Všichni ji známe, všichni jsme ji už alespoň jednou viděli. Přesto je tato poslední verze Tima Burtona, inspirovaná dílem Lewise Carrolla, v něčem jiná. Nejen kvůli 3D technologii, ale také scénáři, v němž se Alenka proměňuje v Johanku z Arku. Boj Alenky s vlastní minulostí je bitvou o vlastní identitu.
Byla to zábava. Přesně, jak řekla slečna v pokladně, když mi podávala lístek. Zábava, která v těchto dnech jenom v Česku zajímá více než 200 000 lidí. Proč? Dílem bezesporu pro 3D technologii, dílem pro velkou vizuální show. Bez toho, co do filmu vnesl ze svého umění režisér Tim Burton, by šlo ale patrně o zcela jiné dílo. Co na tom, že se jedná o snímek, který navštěvují rodiče, děti a snad i dospělí? Oproti zprávám, které kolovaly o filmu, se nejedná vůbec o nějakou vyprázdněnou podívanou, jednu z těch mnoha, co snad vyrábí Walt Disney studio, ale o naprosto svébytnou interpretaci příběhů Alenky, jak je kdysi v 60. letech 19. století napsal Charles Lutwidge Dodgson, jenž si říkal Lewis Carroll.
Co Alenka viděla a neviděla
Oproti známým adaptacím, a podle různých interpretací jich je kolem 27, pro televizi i film, operu i počítačové hry, je Burtonova Alenka v říši divů jiná. Není to snadné, vždyť Alenka inspirovala autory novel (např. Nabokovu Lolitu), malíře (Salvador Dalí), hudebníky (Beatles, Jefferson Airplane, Erasure nebo Aerosmith), měla vliv i na další, dnes již kultovní, produkce: Matrix nebo Star Trek.
Především ale byla Alenka předmětem různých výkladů, jungiánských i freudistických, ale i lacanovských, stala se kultovní postavou západní civilizace - a jejího specifického viktoriánského kontextu. Právě tento rozměr inspiroval i nejnovější film, který je svého druhu replikou i jiných kultů, v náznacích je ironickým komentářem, a v detailech velmi výsměšný.
Základní osnovu, jak ji ve scénáři dala kabát Linda Woolvertonová, je příběhem Alenky, která se rozpomíná na svůj předchozí život. Ve filmu je Alence již 19 let, stojí za prahem dospělosti (a výpadů ze skrytých pedofilních interpretací), a její rodina se jí právě rozhodla provdat za zrzavého lorda Hamishe. Alenka je trochu zmatená, ale na poslední chvíli podlehne šustění v zahradě a uprchne s větou: „Musím si to ještě rozmyslet!"
Následuje Bílého králíka na trase k jeho noře. Ortodoxní obdivovatelé prominou, ale Alenka v podání australské herečky Miy Wasikovské je okouzlující, nabitá erotismem i odhodláním, nechybí jí oduševnělost, ani subtilní grácie. Samozřejmě, 3D formát, který je po Avatarovi dalším z filmů, tentokrát ale do této technologie jen převedeným, vyzdvihuje určité rysy vyprávění, postavené na překvapivých výpadech za divákovými pomyslnými zády, v pádech nahoru a dolů a pohybem vpřed (nejlépe do otevřené krajiny). Celé to vizuální leporelo, které se na diváka valí, je ale možná jen otázkou návyku, v němž si musí sám zvyknout na to, že mu Alenka v některých chvílích doslova dýchá do tváře.
Předpokladem k tomu, aby Alenka něco viděla, je její poetický pád králičí norou do říše Podzemí neboli Undergroundu. Tady začíná její pouť, kde svede velký zápas, jenž z ní učiní hrdinku bez bázně a hany. Tu neodbytnou otázku, která ji ale na počátku provází, nejlépe vyslovuje Houseňák: „Ty jsi ta Alenka?"
Alenka je tváří v tvář této opakující se otázce, kterou vyslovují i další zvířátka z říše, v očekávání jejích příštích činů, dosti rozpačitá, místy vyjukaná, ale nakonec velmi odhodlaná. Alenka toho musela vidět dost, aby nakonec pochopila, co se od ní očekává. Její hlavní vizí je ale dostát tomu, kým byla ona sama před tímto pádem: zdá se, že totiž už jednou králičí norou propadla. Je možné spatřit znovu to, čím Alenka už kdysi byla? Co vlastně Alenka vidí, co chce vidět a co už viděla? Je to jen sen, ze kterého se nemůže probudit?
Říká se tomu syndrom „déjà vu", a návštěva Burtonovy Alenky je vlastně také takovým jedním kulturním, pokud ne kultovním „déjà vu". Každý z nás už nějakou Alenku viděl, má o ní nějaké ponětí, a nakonec si o tom všem také něco myslí. Je vlastně dosti s podivem, že na tento rys Burtonova výkladu vůbec v médiích nereagují ani čeští estetici, ani například kulturologové. Osobnosti, na které se Literární noviny obrátily, nejnovější Alenku „ještě neviděly". Snad tedy příště...
Kloboučník, Houseňák a Tlachapoud
Tradice nonsensu, specifického druhu vyprávění, v němž se absurdita mísí s fantastickým světem zvířat, která mluví a chovají se jako lidé, zapadá do tradice viktoriánské kultury, založené na puritanismu a zbytnělých konvencích. Alenka, která je tu osvobozujícím prvkem uprostřed nepsaných zvyků a návyků, uvolňuje nejen mravy, ale zejména představivost. Mohlo by se zdát, že režisér a scenáristka vnášejí svým obrazovým pojetím té fantazie „too much", více než by bylo nutné. Zároveň zplošťují vyprávění, v němž udivují masky a vizuální efekty, méně již samotná nátura Alenky, která nebyla nikdy odmítavá ani k cizincům z nové říše, ani ke zvířatům.
