O titul Evropské město kultury 2015 usilují dva kandidáti, slezská metropole oceli a česká kolébka piva.
Hlasujte na www.literarky.cz/budanebo
V Evropě je spousta měst, vesměs krásných a vesměs kulturních. Jsem prostej chlapec a neznám ty mechanismy, které město si zaslouží titul Evropské a Kulturní, a jsem tedy ten poslední, kdo by mohl radit. Zvláště, když nevím kde a komu. A taky vlastně radit ani nechci. Těch následujících pár řádek jsem napsal vlastně spíš pro sebe. Sám si chci zdůvodnit, proč bych byl rád, kdyby Evropským městem kultury se v roce 2015 stala právě Plzeň.
Jednak si myslím, že Plzeň je jaksi úrodná půda, z níž se urodilo dost významných jmen. Jiří Trnka, Miroslav Horníček, Karel Gott, Miroslav Zikmund, ostatně do tohoto výčtu patřím taky asi já, proč jinak by mi byl přiřknut čestný titul Čestný občan města Plzně... A taky profesor Skupa a řada dalších. Je to náhoda? Že jsme se tu narodili to nejspíš náhoda je, ale že jsme my, všichni jmenovaní, každý svým způsobem, pronikli do hájemství kultury a dosáhli tam jakési mety, to už je menší náhoda. Kdyby Plzeň byla městem kulturně zanedbaným, nebylo by tu nejspíš nic, co by k práci na poli kulturním provokovalo a motivovalo.. Ale žít ve městě, v jehož středu stojí nádherný chrám, ve městě s velkou divadelní tradicí, ve městě s řadou galerií a se skvělým muzeem, to samo o sobě vytváří tvůrčí klima. Pravda, já už v tomto městě nežiju, ale neustále se tam vracím. Město si mě přitahuje, sleduju ho a mám ho rád. A vím, že je to město velmi kulturní.
Kulturnost ale není jen v množství kulturních institucí. Ty by taky mohly zet prázdnotou, ale oni nezejou. To, čemu se říká kulturní život, tu utěšeně bují. Jezdím do Plzně a vystupuju tu.. A vždycky hledím do vyprodaného sálu, ať je to „beseda s umělcem s Prahy", nebo symfonický koncert, v němž spoluúčinkuju, ať to bylo divadelní představení Semaforu, které se konalo tu v Alfě, ale tu i v divadle J. K. Tyla, vždycky byl sál plný. Koho? Kladeňáků? Ostraváků? Pražáků nebo Českých Třebováků? Ne, samozřejmě, že to byli Plzeňáci. Plzeňáci lační hudby či mluveného slova. A tradice zájezdů je tu zakořeněná. Miroslav Horníček mi jednou vyprávěl, že poprvé se s Voskovcem a Werichem a s jejich Osvobozeným setkal jako mladík v Plzni. Já jsem se tu zase ponejprv setkal s Hurvínkem.
A ještě jednou zopakuju, že kulturnost není jen v množství kulturních institucí, ale také v tom, že ve městě je čisto a v letních měsících rozkvetou sady a parky - vídávám ty barvy na vlastní oči. Žiju v Praze, ale do Plzně se stále vracím a to má jistou výhodu v pohledu na kulturu města. Za ty časové proluky se vždycky v Plzni něco změní a vždycky k lepšímu. A tak, kdykoliv přijedu, zaznamenám tenhle skok a jsem pyšnej na to, že Plzeň je taky moje město...
Není v mé kompetenci radit, natož rozhodnout, zda Plzeň bude Evropským kulturním městem roku 2015. Pro mě však už jím je. A teď.
Jiří Suchý
Autor je divadelník
Rozhodnutí bankovních domů Gutmannů a Rotschildů vybudovat v Ostravě doly a hutě, které budou železem zásobovat stavbu železnice z Vídně do Krakova, bylo kupecky racionální, jeho realizace však byla živelná a neurvalá téměř jako osidlování divokého západu, kde hrály také hlavní roli železnice.
Původní hornické a hutnické osady kolem dolů a fabrik byly nazývány kolonie, a jako ve skutečných koloniích se tu mísili lidé místní s horaly z Beskyd a s emigranty z Polska, Slovenska, Haliče, Ukrajiny a dalších zemí. Smutným faktem bylo, že s příchodem do Ostravy tito lidé odkládali své tradice, kulturu často i náboženství a jazyk a vrhali se do tavícího kotle průmyslového města. Pocit vykořeněnosti se stane charakteristickým rysem, podobně jako nový jazyk, v němž zcela převládne polský přízvuk na předposlední slabice. Ten změní samohláskovou délku, která pak českému uchu může znít jako onen pověstný „kratký zobak".
Lidem nezbylo, než se identifikovat s novou situací. Jejich smyslem bylo udržovat v chodu místní průmysl a v takovém případě záleží hlavně na tom, co se děje ve fabrice, a ne na tom jestli jsi katolík nebo protestant, Čech nebo Ukrajinec. Lidský život se zrychluje a má cenu mzdy - jídla, pití, zábavy. Pravým vyznáním ostravských dělníků bylo furiantství: co si můžu dovolit teď, protože zítra možná budu mrtvý nebo nemocný. A pravým vyznáním dělnických žen byla úzkost a strach z neštěstí, že jí chlapa z dolu vynesou mrtvého. Tady je každá pohroma jaksi na spadnutí, protože síly, které tu lidi drží a kterými tu lidé zacházejí, daleko přesahují lidské dimenze.
A co tu vlastně hledáme? Jednou mezi námi padlo slovo - duše města. Co to je? Slova, která však tematizují náš čas už od doby, kdy se město stalo domovem naší kultury a duše jakoby v tomto novém domově stále obtížněji nacházela své místo. Proto se skrývá na nepravděpodobných místech ve vzácných okamžicích. Duše je ohrožený druh, ale bez ní se život stává jen mechanickým provozem.
Mechanický provoz i úzkost o duši, jsou v našem městě Ostravě doma. Ale zrovna tak je zde více cítit vzácnost a nesamozřejmost každé krásy, každého pozitivního životního projevu. Není to město černé. Je to město prudkých kontrastů, v nichž se právě může zjevit to, co je jinde neviditelné.
Jan BALABÁN
Autor je spisovatel.
-
|2010-04-06 14:29:09 Jitka Bartošová - Smradi.Ostravsko. Životní prostředí na cucky. Arcelor Mittal. Morava v temných mračnech popílku. Nikdo. NIKDO by neměl mít nárok podnikat na úkor zdraví lidí. Na úkor životního prostředí. My jsme na Moravě doma. Žádám, aby majiteli oceláren stát napařil ekologickou daň jak ... mraky! Trpělivost nás Moravanů je neuvěřitelná. Chcípáme na smrad a díky prachům, co na nás vydělali, budou stavět v Londýně ocelové příšerné "dekorativní" monstrum . Londýn bude mít "ajfelovku"...... za naše plíce. Praha je v klidu. Tam nic nesmrdí. Teda fyzicky. Ten jejich smrad čicháme my!