Byl považován za samotáře a misantropa, ale měl i vřelou a laskavou tvář. Doposud neznámé dopisy Jeroma D. Salingera, které napsal starému kamarádovi z války, nabízejí fascinující vhled do soukromého života spisovatele, který se jinak dobrovolně odloučil od světa.
Dopis je stručný a lakonický. Šest odstavců úhledně naklepaných na stroji a podepsaných rukou. Odesílatel píše, že mu adresát chybí, a popisuje mu události, které se odehrály za dobu, kdy se neviděli: dva vojáci, se kterými sloužili, byli zraněni, třetí byl z armády propuštěn a další - „dobrý kluk" - je na Kubě. Autorův tón kolísá mezi sarkasmem a sebelítostí. Zdá se být v depresi, ale přitom píše, že by měl s adresátem co nejdřív vyrazit na panáka.
Je to dopis přítele příteli, a přece je v něm mnohem víc. Dokument, datovaný 25. dubnem 1945, je totiž i součástí moderních literárních dějin. Nikoli proto, že ho napsal mladý vojín na německé frontě krátce před koncem druhé světové války. A také nikoli proto, že oním „dobrým klukem", jak autor v průběhu dopisu upřesňuje, byl míněn literární gigant Ernest Hemingway. Význam dopisu vyplývá z identity pisatele. Je jím Jerome D. Salinger, tajnůstkářský americký spisovatel, který v lednu zemřel ve věku 91 let. Jeho první a jediný román Kdo chytá v žitě, vydaný v roce 1951, utvářel celé generace, ale Salinger se krátce po jeho otištění uchýlil do soukromí a po roce 1965 už nevydal ani řádku. Od jeho smrti se proto historici pídí po každém slově, které by mohlo vzejít z jeho pera.
Zmíněný dopis byl doposud ukrytý v zásuvce knihovny malého domu v newyorském Queensu. Je jedním z celkem devíti soukromých Salingerových listů, které tady, na okraji New Yorku, přežily do dnešních dnů. Adresátem byl Werner Kleeman, bývalý Salingerův druh z armády. Bok po boku prošli válkou s hitlerovským Německem, od Normandie přes Ardeny až po jednu z nejkrvavějších bitev, kterou byl střet u Hürtgenwaldu v horách na západě Německa.
„Cituplný a vřelý"
„Spolu jsme dospěli, museli jsme," vzpomíná Werner Kleeman na doby strávené se Salingerem. „Znal jsem Jerryho asi jako málokdo."
Poválečné životopisy obou mužů se ale značně lišily. Jeden skončil v péči psychologů a později si vypsal místo v literárním pantheonu, zatímco druhý zmizel v anonymním davu New Yorku, kde si založil firmičku na malování bytů. Jejich přátelství ale přetrvalo. Kleeman, který se navzdory svým 91 letům cítí „stále fit" a žije sám, je jedním z posledních žijících Salingerových přátel, ačkoli si skutečný význam tohoto vztahu uvědomil až po spisovatelově smrti. Právě tehdy si totiž vdovec Kleeman vzpomněl na jeho dopisy a vytáhl je ze šuplíku.
O jejich existenci dosud vědělo jen pár lidí. Dopisy nabízejí vhled do Salingerova izolovaného světa, zaplňují prázdná místa v příběhu jeho života, odkrývají soukromou stranu mýtů obklopujících jeho povahu - a odhalují udivující vřelost, s níž udržoval válečné přátelství i poté, co se sám stáhl z veřejného života.
Už to samo o sobě je překvapením. „Byl vždy velký samotář," napsal britský kritik Ian Hamilton ve známé monografii Hon na J. D. Salingera. „Nemyslím si, že by se ostatním nějak otevíral, a zároveň si ani nemyslel, že by ostatní pro něj měli nějakou cenu." Hamiltonova kniha z roku 1988 je už dávno rozprodaná, ale přesto dodnes pomáhá utvářet si názor na Salingera coby osobu naprosto nepřizpůsobivou. A Hamilton cituje i jednoho svého současníka, podle něhož „Salinger obecně neměl přátele nebo společníky".
Kleemanovy dopisy této představě odporují. Salinger v nich zní melancholicky, až takřka něžně. Vypráví příteli třeba o svém novém štěněti huskyho. V roce 1961 zase napsal, že je smutný z Hemingwayovy sebevraždy. Stěžuje si, že jeho děti už odrůstají, a sebe označuje za „nekonečného smolaře". „Vždy byl velmi pokorný," říká Kleeman. „Byl cituplný a vřelý."
Cena? 60 tisíc dolarů
Dopisy napsané na stroji a podepsané buď „Jerry", „Tvůj Jerry" nebo „Měj se co nejlíp, Jerry", pokrývají období mezi lety 1945 a 1969. V tom prvním, který byl napsán ještě za války, Salinger jako zpáteční adresu uvádí prostě „Německo", na většině ostatních je to už „Windsor, Vermont", kde sídlila pošta pro nedalekou vesničku Cornish v New Hampshiru, v níž Salinger od roku 1953 žil.
