V loňském roce skončilo básníku, spisovateli a diplomatovi Jiřímu Grušovi (71) funkční období v čele mezinárodního PEN klubu i Diplomatické akademie ve Vídni.
Plánoval jste návrat k esejistice a beletrii. Konkrétně jste se v rozhlase zmínil o eseji o Edvardu Benešovi, knize Moc mocných a německé verzi Umění stárnout. Jak se vám po všech těch rušných letech daří najít klid na psaní a jak se vám práce daří?
Pomalu, ale daří. Teď jsem se právě vrátil od jednoho rakouského jezera, kde se mi podařilo napsat druhou kapitolu německého Umění stárnout. Má se to jmenovat Gruša als Botschafter, Gruša jako velvyslanec, tak si to přeje nakladatel. Doufám však, že přijdu na něco vtipnějšího. U Beneše - Beneš als Österreicher (Beneš jako Rakušan) jde o překlad. Začal jsem ho sám, abych jako obvykle zjistil, že píši něco jiného, takže nyní posílám zbytek do Brna, aby si to přeložili sami.
Z jaké perspektivy budete o daných tématech psát?
Z perspektivy - či lépe retrospektivy mé zkušenosti posledních dvaceti let. Umění stárnout začíná přesně tam, kde české končilo. Tedy mým nástupem do diplomacie. To období mi nabídlo praktický pohled na věci, které jsem předtím viděl teoreticky. Kupodivu mi to potvrdilo můj liberálně skeptický individualismus. Ukázalo se, že dějiny - ten vznešený pojem sebedůležitosti člověka - jsou pouhé děje. Nenabízejí ani kompas, ani návod k jednání, natožpak zákonitosti růstu či frekvence a cykly. Neboli, že dobro je vzácná výjimka, za kterou se platí. Ale že jenom v zápase o ni vzniká životní smysl, tedy pocit, že kosmický řád s vámi souvisí.
Prosadil jste se i jako německý literát a očividně se tedy i nadále chystáte psát v obou jazycích.
Jde o proces, který mě samotného překvapuje. Jako kdyby se mi vracela čeština všude tam, kde i zážitek byl čistě český. Čím mladší a zamilovanější jsem ve vzpomínkách, tím častěji píšu česky. Mohlo by se to jmenovat Život v pravdě aneb lhaní z lásky.
V němčině jste napsal i dvě básnické sbírky, které do češtiny přeložil Tomáš Kafka. Jak v člověku vlastní básně znějí převedeny paradoxně do mateřštiny?
Jako cosi, co odněkud znám a co se ke mně, na rozdíl od Járy da Cimermana, hlásí.
Jak prosím?
Inu tak, že nyní dostávám maily, podle kterých jeho nová hra České nebe je adaptovaný pasus z mého Česka, návod k použití. To vyšlo německy už před dvanácti lety, česky před osmi, a teď - rozšířené - znovu. Jestli ty maily mají pravdu, měl by mi Jára poslat aspoň pohled. Asi si ale myslí, že když se dávám překládat od Kafky, je kafkárna náš národní produkt. Something really „made" nebo „mad Czech".
Němčina našim uším nezní příliš libozvučně, je chápána jako jazyk filozofů. Jak se s tímto vypořádá lyrik, přejde-li z češtiny do němčiny?
To je zajímavá otázka, protože já jsem začal po letech mít problémy z nelibozvučností češtiny. Slova jako smrt a srdce se nedají zpívat. Scvrkl, škrtl a smrkl, drc a prc jsou obludy, které nevnímá jenom ten, kdo je na ně odmalička zvyklý. Natožpak naše šť -řč! Kouzlo češtiny jsou její vokály. Ty si naopak němčina zmršila svými ä, ö, a ü.
A co se toho filozofování týká... čím jsem starší, tím více si vážím našeho pojetí času. Dokonavé a nedokonavé vidy jsou žitá moudrost, která čelí svodům levného abstrahování. Tomu němčina ráda propadá. Pro heideggeriánské das Dasein jsme dodnes - zaplať pánbůh - nenašli adekvát. Patočkovské „pobývání" sugeruje spíše prázdniny na Lužnici než rozdíl mezi vyšším a nižším bytím, mezi „Sein" a „Dasein". Češi vědí, že „Sein" bez nějakého toho „tady" - „da", prostě kulhá. Protože zdejšek a všedno jsou významné korektury pýchy. Jen s tou totiž se právě Heidegger ještě na jaře roku 1945 mohl rozplakat do deníku nad tím, že jeho Německo, bytostnost sama, se ocitlo v smrtelném sevření mocností bez dějin. Ruska a Spojených států. Geschichtslose Mächte! S trochou úcty k „Dasein" by musel vědět, že méně dějin znamená méně mstivosti, což Německu prospěje.
Dichter, dictor, diktátor
Jako šéf mezinárodního PEN klubu jste podporoval autory pronásledované politickou mocí. Do jaké míry byla přenositelná vaše vlastní zkušenost?
