Jelikož je autoritativní hrozba z levice již minulostí, důraz na „demokracii" se stal zbytečným. Demokraté jsme dnes všichni. Ale výraz „sociální" má stále nějaký význam.
Narativ progresivního státu ve dvacátém století stál na vratkém základě, totiž na domýšlivém přesvědčení, že „my" - reformátoři, socialisté, radikálové - máme na své straně Dějiny, že našim projektům slovy zesnulého Bernarda Williamse „fandí celý vesmír." Dnes už se nemůžeme ujišťovat žádným takovým vyprávěním. Právě se nám podařilo přežít století doktrín, které se snažily se znepokojující sebejistotou vyhlašovat, co by měl stát dělat, a zároveň připomínat jednotlivcům, třeba i s použitím síly, že stát ví, co je pro ně dobré. K tomu všemu se nemůžeme vracet. Takže pokud se máme znovu naučit „myslet na stát", měli bychom začít tím, že si uvědomíme jeho limity.
Ze stejných důvodů by bylo marné pokoušet se oživovat rétoriku sociální demokracie z počátku dvacátého století. Tou dobou se demokratická levice zrodila jako alternativa k méně agresivním verzím marxistického revolučního socialismu a v pozdějších letech pak k jeho komunistickým následovníkům. Sociální demokracie tak byla ze své podstaty postižena zvláštní schizofrenií. Zatímco s jistotou pochodovala vstříc lepším zítřkům, neustále se nervózně ohlížela přes své levé rameno. Jako by říkala, my nejsme autoritářští, my podporujeme svobodu, ne represi. Jsme demokraté, kteří zároveň věří v sociální spravedlnost, regulované trhy, a tak dále.
Dokud bylo hlavním cílem sociálních demokratů přesvědčit své voliče, že představují seriózní radikální volbu v rámci liberálního politického společenství, byl tento defenzivní postoj smysluplný. V dnešní situaci ale taková rétorika nedává smysl. Není náhodou, že křesťanská demokratka Angela Merkelová dokázala dokonce v době vrcholící finanční krize porazit v německých volbách své sociálně demokratické protivníky na základě programu, který se ve všech podstatných bodech shoduje s jejich vlastním programem.
Sociální demokracie v té či oné podobě dnes představuje hlavní proud současné evropské politiky. Jakkoliv se mohou přít o jejich rozsah, jen velmi málo ze současných evropských politiků, zejména z těch na vlivných pozicích, popírá základní sociálně demokratické předpoklady o povinnostech státu. V důsledku toho nemohou sociální demokraté v současné Evropě nabídnout nic, co by je odlišovalo. Například ve Francii je i jejich instinktivní podpora státnímu vlastnictví (výrobních prostředků) stěží odlišuje od gaullistické pravice s jejími colbertovskými tendencemi. Sociální demokracie potřebuje přehodnotit své cíle.
Problémem není sociálně-demokratický program, ale jazyk, kterým je formulován. Jelikož je autoritativní hrozba z levice již minulostí, důraz na „demokracii" se stal zbytečným. Demokraté jsme dnes všichni. Ale výraz „sociální" má stále nějaký význam. Dalo by se dokonce říci, že větší než v předcházejících desetiletích, kdy roli veřejného sektoru bezvýhradně uznávaly všechny strany. Co je tedy specifického na „sociálním" přístupu sociálně demokratického pojetí politiky?
Nezbytné a neefektivní
Pokuste se představit si nádraží. Skutečné železniční nádraží - ne newyorskou Pennsylvania Station, které se dá popsat jako upadající nákupní středisko z šedesátých let postavené nad uhelným sklepem. Mám na mysli spíš taková nádraží, jako je londýnské Waterloo Station, pařížské Gare de l'Est, vzrušující Victoria Terminal v Mumbai nebo velkolepé nové berlínské hlavní nádraží. V těchto pozoruhodných katedrálách života nového věku plní soukromý sektor skvěle svou roli. Není ostatně žádný důvod, proč by měl stát provozovat trafiky nebo stánky s občerstvením. Kdokoliv si pamatuje na seschlé do folie zabalené sendviče prodávané v bufetech Britských železnic, uzná, že v této oblasti by konkurence měla být podporována.
Železnici samotnou ale nelze provozovat na konkurenčním základě. Železnice, podobně jako zemědělství či pošta, představuje nejen ekonomickou aktivitu, ale i nenahraditelnou veřejnou hodnotu. Kromě toho není dost dobře možné zlepšit efektivitu železnic tím, že na jedněch kolejích necháme jezdit dva vlaky a počkáme si, kterému z nich se povede lépe. Jakkoliv nepravděpodobně to může znít, v Anglii zavedli takovouto konkurenci v autobusové dopravě. Paradoxem veřejné dopravy ale je, že čím lépe funguje, tím méně může být „efektivní."
