu - v budoucnu třeba Vladimíra Špidlu nebo profesora Švejnara - těšilo při jeho projevu či konzumaci chleba se solí pozadí Komerčky anebo Lidlu...
Nejde, samozřejmě, o pouhé místo k řečnění. Jde o prostor jako takový, o jeho výskyt a podobu. Jak upozorňují odborníci, došlo u nás k destrukci veřejného prostoru, který - krom jiného - hraje nemalou roli v občanském životě. Teď jej čím dál častěji ovládají beton a křižovatky, někdy se vydávající za náměstí. Co jiného než pouze křižovatka je například Kobyliské náměstí v Praze? Našly by se podobných příkladů stovky. Veřejně přístupná, všeobecně přijímaná a bezpečná prostranství - kde volně pobíhají děti - místa ke scházení, korzování a vzájemné nespěchavé konverzaci, jsou čím dál vzácnější. Starých ubývá a nová nevznikají. A to nejen ve velkém, ale i v malém. Kde je mezi městskými domy několik vzrostlých stromů, kousek trávníku a pár laviček, objeví se nějaký developer a už se v té malé oáze kope, vrtá a betonuje. Zeleň ani lavičky se do tohoto místa už nikdy nevrátí...
Je nemálo obětavých (vesměs mladých) ochránců přírody. Ujímají se hnízdišť ptactva, výskytišť vzácného hmyzu, rostlin a jiných jedinečností. Třeba se někdy začnou ujímat i veřejného prostoru...
Olga ŠULCOVÁ, publicistka