Na začátku cesty za básníkem Jiřím Wolkerem do jeho rodného města byly potměšilé úsměšky a ťukání na čelo. Pražáci ho mají za vyčpělého čítankového komunistu, kterého spláchl čas do žumpy dějin. V Prostějově je ale živý i dnes (29. března), kdy by oslavil 110. narozeniny. Jedni ho nepřestávají číst a chápat, druzí v něm stále nacházejí inspiraci a ti třetí ho dosud pomlouvají neméně energicky, než když se po nocích s kumpány potácel prostějovskými uličkami.
Když z Prahy do Prostějova za Jiřím Wolkerem, pak jedině vlakem, ve stopách jeho návratů ze studií o svátcích a prázdninách domů, na Hanou, říkám si a nasedám s knížkou básniček pod paží do „šedivého kupé s lidmi, kteří odjíždějí a přijíždějí vlastnímu srdci". Za okny ubíhá předjarně procitlá Haná a před očima se mi míhají verše, v nichž se stýká ještě téměř chlapecká, čistá a pokorná naděje na naplněný život s tragickým osudem předčasně zemřelého básníka, usouženého tuberkulózou ještě dříve, než stihl oslavit čtyřiadvacáté narozeniny. „Až se jednou ožením/ budu mít dvanáct synů/ dvanáct synů jako dvanáct břízí./ Má žena v nich jako kaplička v zeleném háji zmizí/ a já budu před ní klekátkem mechem obrostlým./ Vnučky-družičky budou na mě klekat,/ modlit se čistýma očima, a až se zšeří,/ Pánbůh bude chodit k nám na večeři."
Po pravdě řečeno, jsem zmaten a polykám naprázdno. Znám Poštovní schránku, Baladu o očích topičových a Svatý kopeček, zlomky básní přetavené ve filmové vtípky typu „stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě", ale tohle jsem od barda proletářské poezie nečekal. To je úplný Bergman! Odkrývání nepoznaného Wolkera začíná dříve, než jsem se nadál.
Wolkera? Myslíte Johnyho?
Cestou z prostějovského nádraží se rozpomínám na původní cíl putování za Wolkerem: zjistit, jestli je v myslích svých rodáků také jen čítankovým hrdinou vypreparovaným z dějin české literatury jako otakárek fenyklový, přišpendlený na sametový polštářek v přírodovědném muzeu, nebo ne. Nenápadně přistoupím k trojici pokuřujících puberťáků v čepicích s kšilty staženými zatraceně nízko do čela a ptám se: „Říká vám něco jméno Wolker? Líbí se vám, co napsal?"
Šéf partičky nejdříve vylekaně zvedne oči, pak se uchechtne a procedí mezi zuby: „Jasně, že známe. Myslíte Johnyho? Hustý pití. A básničky nečtem, my posloucháme rap". Prchám před pohrdavým posměchem nádražní omladiny a mířím k místní knihovně, kde - jak nepřestávám doufat - budou mít pro mé bádání větší pochopení.
„To máte těžké, mladá generace nečte, nejen Wolkera, ale nečte vůbec. Ptám se vždycky kluků, kteří sem přijdou, jestli píší holkám milostné básně, ale dnes už každý jen ťuká do mobilu esemesky," smutně se usmívá Jana Vyroubalová z regionálního oddělení prostějovské knihovny. Vzápětí ožije: „Ale jinak o Wolkerovi vědí, že se tu narodil, a mají povědomí i o jeho životě, jenomže spíše v podobě historek, které kolují mezi lidmi, než že by znali jeho verše."
Z vyprávění vyplývá, že většina Prostějovanů má k Wolkerovi poněkud dvojznačný vztah. Na jednu stranu se rádi pochlubí, že mají tak slavného rodáka, zároveň ale neopomenou se vztyčeným prstem zavzpomínat na neřesti bohémského básníka, který vždycky byl - a paradoxně do značné míry zůstává - trnem v oku maloměstským mravokárcům a závistivcům.