Autobusová linka nabízející expresní přepravu těm, kteří si to mohou dovolit, představuje pro své vlastníky větší zisk než linka, která zastavuje v odlehlých vesničkách a vozí jen občasné cestující z řad důchodců. Nicméně, fungovat musí i nezisková a neefektivní místní doprava, kterou musí provozovat stát nebo místní samospráva. V opačném případě by byl krátkodobý ekonomický zisk anulován dlouhodobou společenskou ztrátou. Zavedení „konkurenčních" autobusových linek tudíž mělo předvídatelné důsledky. S výjimkou Londýna, kde je dostatečně vysoká poptávka, vedlo k zvýšení nákladů pro veřejný sektor - k prudkému zvýšení jízdného na nejvyšší možnou tržní cenu. Zároveň ovšem vedlo i k zajímavým ziskům pro společnosti provozující expresní autobusové spoje.
Železnice, stejně jako autobusová doprava, je především veřejnou službou. Provozovat výdělečnou expresní železniční dopravu mezi Londýnem a Edinburghem, Paříží a Marseillí, či Bostonem a Washingtonem, zvládne kdokoliv. Co ale dělat s tratěmi obsluhujícími místa, kde lidé používají železniční dopravu jen nepravidelně? Nelze očekávat, že by si jednotliví občané šetřili prostředky na pokrytí ekonomických nákladů občasného využití takové služby. To může zajistit jen společnost - tedy stát, vláda, čí místní samosprávy. Jistý druh ekonomů bude vždy namítat, že nezbytné dotace jsou neefektivní. Budou tvrdit, že by bylo levnější vytrhat koleje a nechat všechny jezdit vlastním autem.
V roce 1996, tedy rok před svou privatizací, se Britské železnice pyšnily nejnižšími dotacemi na železniční dopravu v Evropě. V tom roce Francouzi plánovali investovat do železnic v přepočtu na obyvatele 21 liber, Italové 33 liber a Britové jen 9 liber. Tyto rozdíly v investicích měly přímý dopad na kvalitu služeb poskytovaných národními železnicemi daných států. Zároveň vysvětlují, proč byly Britské železnice privatizovány za tak ztrátovou cenu; bylo to kvůli neadekvátnímu stavu jejich infrastruktury.
Rozdíly v investicích do železnic jsou dobrou ilustrací mého argumentu. Francouzi a Italové tradičně považují železnici za společenskou službu. Poskytování železniční dopravy v odlehlých oblastech, bez ohledu na hospodářskou efektivitu, pomáhá místním komunitám. Tím, že poskytuje alternativu automobilové dopravě, železnice také omezuje poškozování životního prostředí. Nádraží a jím poskytované služby jsou tak příznakem a zároveň i symbolem společnosti založené na sdílených aspiracích.
Jak jsem nadnesl výše, poskytování železniční dopravy v odlehlých oblastech je ze společenského hlediska opodstatněné, i když je ekonomicky „neefektivní." Tímto tvrzením jsem se ovšem vyhnul důležité otázce. Sociální demokraté si moc nepomohou tím, že budou navrhovat chvályhodné veřejné programy, které, jak sami uznávají, jsou nákladnější než alternativy. Vedlo by to k tomu, že bychom nejdříve ocenili hodnotu veřejných služeb, potom odsoudili jejich nákladnost a nakonec bychom nic neudělali. Musíme přehodnotit způsob ohodnocování veškerých nákladů - sociálních i ekonomických.
Společenské náklady ponížení
Dovolte mi uvést příklad. Dávat chudým dobročinné almužny vyjde levněji, než jim zaručit plnou škálu sociálních služeb, na něž mají právní nárok. „Dobročinnou almužnou" mám na mysli církevní charitu, soukromé a nevládní iniciativy, či na příjmu závislou podporu ve formě poukázek na potraviny, dotací na bydlení či ošacení atd. Je ovšem notoricky známo, jak ponižující je být příjemcem takovéto podpory. „Zkoumání finanční situace" obětí hospodářské krize třicátých let, které praktikovala britská vláda, vyvolává ve starších generacích ještě dnes odpor a hněv.