Declan Kiely, kurátor newyorského Morgan Library & Museum, které Salingerovu korespondenci do 11. dubna vystavuje, Kleemanovy dopisy prozkoumal a označil je za pravé. Podle jeho odhadu by mohly mít cenu 60 tisíc dolarů. „Velmi rádi bychom je získali," říká. Ale Kleeman, který žije z penze válečného veterána, je prozatím pro jistotu hodlá uložit do bankovního trezoru.
Salingerova písemná pozůstalost je poměrně malá - a pečlivě střežená. Veškeré jeho dosud známé dopisy jsou uchovávány v Kongresové knihovně a na několika univerzitách, mimo jiné na Harvardu či Princetonu. Salinger si svůj soukromý život chránil natolik, že copyrightem opatřil i obsah svých dopisů, a to i na dobu po své smrti. Proto z nich nelze obsáhle citovat, byť si je každý smí přečíst. „Jejich prostřednictvím Salinger znovu ožívá," podotýká Kiely.
Utajená tvář
Salingerův styl lze z dopisů poznat okamžitě: suchý vtip, elegantní větná stavba a jasný rytmus. Na rozdíl od dopisů, které se na veřejnost dostaly už dříve a které Salinger psal různým umělcům, editorům nebo milenkám, Kleemanovy dopisy odhalují jeho skrytou tvář - tvář válečného veterána. Je to cosi, čemu rozumí jen ten, kdo válku sám prožil. „Prošli jsme společně peklem," říká Kleeman. „To vás navždy pevně spojí."
Salinger psal o duševním utrpení na frontě i o kamarádech, které tam ztratil. Často se objevují jména z jejich pluku a Salinger znovu a znovu mluví o tom, že se starým kamarádem z vojny půjdou na tah, nebo alespoň na „pořádnou večeři", aby si mohli popovídat o starých časech. Ve svém posledním dopise datovaném 23. únorem 1969 oznamuje svůj dobrovolný odchod do izolace a sděluje svému příteli, že už dál „nechce nikam chodit osobně".
„Byl to takový samorost"
Salingerovy dopisy připomínají Kleemanovi jeho vlastní minulost, která by i bez přátelství se Salingerem mohla posloužit jako námět pro román. Vyrůstal v německé židovské rodině ve vesnici Gaukönigshofen u bavorského Würzburgu (tehdy se ještě ovšem psal Kleemann) a byl svědkem nástupu nacistů k moci. Zavřeli ho do koncentračního tábora Dachau, ale nakonec byl propuštěn. Poté uprchl do New Yorku, získal americké občanství a vstoupil do armády. V roce 1944 se účastnil invaze do Normandie.
Se Salingerem se potkal v březnu 1944 v Devonshiru v jižní Anglii, kde se spojenci připravovali na invazi. Oba sloužili u stejné jednotky, 12. pěšího pluku 4. pěší divize. Kleeman byl tlumočník, zatímco Salinger patřil k vojenské tajné službě. „Hned jsem poznal, že je to takový samorost," vzpomíná Kleeman. „Odmítal si utáhnout pásek na přilbě. Dělal si, co chtěl."
Salingerovi bylo tenkrát pětadvacet a stál na počátku své literární dráhy. Ještě než v roce 1942 vstoupil do armády, publikoval několik povídek. Až doposud toho bylo o jeho působení v armádě známo jen málo, zvláště pak o posledních letech války. „Těch pár dopisů z let 1944 až 1945, které jsme znali, bylo skoro kódovaných," posteskl si Ian Hamilton po měsících frustrujícího pátrání. Salinger pro něj tak zůstal jen „siluetou".
Všichni se báli
Kleeman dokáže tuto siluetu naplnit životem. Budoucí slavný spisovatel se prý držel stranou a nijak na sebe neupozorňoval. Na uniformách se tehdy nenosily jmenovky, a tak se Salingera ze všeho nejdřív zeptal: „Jak se jmenuješ?" Rychle se spřátelili - což je v rozporu se zprávami, podle nichž býval Salinger často povýšený a od ostatních vojáků si udržoval odstup. Tak to ale nebylo, tvrdí Kleeman, podle něhož byl Salinger ve skutečnosti jen příliš zabraný do svého psaní. V těch měsících se totiž právě rodil román Kdo chytá v žitě.
Před invazí strávil Salinger celé dva týdny tím, že pečlivě utěsňoval svůj džíp proti vodě. „Odvedl perfektní práci," říká Kleeman. Našli si ale dost času na dlouhé rozmluvy o svém strachu z invaze. „Byli jsme pod nepředstavitelným tlakem," vysvětluje. „Všichni se báli." Hrůzy války se později objevily jako neustále se vracející motiv mnoha Salingerových povídek.
Kleeman se Salingerem překročili kanál La Manche společně. Byla to děsivá plavba do neznáma, připouští Kleeman a o vylodění na Utah Beach v Normandii nechce moc mluvit. Tuto děsivou zkušenost ostatně ze svých dopisů vypustil i Salinger.