PEN je v první řadě pokus o deideologizaci psaní, tedy o jeho civilitu. My, evropští literáti, jsme si za posledních dvě stě let vytvořili dobré svědomí o vlastní roli. Většinou jsme však byli u všech pochybných podniků jako propagandisté. Od Kipplinga, přes D´Annunzia až po Majakovského nebo Seiferta - abych jmenoval nesporné autory. O těch sporných ani nemluvě. Všude se našli slaviči národa, říše, lidu či revoluce. Všude se nějaký ten malý pan Rappagnetto čili Řepka, jak se náš Ital původně jmenoval, povyšoval do šlechtického stavu a měnil se v D´Annunzia, rytíře Zvěstování.
PEN vznikl v době podobných proměn, když dvěma Angličanům došlo, jak se za první světové války zvěstovatelé všech stran podíleli na vzájemném štvaní. Myšlenka, že svoboda slova je hlavně a zejména svobodou od nenávisti, měla tehdy úspěch a tvoří dodnes filozofii PENu. Z toho ovšem neplyne, že se život literátů zjednodušil. Svoboda slova, viděno spisovatelsky, je totiž sebezmocnění či odvaha pojmenovat relace reality mimo dosavadní klišé. Mimo danou nomenklaturu! Jde prostě o údržbu jazyka, o jeho odolnost proti frázím. Včera proti politickému ptydepe, dnes proti technořeči. Proto naše povolání bude mít vždycky dramatickou konotaci. Proto budou autoři získávat autoritu právě na tomto poli. Navíc dnes dohasíná Guttenbergova galaxie...
Nadvláda knih?
Nadvláda knihtisku. Kutnohorská éra. Mně se vždycky líbilo, že tenhle velevynález tak trochu odkazuje k naší Kutné Hoře... Ale vážně, tiskařský lis změnil svět. Redukoval monománii. Nejenom pohled ke hvězdám a do dálav, ale také ohled na písmena, brýle, detaily, mikro- a teleskopy etc. Knihy se daly snadno množit a myšlenka, že musí být všechno jen v jedné posvátné... v Bibli nebo Koránu, začala ochabovat. Spisovatelé úspěšných příběhů si naopak připadali božsky. Zjistili, že mohou burcovat a bavit zároveň. Autor a autorita souviseli nejenom etymologicky. Odkazovali k „dictum", vlastnímu způsobu mluvy. Jako v němčině slovo Dichter, básník, odkazuje k latinskému dictor. Odtud je to k pojmu diktátor jen kousek. A s dobrým počtem výtisků si autoři mohli diktovat. Luther nemusel na hranici jako Hus, mohl žít z tantiém.
V digitálním světě to bude ještě zřetelnější. Už dneska je každý blogger tak trochu literát, který se obejde bez nakladatele. Denně nám blogguje kdejaký punťa, aniž se můžeme bránit. A elektronická kniha knih, ve které najdete všechno, co chcete vy, je otázkou krátkého času. Proto i PEN má problémy. Sugeruje totiž „the pen", neboli pero, kdysi husí brk, zatímco symbolem doby je „mouse", komputerová myška. Ta ale nahlodává a brzy zbaští všechny monolitické modely. Všechny černobílé rituály jedné a jedinečné pravdy, typické pro džihádisty, boží bojovníky, včera i dneska. Češi by mohli podat žalobu o podíl z autorských práv na tomto osudném termínu.
Jak se vůbec liší jednotlivé diktatury ve svém přístupu k literátům? Mám nejasnou představu, že třeba stranické diktatury mají rozsáhlejší cenzurní aparáty nežli diktátoři vojenští nebo, že asijské diktatury jsou systematičtější než africké či latinskoamerické. Je to tak nebo existují vůbec nějaké typové shody či odlišnosti?
Vaše představa je solidní. Čím ideologičtější daná diktatura, čím více se zakládá na tom či onom proroctví, které je potřeba naplnit, tím drsnější je k provozovatelům jiné vize. Zejména tam, kde své profetické šplechty maskuje vědeckou terminologií, jako tomu bylo v případě marxismu. Moderní a postmoderní diktátoři totiž vědí, že z privátní perspektivy se může stát veřejná. Z moci bezmocných, moc mocných. Viz Havel a naše disidenstká parta. Vojenské či monopolistické diktatury - ten termín jsem si zrovna vymyslel, ale míním tím koncentraci mocenských prostředků bez futuristické legitimace - jednají selektivně. Vadí jim jen přímý útok na konkrétní mocipány. A i tady používají radši najaté likvidátory než soudní orgány. PEN má speciální výbor „Spisovatelé ve vězení" (W.i.P.C. - Writers in Prison Commitee), jehož statistky to děsivě dokládají.
Jaké všechny formy pomoci PEN klub pronásledovaným nabízí?