„Snad každý Prostějovan hledá v rodokmenu své rodiny předky, kteří s ním buď kamarádili, nebo ho naopak neměli rádi," říká Jana Vyroubalová. „A ani já nejsem výjimkou. Má nevlastní babička, která se narodila v roce 1890, sloužila v domě, kde Wolkerovi bydleli, a půjčovala si od Jiřího knihy. A samozřejmě často vyprávěla oblíbené historky o tom, jak Jiří, ještě docela mladý, ale už elegán v dobře padnoucím obleku a černém klobouku se širokou střechou pilně navštěvoval noční klub Čajka, kde dlel do pozdních hodin s povětrnými ženštinami."
Muzikál o očích topičových
Právě šťavnaté historky o bouřlivém Wolkerově mládí, které i po stu letech rozhořčují zdejší maloměstský establishment, mudrující poněkud cynicky o tom, že „jak žil, tak také dopadl", probouzejí v současných studentech gymnázia, které nese jeho jméno, zvědavost a pocit sounáležitosti se slavným, leč ne vždy úplně ctihodným rodákem. „Tím, že umřel tak mladý, jen o pár let starší, než jsou teď oni, že se jeho podoba nezachovala jako nějaký vousatý portrét, vzbuzuje u nich sympatie," říká ředitel prostějovské knihovny a zároveň šéf studentského Divadla Point při místním gymnáziu Aleš Procházka.
„Nedávno jsme v našem divadle inscenovali se studenty Baladu o očích topičových jako muzikál," vykládá Aleš Procházka. „Když jsem přišel s tím, že budeme dělat Wolkera, koukali na mě zpočátku jako na blázna. Ale pak si jeden z těch kluků otevřel jeho sbírku a našel si tam báseň Ze soboty na neděli: „V noci ze soboty na neděli/ náměstí se rozveselí.
/ Ztroskotaní opilci/ domů se vracejí sami a sami,/ rozmlouvají s lucernami... No a začal to rapovat tak autenticky, že to hned všechny chytlo. Byli překvapení, že Wolker, o kterém si mysleli, že je to takový vycpaný panák z čítanky, něco takového napsal. Když se dnes, po této zkušenosti, zeptáte lidí od nás z divadla, co si myslí o Wolkerovi, řeknou vám, že jsou překvapeni, jak je možné, že byl někdo před sto lety jako oni, že pil, vášnivě miloval, provokoval. Je to pro ně nesmírně atraktivní."
Kabaret Wolker
Knihovna, gymnázium, divadlo, muzeum, kavárna Špalíček a Mekka alternativní prostějovské mládeže - bar 12 opic - tvoří základní záchytné body kulturní mapy tohoto malého, leč nesmírně půvabného a kulturně svébytného města. Energetické a intelektuální výboje, které tato místa spojují, srší nesmírně zajímavou atmosférou inspirující se géniem loci starých uliček a dozvuků Wolkerových básní a oživují ji v překvapivě mladistvém duchu. Počátkem března vzbudil mezi kultury milovnými Prostějovany rozruch v knihovně promítaný dokumentární film o básnickém souputníkovi a příteli Wolkera, který zůstal tak trochu neprávem v jeho stínu, Edvardu Valentovi. „Byli jsme překvapeni, bylo narváno, ani se nedostalo na všechny," říká Aleš Procházka.
O měsíc dříve na stejném místě vyvolala senzaci nestorka prostějovského divadelnictví Eva Suchánková s komponovaným pořadem Ema Destinová - oběť české závisti. Prostějov prostě žije.
Knihovna vydává již od roku 1968 časopis Štafeta, kde publikují své verše, povídky a fotografie místní autoři, novinkou je „všestudentský středoškolský" časopis Bouřlivý grapefruit, kde dostávají prostor lyricky rozněžněné, ale hlavně zatraceně peprné a provokativní verše, povídky a reportáže prostějovských středoškoláků.