Každá z postav, které Alenka potkala, mají svou specifickou historii. Ať už je to šílený Kloboučník nebo Houseňák - přes Bílého králíka, Srdcovou královnu, Bílou královnu, Srdcového kluka - až po monstrózního Tlachapouda. Zejména Kloboučník, ve velmi baudelairovském podání Johnnyho Deppa, je silným protihráčem Alenky, bláznivým průvodcem se zelenými očima a sexy mezerou mezi zuby. Je to tanečník Podzemní říše, kde vládne teror Srdcové dámy, notně deformované Heleny Bonham Carterové, která vše řeší jedinou větou: „Usekněte mu hlavu!" Sekunduje jí Srdcový kluk (Crispin Glover). Zatímco Srdcová královna seká hlavy jak na běžícím pásu, její protějšek, Bílá královna v soft-punkovém řešení Anne Hathawayové, násilí „zásadně neprovozuje". Připomíná trochu mondénní Paris Hiltonovou, a její apartnost (se silným černým obočím a namalovanými rty) je až odiózní, a v pohybech dosahuje rytmu, jakoby se posouvala na kolečkových bruslích.
Oproti Carrollovi, spojuje Burton Říši divů s Podzemní říší. Tento jemný sémantický detail tvoří základ jiné interpretace. Alenka se na cestě říší nakonec proměňuje ve válečnici. Jistě, ještě potká pár postav i zvířátek. Například fantastického kocoura Šklíbu, který stále mizí, dva kluky Tydlidýna a Tydliduma, ale například i psa Bayarda (toho si úplně realizátoři vymysleli), ptáka Blbouna, aby se nakonec utkala s Tlachapoudem.
Budiž tu řečeno, že nesdílím nadšení z českého dabingu, byť se pánové i dámy snažily. Alenka v podání Mariky Šoposké zůstává především naivní panenkou, s níž si osud pohrává, Lenka Vlasáková jako Bílá královna je sice hravá, ale značně banální, Kloboučník Saši Rašilova zase zkrátka nepochytal Deppovy odlišné akcenty excentrického bláznovství. Ano, co dělat se Srdcovou královnou, když je ztřeštěná, a Tatiana Vilhelmová se musí trefit do její pusy? Tento ústup z pozic srazil dílo na úroveň dětského žvatlání.
Burtonova duše
Byť se Burton vybil v mnoha odkazech na další filmové klasiky (za všechny například King Kong v zápasu s Tlachapoudem), hlavní tah je velmi revoluční. Alenka se totiž rozhodne dostát své roli, a bere do rukou meč, aby se utkala s drakem - tedy Tlachapoudem, jenž je hlavní zbraní na mocenské šachovnici Srdcové královny. Tato šachová partie, v níž proti sobě útočí červení proti bílým, je groteskní. Alenka je tu Johankou z Arku, která na sebe bere brnění, už více nemedituje, neboť pochopila, že čas už nedožene.
Je to čin, kterým se osvobozuje. Komiksový zápas, v němž vítězí, má podobu téměř počítačové animace. Kdyby nebylo všech těch divokých hub, svlačců a další havěti kolem, mohlo by se zdát, že jsme v jiné říši, někde vysoko na mrakodrapu, odkud nám hrozí pád. Tady v podzemí ale Alenka jenom splnila úkol, aby se mohla vrátit. Byl to přece jenom sen, byť si ověřila, že to pravidelné štípnutí, které ji mělo probudit, nefungovalo zcela. Co je ale důležité, a Burton v tom zůstal zcela věrný sobě, je vlastní svět, navzdory a často proti smyslu předchozích interpretací. Fantaskní představy nejsou u Burtona nějakou viktoriánskou masturbací, ale jemnou filigránskou hrou, jakýmsi neslyšným povzdechem nad tou částí mužské duše, která by chtěla být ženou.
Co ale čeká Alenku po jejím návratu? Můžeme si jen domýšlet, co udělá. Jasné je ale nad slunce, že úsměv Johnny Deppa coby Kloboučníka v zrzavé paruce, připomíná spíše Monu Lisu, nebo chcete-li, jeho skutečnou ženu, jejíž jméno zní tak pohádkově: Vanessa Paradis. Ne, z tohoto Burtonova ráje není úniku.
Alenka v říši divů (Alice in Wonderland). Žánr: animovaný,(rodinný), dobrodružný, české titulky a dabing, ve vybraných kinech ve 3D, mládeži přístupný. Délka: 108 min. Scénář: Linda Woolvertonová. Kamera: Dariusz Wolski. Výtvarník: Rob Stromberg. Kostýmy: Colleen Atwoodová. Masky: Valli O'Reillyová. Efekty: Ken Ralston. Střih: Chris Lebenzon. Hudba: Danny Elfman. Režie: Tim Burton. Hrají: Johny Depp, Mia Wasikowska, Helena Bonham Carter, Anne Hathawayová, Crispin Glover, Matt Lucas, Michael Sheen, Stephen Fry, Alan Rickman, Timothy Spall, Christopher Lee, Michael Gough, Frances de la Tour, Tim Pigott-Smith, Noah Taylor, Matt Lucas, Eleanor Gecksová, Marton Csokas. Distribuce: Falcon. Česká premiéra: 4. března 2010.