Na druhou stranu není nic ponižujícího na tom, být příjemcem dávek, na něž je právní nárok. Máte-li nárok na příspěvky v nezaměstnanosti, starobní či invalidní důchod, obecní byt nebo jakýkoliv jiný druh veřejné podpory, bez toho, aby někdo zkoumal, zda jste klesli dost hluboko, abyste si ji zasloužili, nebude vás přijetí takové podpory nijak ponižovat. Poskytování takových všeobecně zaručených práv a nároků je ovšem nákladné.
Co kdybychom ale považovali ponížení samo o sobě za náklad, za cenu, kterou musí společnost zaplatit? Co kdybychom se pokusili „kvantifikovat" újmu způsobenou lidem poníženým svými spoluobčany před tím, než jsou jim poskytnuty životní nezbytnosti? Jinak řečeno, co kdybychom se pokusili do našich odhadů produktivity, efektivity či blahobytu zahrnout rozdíl mezi ponižující almužnou a podporou pojatou jako právní nárok? Mohli bychom pak dojít k závěru, že poskytování všeobecně dostupných sociálních služeb, veřejného zdravotního pojištění či dotované veřejné dopravy ve skutečnosti představuje nákladově efektivní způsob, jak dosáhnout našich společných cílů. Taková kalkulace je ze své podstaty problematická. Jak můžeme kvantifikovat „ponížení"? Jaké jsou měřitelné náklady omezení přístupu obyvatel odlehlých oblastí do velkoměst? Jakou cenu jsme ochotni zaplatit za život v dobré společnosti? Odpovědi na tyto otázky nejsou jasné. Pokud si ale tyto otázky nepoložíme, jak bychom na ně mohli nalézt odpovědi?
Co máme na mysli, když hovoříme o „dobré společnosti"? Z normativního hlediska bychom mohli začít morálním „narativem" tvořícím rámec našich kolektivních rozhodnutí. Takový narativ by pak mohl nahradit úzce ekonomické pojmy, které omezují naše dnešní debaty. Ale definovat naše obecné cíle tímto způsobem není vůbec snadné.
V minulosti se sociální demokracie nepochybně zabývala otázkami dobra a zla, tím spíše, že zdědila předmarxistický etický slovník prosáklý křesťanským odporem k nadměrnému bohatství a vzývání materialismu. Nicméně tyto etické ohledy byly často potlačeny ideologickými úvahami. Je kapitalismus odsouzen k záhubě? Pokud ano, vedl by daný politický program k uspíšení nebo oddálení této záhuby? Pokud kapitalismus nebyl odsouzen k záhubě, bylo nutné programy hodnotit z jiné perspektivy. Buď jak buď, relevantní otázky se typicky týkaly osudu „systému" spíš než předností a chyb dané iniciativy. Takovými otázkami se už nemusíme zabývat. O to víc musíme čelit etickým implikacím našich rozhodnutí.
Co přesně považujeme za opovrženíhodné na finančním kapitalismu nebo, jak se říkalo v osmnáctém století, na „komerční společnosti"? Co považujeme instinktivně za špatné na dnešním uspořádání společnosti a jak bychom to chtěli změnit? Co považujeme za nespravedlivé? Co jitří náš cit pro mravnost, když jsme svědky toho, jak bohatí neomezeně lobují na účet všech ostatních? Co jsme ztratili?
Takovéto otázky by měly vést k morální kritice nedostatků neomezeného trhu či neschopného státu. Musíme pochopit, co uráží náš smysl pro spravedlnost. Potřebujeme se, zkrátka řečeno, navrátit do říše účelů. V tom nám ale sociální demokracie může nabídnout jen omezenou pomoc, neboť její vlastní odpověď na dilemata kapitalismu spočívala v opožděné aplikaci osvícenského morálního diskursu na „sociální otázku." My ovšem čelíme poněkud jiným problémům.
Na prahu nejistoty
Mám za to, že vstupujeme do nové éry nejistoty. Poslední taková éra, kterou nezapomenutelným způsobem analyzoval Keynes v Ekonomických důsledcích míru (1919), následovala po desetiletích prosperity a nevídané internacionalizace života, která byla v podstatě globalizací, ač se tomu tak neříkalo. Podle Keynese došlo k rozšíření komerční ekonomie po celém světě. Obchod a komunikace se rozvíjely nevídanou rychlostí. Před rokem 1914 lidé věřili, že logika mírové obchodní výměny převáží nad úzkými národními zájmy. Nikdo nečekal, že tato éra náhle skončí. Přesto se tak stalo.