Ředitele knihovny a studentského divadla v jedné osobě nenechávají chladným ani letošní nedožité 110. narozeniny Jiřího Wolkera. „Jak už jsem říkal, lidi od nás z divadla ho mají rádi a nenechají se zblbnout řečmi o tom, jaký to byl komunista," říká Aleš Procházka. K letošnímu výročí připravuje dvě wolkerovská překvapení. Prvním bude komponovaný písničkový pořad Kabaret Wolker v Divadle Point, druhým vydání komiksové knížky. „Komiks prostě miluju, je to takový mezistupeň mezi leporelem a literaturou. První část bude vyprávět o Wolkerově životě, druhá komiksově převypráví některou z jeho básní".
Včil už nésu básník
Z knihovny míříme jarně rozjařeným Prostějovem k budově muzea, půvabné studentky vystavují svá ponejprv obnažená těla slunečním paprskům a Wolkerova podobizna na průčelí jednoho z domů na náměstí si je zálibně prohlíží. Muzeum prochází rekonstrukcí, ale navzdory hluku sbíječek a míchaček po chvíli zaslechne naše zvonění paní Marie Dokoupilová, odbornice na Jiřího Wolkera na slovo vzatá. Pod palcem má jak expozici o jeho životě a díle, tak skromný, ale o to tajuplnější archiv, který skrývá poklady v podobě básníkovy korespondence, rukopisů jeho básní, deníků, zápisků ze skautských táborů a nesčetných fotografií.
V expozici zaujme mezi desítkami osobních věcí, knížek, fotografií a dopisů elegantní černý klobouk, v němž dělal Jiří Wolker v Prostějově parádu, jak o tom svědčí hned několik jeho fešáckých fotografií ve vitrínách.
Jednu z mnoha historek o Wolkerových bohémských extempore zmiňuje Edvard Valenta ve svých vzpomínkách: „Byli jsme na flámu na dolní ulici, kde zrovna dělali potrubí. Měli tam složené velké roury, Jiří do nich ve svém parádním černém obleku vlezl, a když vylezl, byl celý bílý od prachu. Podíval se na sebe a prohlásil: včil už nésu básník, včil už su mlynářské pomocník."
Wolker rád a dobře hrával na klavír i na housle, v muzeu se dochovaly klavírní partitury několika písní, které sám zkomponoval. V archivu s pokorou listuji starými notami a čtu si názvy skladeb: Bolest jako velký pták, Proč padá venku sníh, Hřbitov bezejmenných, Můj večer, Och smutná lásko...
„Velice zajímavá je korespondence Wolkerovy matky s Otakarem Vávrou z roku 1932, který chtěl - ještě jako amatérský filmař a student architektury - o životním příběhu Wolkera natočit film," říká Marie Dokoupilová. Scénář neuskutečněného filmu leží v archivu prostějovského muzea jako němý svědek hamižnosti básníkovy matky. „Měla moc velké nároky, vědělo se o ní, že je na peníze. Hodně lidí jí vyčítá i to, že po smrti Jiřího udělala všechno proto, aby byl zařazen do ideologické škatulky proletářských básníků. Jiří měl přitom vášnivou, nesmiřitelnou povahu a byl natolik inteligentní, že kdyby žil, určitě by spolu s ostatními členy Devětsilu v roce 1929 komunismus zavrhl a ze strany vystoupil," zdůrazňuje kurátorka.
Paní Wolkerová byla mimo jiné proslulá zálibou v přepychových róbách. V archivu se dochovaly desítky jejích fotografií, pokaždé v jiných luxusních šatech. Na rubu si vždy zapsala, kolik jí bylo let. Právě vztah k matce a pochybnosti nad povahou Wolkerova proletářství byly hlavními tématy přednášky Heleny Veličkové z Olomoucké vědecké knihovny Jiří Wolker očima grafologie, která se v muzeu uskutečnila minulý čtvrtek.
