Seznamy děl a opsané obsahy přežívají. Povinná četba se pouze přejmenovala na doporučenou.
Je dobře, že penzum povinné četby na středních školách má zůstat zachováno a jeho obsah má být nově v kompetenci vyučujícího. V zásadě jde o to, studenty k literatuře přivést a nikoli je odradit, a proto má i povinné penzum četby být voleno podle zaměření školy a jejích posluchačů. Dá se tak velmi kreativně pracovat například s nejstarší literaturou, kdy studentům pedagogických škol lze rozhodně povinně ordinovat Komenského, zatímco studentům technicky zaměřených škol spíše spisy o hornictví renesančního klasika Jiřího Agricoly. Alespoň jedno Husovo kázání by asi měli číst všichni, ale studenti gymnázií by k tomu měli znát i alespoň jedno kázání barokní. Lze kombinovat ukázku z Palackého, Jiráska a některé staré kroniky, Kosmovy nebo Dalimilovy. Na malé ploše se tak ukáže vývoj literatury i myšlení. Hlediska mohou být i regionální - studentům ze Šumavy bude bližší Klostermann, z Chodska J. Š. Baar, z východních Čech K.V. Rais. Studenti ze Zbiroha by měli číst Sládka, jejich vrstevníci z Pacova Antonína Sovu, ti z Vysočiny Jakuba Demla a Bohuslava Reynka. K Jiráskovi budou mít rozhodně bližší vztah čtenáři, kteří znají místa, jichž se jeho dílo týká (kroniku U nás přečte znalec Hronova a jeho okolí jako strhující četbu, čtenář neobeznámený s problematikou kraje jako nebetyčně zdlouhavou otravu).
U Boženy Němcové možná dříve než Babička zapůsobí něco z korespondence, podobně u Karolíny Světlé. U realistických dramat je nejlepší vzít studenty do divadla nebo ještě lépe s nimi text „scénicky číst". V době, kdy jsme obklopeni nepřehlednou a nezvládnutelnou kulturní nabídkou, je o to důležitější kreativní přístup ke kulturnímu odkazu, výchova ke schopnosti vybírat si.
Český rozhlas Vltava na interpretaci kulturního odkazu průběžně dbá inscenacemi klasických her a literatury. Kromě toho zavedla Vltava i internetový Čtenářský deník, odkud je možno si ve formátu MP3 stáhnout hodiny četby z klasické - a v menší míře i moderní - české literatury, která v kvalitních hereckých i režijních interpretacích představuje zásadní texty nebo jejich charakteristické úryvky. Ze sloganu „Vem Boženu do metra, Vem Aloise na kolo" s jednoznačným výtvarným doprovodem vyplývá, že jde o nabídku „číst ušima" klasickou literaturu i jinde než u rozhlasového přijímače v určenou hodinu. Tyto internetové stránky Českého rozhlasu jsou druhé nejnavštěvovanější (po zpravodajství). Neřídíme se však „úředně" nařízeným seznamem povinné četby, ani kdyby nějaký byl.
Lukáš HURNÍK
Autor je ředitelem stanice Vltava - Čro 3.
Čas literatury je pryč, nadešel čas nových vyjadřovacích prostředků. Jakožto dominantní umělecké disciplíně patřilo literatuře víc než jedno století, a to je skoro zázrak. Zakódovat myšlenku do písmen a následné rozklíčování čtenářem totiž vyžaduje poměrně značné intelektuální schopnosti. I proto byla literatura historicky záležitostí nevelkého okruhu lidí - například K. H. Mácha vydal Máj ve sto kusech. Dneska jsme zase na obdobných číslech, sbírky současných renomovaných básníků vycházejí v počtu tří set. Svojí povahou je literatura marginální záležitost. Smiřme se s tím. Nasnadě je ale otázka: koupí-li si a přečte dobrovolně sbírku stovka lidí, proč s ní prudit od generace ke generaci miliony studentů?
Už na gymnáziu mi bylo záhadou, k čemu mi bude maturita z českého jazyka. Vytáhl jsem si J. V. Sládka a na jedničku odpověděl, že se narodil ve Zbirohu, byl ruchovcem i lumírovcem, napsal Za soumraku, Světlou stopou a přeložil třiatřicet Shakespearových her. Po šestadvaceti letech je to poprvé a pravděpodobně naposled, kdy jsem tuto informační veteš naschráněnou v mé hlavě zužitkoval.
V hodinách češtiny by se měl student naučit číst a psát, přečtenému porozumět a pregnantně formulovat myšlenku vlastní. K tomu ovšem není potřeba devíti, respektive dvanácti let. To je mrhání časem. Předmět český jazyk konečně musí projít gruntovní proměnou a horoval bych pro to, aby se literatura přestala vyučovat. Umíme odmemorovat Sládka, ale princip GPS nechápeme. Co je pro život potřebnější?
Povinná četba byla nejtemnějším výhonem školství. Už slovo povinná vezme člověku chuť do čehokoliv. Copak učitelé nebyli kdysi studenty a nepamatují, jak se opisovaly čtenářské deníky? Knihu zařazenou mezi povinné si teď můžete stáhnout ve formátu MP3 a pustit do sluchátek. Pozor, to ale není četba, to s písmeny a schopností je rozkódovat a porozumět jim, nemá zhola nic společného. Povinná četba nikoho číst nenaučí a to je ta hlavní věc. Ostatní jsou už jenom podružnosti, jako třeba nesmrtelná Babička, přežívající v osnovách všech režimů. Román popisující vesnický život v 19. století. Kolik máme v národě historiků, aby s informacemi nabytými četbou Babičky mohli živě pracovat? Z hlediska spisovatelského je Babička naprosto pasé, moderní literatura je jinde. Nenajdete v ní ani žádnou objevnou myšlenku. Proč jsme se tedy všichni museli povinně tvářit, že jsme ji četli? Snad abychom dovedli zodpovědět školometskou otázku paní učitelky, jak se jmenovali psi na Bělidle. Běžejí se, dámo, bodnout: Haf a Raf!
Michal ŠANDA
Autor je spisovatel.
Ona je totiž ve hře rostoucí druhotná negramotnost. Lidé nedokážou reprodukovat smysl čteného, s povděkem přijímají berličky barevnách obrázků, různého fontu písmene, shrnující vysvětlující rámečky, mezinadpisy...
Bývá dost zajímavé zjistit, jak vnímají psané slovo i ti, kdo ještě zažili trochu drilu - třeba padesátníci. Zjistíte, že i v textu pouhých 1000 znaků se zaseknou na formulaci z první třetiny a nedokážou pozorně dočíst do konce.
Doporučená četba naprosto nezaškodí. Co se nenačte v mládí, těžko se dohání později. Doplnila bych ji sice i filmovými přepisy nebo kvalitním představením, ale proč by měl být problém strčit studentům pod nos nějakého Ovidia, Martiala, kratochvilné středověké historky? Spousta světové literatury je dodneška živá, promlouvá k nám - a promlouvají k nám také naši autoři. Copak je Němcová jenom autorkou Babičky? Jenom spisovatelkou? Proč by se neměla srovnat její snaha o osvětu mladých dívek se šikovnější paní Rettigovou? Život B.N. je přece spjatý s reálnou historií, maloměšťáctvím a podobně.
Pokud se vykašleme na možnost předvést mladým literaturu a to, co z ní mohou čerpat, nemá cenu propříště psát víc, než komiksové návody k výrobě a použití a sešitové romány s využitím dvoustovkové slovní zásoby podle jednotného vzoru.