Někde mezi expresivním thrillerem, detektivkou ve stylu filmů noir a gotickým psychodramatem, se odehrává film Prokletý ostrov. Jeden z nejambicióznějších amerických filmů roku 2010 byl uveden minulý týden na Berlinale.
Čtvrtá spolupráce režiséra Martina Scorseseho a herce Leonarda DiCapria pohrouží diváka od prvních minut do světa úzkosti a strachu. Nezvykle emočně nabitý film podle literární předlohy Dennise Lehana, čítající 137 minut, je ukázkou nejvyšší řemeslné a umělecké kvality. Nesází přitom na ryze artistní vyznění, odkazuje naopak na klasické komerční žánry, které stály u kolébky americké kinematografie, pro niž byly vždy typické: čitelné charaktery, jasná zápletka, a přesně gradovaná pointa.
Film ale je v prvé řadě poctou filmům noir (černé sérii detektivních filmů), vzešlých z německého expresionismu, v plánu druhém i solidní lekcí z ozvuků gotické literatury ( - zejména v zobrazení deštěm bičovaného ostrova, ale i některými postavami). Ačkoliv je v anotaci film uváděn jako thriller, blíží se mnohem více klasické představě filmového dramatu, i to i svým tragickým vyzněním.
I když nový film Martina Scorseseho, s jehož jménem jsme zvyklí spojovat vždy vysoký standard, překvapí některými nedotaženými plány, stejně jako ke škodě celého vyznění jen naznačenými, a jinými podivně ukončenými sekvencemi (nelze si nevšimnout ani chybných střihů), jedná se o jeden z mála filmů současnosti, který disponuje uměleckou zručností, a to v duchu „starých dobrých“ filmových kvalit.
Žánrový psycho-koktejl
A to není při dnešní podobě kinematografie vůbec na škodu. Za tvorbou Martina Scorseseho zkrátka vždy vycítíte důkladnost, serióznost a vysoké nasazení s respektem vůči filmové tradici. Před natáčením uspořádal režisér nejprve řadu projekcí. Bez tohoto pedagogického vybavení by patrně nevznikla ta zvláštní atmosféra souznění, ale i porozumění, mezi režisérem a herci.
Herci dostali naloženu hostinu zejména v klasicích žánru filmů noir, kde nechyběli: Otta Preminger, Jacques Tourneur, Edward Dmytryk, Nicholas Ray, ani Karel Malden. Neobešlo se to ale ani bez nového zhlédnutí slavné adaptace Kafkova Procesu od Orsona Wellese či válečných dokumentů Johna Hustona. Gotický střih představili hercům hororové filmy zvláště od Roberta Wise, Jacka Claytona a Vala Lewtona. Všudypřítomný je tu Alfred Hitchcock. Jako třešničku na dortu Scorsese naservíroval štábu dokument Fredericka Wisemana Titicut Follies (1967) o stavu izolovaných nemocnic pro duševně choré v 50. letech.
To diváka ale nemusí v zásadě zajímat, protože do kina se nechodí se slovníkem, nebo nějakou speciální cinefilní průpravou. Je proto logické, že hlavní pozornost se soustředí na výkon mužského hrdiny, vyšetřujícího komisaře Teddy Danielse, s andělskou tváří Leonarda DiCapria. Tento hojně obsazovaný herec, známý svým floutkovským založením, těkavostí a značnou nervností, je svého druhu protimluvem všech těch detektivních tvrďáků typu Humpreye Bogarda nebo Roberta Mitchuma.
Obsazení herce DiCapria vynikne zvláště ve srovnání s jeho filmovým parťákem Chuckem Aulem (v podání Marka Ruffala), jemuž sedí nejen sako, kravata i pečlivě nasazené borsalino, ale i stereotypní dialogy. Tato disproporce má ale svoji logiku. On totiž Teddy Daniels v DiCapriově pojetí, je zcela někým jiným, než si od počátku myslíme.
Zpátky do minulosti
Píše rok 1954. Dva policejní vyšetřovatelé (otrocky překládaní v titulcích jako „maršálové“), jsou vysláni na ostrov Shutter (doslova „zabedněný“), ztracený v moři, odkud se ztratila jedna pacientka z přísně střežené psychiatrické léčebny. Jejich vyšetřování postupuje krok za krokem, v němž má Teddy alias DiCaprio zdánlivě trochu náskok. Jsme v 50. letech, a Teddy se domnívá, že přijde na kloub záhadě zločineckých praktik s psychicky narušenými jedinci, kterých má být využito v boji proti komunismu. Pacientka se našla, jeden člověk ale stále chybí…
Za zvuků temně děsivých tónů (naprosto výjimečné zapojení opusů Ingrama Marshala a zejména Passcaglie od Krzystofa Pendereckého) se barokní scenérie ostrova otevírá do nového světa, v němž je všechno jinak. Kombinace barokní opulentnosti s minimalistickou zkratkou, jakou Scorsese použil v případě Philippa Vandra, Nam June Paika a Briana Ena, vynikne nakonec nejlépe v pasážích, kdy se k notám dostává romantický Max Richter nebo syroví bluesoví zpěváci té doby: Kay Starrová (Wheel of Fortune) a Lonnie Johnson (Tomorrow Night).
Symfonická filmová báseň, kterou Scorsese složil, se pohybuje v labyrintu místa a děje, v němž se zvolna dozvídáme o Teddyho válečných zkušenostech z osvobozování koncentračního tábora, ale též o nezvládnutém partnerském vztahu s Dolores (Michelle Williamsová). Hrdina se v ostrých hranách flash-backů k těmto okamžikům vrací: postavy se mu zjevují jako živé přízraky, kterým již nemůže pomoct. Kamera Roberta Richardsona se odvíjí po spirále tam a zpátky. Teddy by chtěl někam utéct, z ostrova ale prostě uprchnout již nelze.
Při tomto psychodramatickém pokusu najít cestu zpátky asistují Teddymu pevné „opory společnosti“: doktor Cawley a doktor Naehring, oba naprosto hvězdní v obsazení Benem Kingsleyem a Maxem von Sydow. Ten druhý je milovníkem Gustava Mahlera ( - za zmínku tu stojí mimořádně citlivě zasazená produkce Pražákova kvarteta).
***
Celé je to vlastně ale „jenom hra“. Na ostrově koseném prudkým deštěm, odloží Teddy nejprve pistoli, poté svlékne pršíplášť. Vydává se ve internačním mundúru k místu, odkud tuší, že nalezne konečnou odpověď: maják je pro něj nejen ukazatelem na rozbouřeném moři vně, ale i uvnitř něho samého. Stojí sám před sebou s mučivou otázkou, na kterou stále nedostává odpověď. Kam až musí hrdina zajít, aby přijal svou vlastní existenci? Věčné morální dilema…
|
|
|
|
| |||
Prokletý ostrov (Shutter island, USA, 2010). Scénář: Laeta Kalogridisová podle novely Dennise Lehaneho. Režie: Martin Scorsese. Hrají: Leonardo DiCaprio, Michelle Williamsová, Mark Ruffalo, Ben Kingley, Patricia Clarksonová, Emily Mortimerová, Max von Sydow. Kamera: Robert Richardson. Střih: Thelma Schoomakerová. Kostýmy: Sandy Powell. Hudba: Robbie Robertson. Distribuce: Bontonfilm. Premiéra v České republice: 25. února 2010.