První forma pomoci je medializace případu. Znám to z vlastní zkušenosti, v okamžiku, kdy se mne ujal Böll a Amnesty International, změnil se tón vyšetřování a z paragrafu o diverzi se stal paragraf o pomluvě. Místo pěti let jsem mohl očekávat dva roky a nakonec mi řekli, že mám jít domů, protože jsem napsal nejapnou slátaninu. Na svobodě jsem ale zjistil, že se o ni zajímá tucet zemí. Pak ovšem začalo druhé kolo maléru. Pro autory, kteří píší v malých jazycích, začíná kletba nesdělnosti. Tady je PEN adresa první pomoci. Či lépe, jeho centra v liberálních zemích. Norové, Švédové, Dánové, Američané, Němci atd. atp. Odtud přicházejí stipendia, povolení k pobytu a recenzní echo. Viz Rushdie, který se stal prezidentem amerického PENu nebo i můj případ s globálním prezidentováním. Nicméně vnucená vykořeněnost je osobní a literární trama. Dictum neboli specifická dikce, na kterou autor naučil svoje čtenáře, je v jiném jazyce pryč.
Jak jako diplomat nahlížíte na postoje EU a USA vůči diktaturám v Číně, na Kubě či v jiných zemích, kde k mnohým případům systematického pronásledování spisovatelů - a nejen jich - dochází?
Jako diplomat musím mlčet nebo si vymýšlet nezáživné formulace, popřípadě si psát deník v naději, že mi v budoucnu neudělá ostudu. Já jsem dnes ale „earl of Merl", penzista ve vsi kousek od Bonnu, takže mohu mluvit bez okolků. Nuže, EU je v těchto případech euforická a USA se dávají uspávat výmluvami, viz Irán. Přesto Lisabonská smlouva Evropě, i když krok za krokem, přidá na významu. A zvolení Obamy už nyní doložilo polyvalenci a univerzálnost americké demokracie. A to i pro nás. Nebo si myslíte, že by se u nás stal prezidentem mládenec, jehož černý tatínek odešel zpátky do Afriky? Máme tedy o čem přemýšlet.
Fosilní energie, fosilní režimy
Co považujete za největší úkoly české diplomacie v příštích letech?
Jasnou listinu priorit a strukturální nezávislost na domácích politických flámech.
Jste spokojen s tím, jak česká zahraniční politika hájí dodržování lidských práv a svobodu slova ve světě?
Na Kubě to zkusila docela dobře. Na Rusy je tradičně hodnější a na vzdálenější kontinenty ji chybí ani ne tak formát jako přirozená politická váha.
Ohledně chování právě k Rusku panují rozdílné názory. K jakému se kloníte vy?
Narozdíl od všech našich sousedů máme za sebou nejméně století rusofilních bálů. Od Kramáře, přes Beneše až k Dubčekovi to všichni zkoušeli s kozáčkem a dopadli na nos. Proto jsem poměrně napnutý, jak dopadne včerejší kancléř Němců jako dnešní boss Gazpromu. Doufejme, že nedělá Ostpolitik naruby, ale Westpolitik pro „ruskije druzjá", aby to konečně zkusili jemnějším krokem. Když jsem před dvaceti lety přišel do Černína, bylo nás tam možná pět, deset přivandrovalců, kteří nestudovali v Moskvě. Tím nechci říci, že se tam nikdo nic nenaučil. Nicméně už tenkrát šlo opustit nomádské pojetí moci a provozovat ji jako civilní um. V ruské mentalitě však dodnes převládá přesvědčení, že zabírat je víc než otvírat se. Kreml pořád ještě vyhrává nad Novgorodem. Jako tenkrát v šestnáctém století, když moskevské samoděržaví zničilo novgorodskou republiku. Jenomže teritoriální zábory už nefungují. Expandovat můžete jenom kreativní inovací. Viz Gates a podobní. Fosilní energie produkují fosilní režimy. Fosilních paliv ovšem ubývá. Jestli Rusové brzy nenajdou nový Novgorod, jestli nevznikne opravdová „civitas nova", scvrknou se ještě jednou a u toho nemusíme přicmrdávat.
Z tuzemské politiky (ale i z médií) posledních let se vytratila jistá elegance, intelektuální náboj i inteligentní humor, které v ní byly přítomny ještě v letech porevolučních. Je to doprovodný jev úpadku, nebo jakési standardizace?
Obojí. Nové Česko dnes trvá už déle než první republika. Jde tedy o generační a integrační změnu. O jejím výsledku není ještě rozhodnuto. Pro mne byl inspirující styk s Čechy kolem dvaceti, třiceti let. Jako ředitel akademie jsem mohl srovnávat mládež všech kontinentů. Češi měli stejnou elokvenci a eficienci jako ostatní. Jediné, co jim hrozilo, byla klasická závist doma. Ale i s tou si poradili, už proto, že s mezinárodní kvalifikací mohli pracovat mezinárodně. Naši proféti provincializace tedy posilují českou internacionalitu. Na rozdíl od dřívější licitace a limitace, nelze dnes z téhle I. Q. trupy udělat ztroskotance a samozvance, jak bývalo zvykem.