Setkání s Hemingwayem
Místo toho v dopisu napsaném Kleemanovi o dvě desítky let později se směsicí úzkosti a nonšalance zmiňuje „tu věc v Hurtgenwaldu". Měl tím na mysli proslulý krvavý masakr, v němž zahynulo nejméně dvaadvacet tisíc amerických vojáků. Zážitky z Hurtgenwaldu Salinger později vtělil do svých temných krátkých povídek a Kleeman odhaluje další podrobnost: Salingerův velicí důstojník byl „těžký opilec", který své vojáky týral: „Pil jednu láhev za druhou." Jednou nařídil Salingerovi strávit noc na mrazu, ve sněhem zasypané jámě. Kleeman tehdy svému kamarádovi půjčil vlněné ponožky, které mu upletla jeho matka, a deku, kterou si vzal v hotelu Atlantique v Cherbourgu.
Kleeman se Salingerem také narazili na Ernesta Hemingwaye, který byl na frontě jako válečný zpravodaj a kterého poznali už dřív ve Francii. Právě v Hurtgenwaldu ti tři prožili nezapomenutelné hodiny. „Pojď, najdeme Hemingwaye," navrhl prý jednou Salinger, a tak vyrazili. Našli ho, jak se rozvaluje na gauči v domě, který měl dokonce i elektřinu z vlastního generátoru. Tři hodiny s ním z plastových kelímků popíjeli šampaňské a poslouchali jeho dobrodružné příběhy. Salinger prý staršího kolegu spisovatele považoval za svůj idol.
I Salinger si na tu scénu po letech vzpomněl. V dopise, který napsal Kleemanovi krátce po Hemingwayově sebevraždě v roce 1961, podotkl: „Vzpomínáš?". Byla to nostalgická připomínka onoho večera v Hurtgenwaldu.
Chladný k ženám
Po válce se jejich cesty na mnoho let rozešly. Salingerův dopis, orazítkovaný „Armádní poštovní službou, 29. dubna 1945", putoval ke Kleemanovi rok, neboť jeho kamaráda mezitím převáželi z jedné nemocnice do druhé. Když válka skončila, zůstal Salinger ještě několik měsíců v Německu a oženil se tam s Francouzskou Sylvií Welterovou. Kleeman má ohledně tohoto manželství, které trvalo jen osm měsíců a je stále zahaleno rouškou tajemství, svou vlastní teorii: „Říkalo se, že byla nacistka." Salinger se jí „nakonec zbavil. Jednou ráno u snídaně jí prostě řekl, ať vypadne."
Jeho přítel byl „vůči ženám chladný", tvrdí Kleeman. „Nejspíš to nebyl zrovna ten nejromantičtější chlápek." Chladný zůstal i během rozvodu se svou druhou ženou Claire, připomíná Kleeman. Také si stěžoval, že si jeho dcera Margaret „vzala černocha".
Salingerovo přátelství s Kleemanem přetrvalo i poté, kdy dopisy postupně přestaly chodit. V roce 1978, mnoho let po svém dobrovolném odchodu do ústraní, se Salinger vydal v přestrojení do New Yorku, aby se zúčastnil slavnostního penzionování jednoho svého bývalého spolubojovníka z války. „Byl dokonale oblečen, a bojácný," říká Kleeman. Po slavnosti Salingera odvezl do hotelu na Manhattanu, „samozřejmě velmi diskrétně".
Kleeman také Salingera dvakrát navštívil v New Hamsphiru, v letech 1958 a 1983. „Hodiny jsme si povídali na balkóně," vzpomíná s tím, že před Salingerovým domem bylo „přerostlé pole", garáž a kryté schodiště. „Měl psy a ti pořád štěkali, a tak musel pokaždé vyjít na balkón a uklidňovat je."
Navzdory fámám, které kolem Salingera kolovaly, se Kleemanovi jevil „velmi šťastný". „Ukázal mi místnost, v níž měl uloženy všechny své rukopisy." Po Salingerově smrti se mimochodem objevily spekulace, že spisovatel zanechal až patnáct nevydaných románů. Dědicové se k tomuto tajemství zatím nevyjádřili.
Černobílá fotografie Salingerova domu v Cornishi a několik dopisů. To je vše, co Werneru Kleemanovi z přátelství se slavným spisovatelem zbylo. „To je můj život," říká hrdě a ukazuje kopii Salingerova dopisu z roku 1945. Upře oči na podpis a mírně se usměje: „Jeden z nás zkrátka musel jít první."
Marc MITZKE
Der Spiegel
Salingerovy dopisy jsou až do 11/4 vystaveny The Morgan Library & Museum, New York (Madison Avenue 225, na rohu s 36th Street). Otevřeno: úterý až čtvrtek 10.30-17, pátek 10.30-21, sobota 10-18, neděle 11-18.
Americký prozaik Jerome David Salinger (1919–2010) se proslavil románem Kdo chytá v žitě (1951), jehož se dodnes každý rok jen ve Spojených státech prodává okolo 250 000 výtisků. Celkový náklad od prvního vydání dosáhl zhruba 65 milionů exemplářů. Poté zveřejňoval už jen povídky a novely. Po roce 1965