„Paní Wolkerová vytvořila povědomí o mladém Jiřím jako geniálním studentovi a všestranně zdatném sportovci, kterého měli všichni spolužáci za vzor," vypráví Marie Dokoupilová. „Občas se pak ale mezi jeho spolužáky našel někdo, kdo tvrdil, že to s ním nebylo tak slavné a třeba šplh mu moc nešel."
Tatínkovi - bankovnímu úředníkovi Ferdinandu Wolkerovi - se nadržování matky Jiřímu na úkor jeho staršího bratra nelíbilo a držel ho zkrátka. Maminka ho ale rozmazlovala, vše mu tolerovala. „Byla na něj až nezdravě vázaná," říká Marie Dokoupilová, „v jejích vzpomínkách, které nevyšly, ale jsou uloženy v archivu muzea, se kupříkladu ptá, proč musel umřít Jiří, a ne jeho bratr. Ten ostatně zemřel o pár let později."
Dědici Wolkerovy něhy
Snad nejznámější kulturní akcí spojovanou s Jiřím Wolkerem je recitační přehlídka Wolkerův Prostějov. Akce pro mnohé zdiskreditovaná komunistickým režimem má ale navzdory špatné pověsti pro účastníky své kouzlo. „S Wolkerovým Prostějovem je to podobné jako s Wolkerem samotným. Kdo neví, o čem je řeč, snadno nad nimi ohrne nos. Kdo se ale dostane pod povrch, strhne ho to," říká prostějovská novinářka a redaktorka festivalových novin Wolkeroviny Lenka Sehnalová. „Taky mi nejdříve připadalo recitování básniček na palici, ale když je plné město mladých lidí, je to nádhera. Všude jsou koncerty, hrají divadla, všichni slaví. To se musí zažít!"
„Taky jsem si nejdříve myslel, že to komunisti úplně zničili propagandou, ale když mě organizátoři oslovili, jestli bych se svými studenty ze semináře tvůrčího psaní neudělal v parku happening, kývl jsem na to," vypráví učitel z gymnázia Jiřího Wolkera Michal Marek, jemuž se podařilo vychovat ze studentů už několik mladých prozaiků a básníků. „Snažili jsme se konfrontovat maminky s kočárky a důchodce spěchající do Tesca pro zlevněné jogurty s realitou. Na krk jsme si zavěsili žebrácké nápisy „Poraďte, kudy ven, bloudím", „Vžijte se do mé situace" a tak. A každý si mohl zkusit napsat třeba hajku nebo limerik."
Sedíme u piva v jedné z prostějovských náleven, Michal Marek zapáleně vypráví, že Wolkerův Prostějov je ve skutečnosti něco úžasného. Už jen to, že se sejdou mladí lidé z celé republiky, kteří mají rádi poezii a divadlo, je zážitek, který se nedá popsat. „Kašlou na oficiality, užívají si ten svátek a celé město ožije. Je to něco jako festival v Boskovicích, jenže v malém. Tam se také nejezdí kvůli kapelám, ale kvůli atmosféře."
Michal Marek vypráví, že k hledání básnických talentů přišel jako slepý k houslím. „Když jsem začal učit, zeptal jsem se, proč nemá gymnázium pojmenované po takovém básníkovi seminář tvůrčího psaní. Řekli mi, ať to dělám já, když jsem tak chytrej. No a už je to pět let a ještě mě to nepřestalo bavit."
Michal Marek staví na hlavu zažité představy o tom, že mladí lidé dnes nečtou. „Studenti gymnázia rádi píší, většinou do šuplíku a nikomu to nechtějí ukázat. Balancují na hraně, v obláčku nejistoty. Není jich moc, řekněme každý rok deset, ale je dobře, že přijde jen ten, koho to zajímá. Někdy úplně žasnu, co dokážou napsat. Bonus gymnázia je, že v něm dřímá ohromný potenciál, jen ho probudit."
