Spor o to, jak dál s Národní galerií(NG), se vede kolem osobnosti jejího generálního ředitele. Ale statut Milana Knížáka, stejně jako statut Národní galerie, je projevem především politické kultury.
Za hlukem, který provází nástupnictví ve vedení Národní galerie, se skrývá složitější podloží, než je zřejmé na první pohled. Za problémem stojí například postavení umělce, ale i právní statut Národní galerie. Součástí nynější výměny nejsou jen obchody s funkcemi, ale i s uměním. Literární noviny nabídly prostor názorům Vlasty Čihákové Noshiro (LtN, č. 11), otiskly i repliku Milana Knížáka (LtN, č. 12). Komise má vybrat z kandidátů, kteří se přihlásí do konce března, v následující půlce měsíce.
Trocha historie...
Národní galerie, jak ji známe, vznikla zákonem č. 148/ 1949. „Národní galerie v Praze je státní ústav, jehož úkolem je odborně shromažďovati a spravovati malířská, sochařská a grafická díla domácího i cizího umění, o nich vědecky bádati a činiti je přístupnými veřejnosti," stojí v prvním paragrafu. Její předchůdkyní ale byla iniciativa soukromá: a to Společnosti vlasteneckých přátel umění, jejíž základ položili roku 1796 kníže František Šternberk a malíř Jan Jakub Quirin. Nebyli to „sedláci v kožiších", jak se kdysi domníval již zesnulý Pavel Tigrid, bývalý ministr kultury.
Jejich cílem, ryze vlasteneckým, bylo pozvednout ducha. Chtěli vytvořit Obrazárnu, v zemském slova smyslu, pro Čechy, i pro Němce. Dosáhli v roce 1800 založení Akademie výtvarných umění. K péči o současné umění byla roku 1835 ustavena Krasoumná jednota, která převzala patronaci nad pořádáním každoročních výstav. Na přelomu 19. a 20. století připojili k Obrazárně Moderní galerii Království českého - soukromou fundaci císaře Františka Josefa I., která začala budovat kolekci českého umění 20. století.
Vznikem Československa se Obrazárna, stále Společnosti vlasteneckých přátel umění, proměnila v ústřední uměleckou sbírku nového státu. Vedl ji osvícený sběratel Vincenc Kramář, který pro ni získal skvosty modernismu. Německý protektorát a statut, nyní již Českomoravské zemské galerie, se zrušenou Moderní galerií, předznamenal zákon z roku 1949. Byla to galerie stále k povznesení ducha, ve službách nového politického národa, československého, později českého i slovenského.
Problémy národního molochu
Náplň činnosti organizace s právní subjektivitou je přesně vymezena tím, že „shromažďuje sbírku výtvarného umění české i zahraniční provenience. Sbírku tvoří na základě vědeckého poznání a vlastní koncepce sbírkotvorné činnosti". Generální ředitel Milan Knížák zdůrazňuje, že mu statut klade za hlavní úkol pečovat o sbírky. Zároveň ale vykládá dějiny, když jsou němečtí malíři zahrnuti do „jiného kontextu".
Galerii tvoří nákupy, ale i prodeje. Knížákovi se vytýká, že nakupuje ze svého ateliéru a prodeje přes soukromou firmu. Zavedl tvrdou centralizaci a ke galerii přistoupil jako k „postsocialistickému molochu". V roce 2000 k situaci napsal: „Podařilo se zásadně změnit její fungování i působení. Došlo k realizaci základních organizačních změn. Bylo zavedeno centrální ekonomické řízení, které má za úkol zamezit nekontrolovaným únikům finančních prostředků a vést k jejich racionálnímu využívání. Byly zřízeny centrální obslužné útvary a odbor vnitřní kontroly."
Jeho nástup byl před 10 lety výsledkem jednoho rozhodnutí. Ministr kultury Pavel Dostál využil svého práva, a jmenoval Knížáka, i když ve výběrovém řízení nezvítězil. Působilo to velkopansky. Ministr za ČSSD měl svůj vkus, v pracovně Knížakovy obrazy, ředitel v zádech předsedu ODS. Právě Václav Klaus svým vlivem prodloužil Knížákovi politický život za čas „opoziční smlouvy". Knížáka se báli studenti na AVU, ale i ministři kultury. Po roce 1989 se Národní galerie proměnila na střelnici, padlo rovných pět ředitelů. Autokratický Knížák vytvořil stabilitu instituce.
Za jakou ale cenu? Když v dubnu 2008 několik aktivistů, kurátorka Lenka Lindaurová, malíř Tomáš Císařovský a umělec Jiří David, vyzvalo ministra kultury Václava Jehličku k vypsání „mezinárodního konkurzu na pozici generálního ředitele Národní galerie", byla na „dobu neurčitou". David chování ministra glosoval: „Dosavadní generální ředitel Národní galerie je držen ve své funkci jen a jen politickou vůlí." Iniciativy přerostly v akce. Skupina Guma Guár se vyhlásila za Knížáka, skupina PodeBal přilepila na výlohu Veletržního paláce lepidlem cihlu, jiní se na protest v expozici rovnou vykáleli. Označili Knížáka za diktátora.
Čas ale oponou trhl. Byl to ale nynější senátor Jehlička, kdo proces, který nyní završuje ministr Václav Riedlbauch, zkrátil délky mandátů ředitelů všech příspěvkových organizací - jednotně na šest let. Cílem bylo „zajistit otevřený a transparentní systém", který by vycházel z „obecného demokratického principu obsazování". Dobrá myšlenka.
Nová krev, stará zkušenost
Tah ministra Riedlbaucha přichází před volbami. „Ministerstvo nebude komentovat situaci v Národní galerii, dáváme přednost diskrétnosti," říká mluvčí Jiří Cieslar. Ministerstvo kromě ustanovení poradní komise ze dvanácti zástupců odborné veřejnosti, oslovilo diskrétně pět kandidátů na funkci. Jsou mezi nimi: ředitel Sbírky starého umění Národní galerie Vít Vlnas, jeho předchůdce Jiří Fajt, ředitel Moravské galerie v Brně Marek Pokorný, ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma a rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové Pavel Liška.
V kuloárech běželo i jméno Tomáše Vlčka, ředitele Sbírky moderního a současného umění, on sám své angažmá nepotvrzuje. Ani ředitel Jaroslav Anděl, který působil svého času ve sbírce a řídí Centrum současného umění DOX, se do výběrového řízení nehrne. „Zbláznil jste se?" reaguje. „Situace v Národní galerii vypovídá bohužel nejlépe o politické kultuře v této zemi. Člověk by z toho mohl být zoufalý, ale to byste mohl být každý den."
V kuloárech se schyluje k duelu mezi Jiřím Fajtem a Markem Pokorným. „Buď bude Národní galerie zakonzervována, nebo ji otevřeme novým podnětům," zní jeden hlas. „Ředitel Moravské galerie v Brně je ideálním kandidátem. Je to nová krev. Není zatížen dosavadními spory," tvrdí ve prospěch Pokorného. „Pro Fajta bude hlasovat odborná veřejnost, je to fundovaný expert," říká hlas druhý. A další? Nikdo nechce projevovat otevřené sympatie žádné straně. Někteří umělci, například Jiří David, se dokonce rezolutně vymezují. „Myslím, že hovořit o favoritovi z mých úst, může kohokoliv deklasovat, ať je to Jiří Fajt, nebo Marek Pokorný," říká. Knížákovi zatím tiše zvoní hrana...