I my jsme žili v éře stability, jistoty a iluze nekonečného hospodářského rozvoje. Ale to všechno je teď minulostí. V dohledné budoucnosti budeme čelit ekonomické nejistotě stejně velké, jako je náš nedostatek kulturní sebejistoty. Je nesporné, že v současnosti jsme si méně jisti svými společenskými cíli, stavem životního prostředí či osobní bezpečností než kdykoliv od konce druhé světové války. Ačkoliv si neumíme přestavit, jaký svět zdědí naše děti, nemůžeme si už nalhávat, že se ve svých pozitivních rysech bude nezbytně podobat našemu vlastnímu světu.
Musíme se vrátit ke způsobu, jímž na podobné problémy a hrozby reagovala generace našich prarodičů. Sociální demokracie v Evropě, stejně jako politika Nového údělu a Velké společnosti zde ve Spojených státech, vznikly explicitně jako reakce na nejistoty a nespravedlnosti své doby. Jen málo lidí na Západě je dost starých, aby si pamatovali, jaké to je sledovat, jak se svět okolo vás hroutí. Jen stěží si dovedeme představit úplný kolaps liberálních institucí, kompletní rozpad demokratického konsensu. Právě takový kolaps ale vyvolal debatu mezi Keynesem a Hayekem a vedl ke vzniku Keynesovského konsensu a sociálně demokratického kompromisu, tedy konsenzu a kompromisu, v nichž jsme vyrostli a jejichž atraktivita byla zastíněna jejich vlastním úspěchem.
Pokud má sociální demokracie nějakou budoucnost, bude to sociální demokracie strachu. Spíše než se snažit o návrat k optimistické rétorice pokroku, bychom se měli začít seznamovat s naší nedávnou minulostí. Prvotním úkolem dnešních radikálních disidentů je připomínat svému publiku vymoženosti dvacátého století i pravděpodobné důsledky naší bezhlavé snahy o jejich demontáž.
Bránit úspěchy
Bez obalu řečeno, levice má co konzervovat. Naopak pravice je dnes dědicem ambiciózní moderní snahy ničit a inovovat ve jménu nějakého univerzálního projektu. Sociální demokraté, typicky umírnění ve svém stylu i ambicích, musí začít více zdůrazňovat minulé úspěchy. Zrození sociálního státu, sto let trvající budování veřejného sektoru, jehož hodnoty a služby ilustrují a podporují naši společnou identitu a naše společné cíle, zřízení sociální péče, na níž je právní nárok - to rozhodně nebyly nijak malé úspěchy.
Že tyto úspěchy byly jen částečné, by nás nemělo trápit. I kdybychom si z dějin dvacátého století neodnesli nic jiného, přinejmenším bychom měli pochopit, že čím dokonalejší je odpověď, tím děsivější jsou její důsledky. Nemůžeme doufat v nic lepšího než v nedokonalá zlepšení stávajících neuspokojivých podmínek a o nic víc bychom se asi ani neměli snažit. Naši oponenti strávili poslední tři desetiletí snahou tato zlepšení systematicky podrývat a destabilizovat. To by nás mělo rozčilovat mnohem více, než nás to rozčiluje. Mělo by nás to také znepokojovat, byť i jen z pragmatických důvodů. Proč jsme tak spěchali s bouráním ochranných hrází, které naši předkové tak pracně budovali? Jsme si tak jistí, že nás nečekají žádné povodně?
Sociální demokracie strachu je něčím, za co má cenu bojovat. Nepokračovat v úsilí celého minulého století by znamenalo zradit jak předcházející, tak budoucí generace. Bylo by příjemné, ale zavádějící, tvrdit, že sociální demokracie, nebo něco podobného, představuje budoucí ideální svět. Nepředstavuje ani ideální minulost. V současné době ale představuje lepší volbu než všechny existující alternativy. Slovy Orwella zamýšlejícího se v Holdu Katalánsku nad svými nedávnými zkušenostmi z revoluční Barcelony:
V mnoha ohledech jsem tomu nerozuměl, v mnoha ohledech jsem s tím ani nesouhlasil, ale hned jsem poznal, že to je něco, zač stojí bojovat.
Věřím, že tato slova se dají stejně dobře použít i na cokoliv, co zbývá z odkazu sociální demokracie ve dvacátém století.
Autor je britský historik, profesor evropských studií na University of New York (UNY) a autor řady prací o evropské levici. Píše pravidelně pro literární revue New York Review of Books, kde v lednu letošního roku zachytil i svou čerstvou zkušenost v těle, které totálně ochromila laterální skleróza („Night"). V tomto stavu přednesl i přednášku na UNY, ze které vznikl tento text.