Vzdělaní lidé u nás kupodivu obvykle diskutují jen o literární kulturnosti. Jenomže té se nikdo nedobere, pokud neumí číst s prožitkem, s porozuměním a s přáteli. Není divu - mnozí diskutéři považují za vzdělanost a kulturnost právě to, čemu byli donuceni se tak obtížně naučit, na rozdíl od nevzdělaných spolužáků, kteří přehledy autorů, děl, směrů, dat a frází „o čem ta kniha je" zvládnout nedokázali a které nudně vedená výuka ve škole základní utvrdila v tom, že číst nepotřebují. Hořekujeme, že dnešní mladí nečtou. Ale to, jaké „referáty" si mládež věší na web, svědčí o tom, že u nás je tradičně cílem školy učená znalost. Jak dlouho bude trvat, než se Čechům podaří vychovat většinu mládeže k tomu, aby četla, prožívala a přemýšlela nad hodnotami, které v knize spojují nás všecky s našimi předky i potomky? U primitivních národů se jedinec stává moudrým až za dlouhý život. V nedávných staletích se rozvoj osobnosti vylepšil pomocí (na)učenosti. Ale pro život v složitém dnešním světě potřebuje každý národ, aby se jedinec stával moudrým dříve než v důchodu.
Tu asi máme jeden ze smyslů, který by měla mít literární výchova ve školách placených z našich daní: Vypěstovat v žácích zkušenost toho, že je milé a přínosné setkávat se v četbě s druhými čtenáři, když si povídají a píšou o knize, kterou čtou nebo přečetli. Cožpak to není poslání literatury? Ale učí se děti ve škole pročítat knihu tak, aby měly prožitky a myšlenky? Dostávají podporu a čas k tomu, aby o nich se spolužáky vedly vážný hovor? A píšou si o četbě navzájem i pro okolí pojednání nebo osobní sdělení? Učí se své dojmy a závěry opírat o text a o zkušenost? Zdalipak povinné úkony s textem rovnou přinášejí i výzvu k hovoru, i citový zážitek, i radost z pochopení? Takových škol je maličko.
Žáci musejí komunikovat s knihou
Další smysl literární výchovy je v tom, že čtením knih o jiných lidech se dobereme hlubšího poznání o sobě samém (když prožíváme a promýšlíme ze svého osobního hlediska vlastnosti, pocity, jednání a motivy postav díla i důsledky jejich konání). Jakou výuku žádat? Žádné deníky „o čem to bylo". Učitel ať nejprve předvádí dětem, jak spojuje to, co zažil a co zná, s konkrétními místy v rozečtené básni nebo příběhu. Žáci píšou o tom, jak text vstupuje do dialogu s nimi samými: co by také chtěli zažít, s čím nesouhlasí, proč (ne)chápou něčí jednání atp., souvislé reflexivní výpovědi o žákově „životě před četbou a po četbě".
Aby žáci takto komunikovali s knihou a navzájem, musí je škola naučit pořádně číst a chápat text. Vidět v textu významy, sledovat linky děje, rozvoj citů, vliv postavy nebo odstup autora i přístup svůj. Rozumět tomu, proč literatura vypráví jazykem nevšedním, nebo že vypravěč a hrdina nejsou totéž co autor, že doba a prostředí něco diktuje autorovi, ale my jsme jiní a jinde, a přesto je kniha i pro nás. Proto literární výchova třídu učí společně i jednotlivě ohledávat texty, aby žáci zjistili, v čem a proč se nad nimi shodují i odlišují oni dnes i generace před nimi. To je pro některé hodně těžké! Žák v dnešní době potřebuje, aby ho výuka nejdřív přesvědčila, že číst a rozjímat dává pro něj osobně smysl a že je to báječné. Třebas nad vzrušujícími texty málo „školními". Pak je naděje, že bude chtít ponořit se i hlouběji.
Potřebujeme doporučenou četbu?
Potřebuje k tomu škola a národ seznamy povinné četby? Kdo je tak moudrý, že smí některé dílo přikázat a jiné vynechat? Snad Zdeněk Nejedlý se svým prokádrovaným pakulturním dědictvím? Ale zkušení učitelé coby zkušení čtenáři určitě dokážou - když budou myslet i na své žáky a jejich kapacitu! - vytipovat a neoficiálně doporučovat podnětné, přístupné a náročné knížky. A tak se to taky v civilizovaných národech dělá: profesionálové si sdělují, která díla se osvědčila pro získávání puberťaček, jiná pro kluky, které knihy mísí beletrii a naučnost pro děti s exaktnějšími zájmy, jiné knihy mohou inspirovat agresivního vejtahu k náhledu poněkud ohleduplnějšímu, atd. Čím méně centrální takové seznamy jsou, tím spíše odpovídají zkušenosti učitelů a potřebám dětí. Čtení je krajně individualizovaná kolektivní aktivita!
Cílem a smyslem školy by mělo být, aby z ní vyšli žáci, kteří se budou po celý život umět obohacovat četbou, a kteří se umějí slušně a přiléhavě vyjadřovat i o věcech složitých nebo důvěrných, a kteří si nadto uvědomují, že naším nástrojem, kterým se zmocňujeme světa, jsou slova a věty, když myslíme a mluvíme, že číst (a psát) znamená lépe myslet i cítit, a také že právě tu cestu k osobní kultivovanosti a vzdělanosti mají žáci společnou se svými soukmenovci, s námi, „co spolu chodíme".
Autor je vysokoškolský učitel na katedře české literatury Pedagogické fakulty UK.