Přiťukneme si dalším půllitrem, zakusuji se do Hanáckého psa (místní specialita - chléb s tvarůžky a cibulí notně posypaný pálivou paprikou) a Michal Marek se rozvášní: „Ty prvotiny jsou takové pěkně syrové, ti mladí jsou totiž ještě zdravě naštvaní. Někdy je to až zničující, ale vzdor proti vyhořelému a vyčpělému světu je zatraceně potřeba. Dnes už není jen tak jednoduché se proti zlu vymezit, postavit čelem. Ale spokojený člověk nic pořádného nenapíše. A už vůbec nic nezmění."
A už jsme zpátky u Wolkera. Čím jiným jsou jeho básně než zdravě naštvaným vymezením se proti zlu? Navíc proti zlu, které se paradoxně vrací v rysech ne zcela nepodobných těm z Wolkerovy doby.
„Trvám na tom, že Wolker byl obrovský básník. Jeho příběh je tragickým osudem člověka, který nedostal víc času, člověka s chutí milovat. Studenti ho chápou jako člověka, s nímž mohou sdílet mimořádně silné city a emoce. Myslím si, že kdyby nezemřel, byla by česká poezie 20. století o hodně zajímavější."
Cesta do tmy
Povídání o básních, studentech a okoralém světě, který je třeba láskou změnit k lepšímu se protáhlo dlouho do večera. Tři večerní vlaky do Prahy ujely jakoby nic. Sedím ve čtvrtém, půlnočním a listuji si básněmi Wolkerových, o sto let mladších, následovníků vydaných na prostějovském gymnáziu. Snad je to únavou, snad vypitým alkoholem, ale po přečtení zoufalé básně osmnáctileté studentky, která je parafrází Balady o nenarozeném dítěti, psanou ovšem z vlastní bolestné zkušenosti předloňské maturantky, se mi povážlivě stahuje hrdlo. Historie se opakuje. Zlo a nespravedlnost, proti nimž Wolker brojil, se vrací jen v mírně pozměněné podobě. Mamon, závist a hrabivost bařtipánů na úkor bídy a nouze všech ostatních.
Vlak se řítí do tmy, mé oči pomalu slepnoucí od mžourání nikoli do kotle, ale do monitoru počítače přinášejícího mi obživu, se zavírají. A ze sna ke mně doléhají Wolkerovy verše, které se mi bůhvíproč v hlavě mísí s naléhavou melodií mozartovsky rozezpívaných houslí: „Mrtví na ulicích oživnou, muziky ve vsi zahrají, na cestách rozkvete kamení, my sami si budeme vráceni."
-
|2010-04-04 17:50:57 Július Krajčí - Ondřeji Mrázekovina ÚKOR bídy a nouze/// úkor, újma, škoda jsou synonymá. Je-li něco na úkor bídy, znamená to, že z té bídy ubírá, zmenšuje ji. Mamon, hrabivost a snad i závist dělají pravý opak, bídu zvětšují. Jinak za reportáž děkuji. Oceňuji snahu o objektivnost, čeno-bílé vidění se mi také nelíbí a vůči J.Wolkrovi (Wolkerovi) by bylo nespavedlivé.
-
Jako prostějovský amatérský pisálek a internetový redaktor musím autorovi poděkovat za velice pěkný článek o našem rodákovi. Zvláště v době, kdy se jistá skupina lidí opět pokouší tohoto básníka zaškatulkovat jednoznačně levicově, je každý pokus o objektivní pohled vítaný.
Přiznám se, že toho sám o Jiřím Wolkerovi moc nevím. Tedy určitě bych jako občan jeho rodného města mě vědět víc. Díky tomuto článku se třeba víc Prostějováků nad "naším" básníkem zamyslí. Aby se tak stalo, pokusím se přispět i já zařazením odkazu na tento článek do monitoringu zpráv portálu Projekty pro Prostějov.
Ještě jednou díky.