Přemýšlím o provincialismu. Ne snad proto, že by mne dusil v každodennosti, jíž se ubírám. Už jej necítím ani v české kultuře a jejím současném dění. Netrápí mne otázka naší světovosti. A v tom je zřejmě problém. Proto mi asi začaly některé věci připadat jako absurdní.
Představte si, že by třeba Jan Hřebejk založil filmovou produkci, spolu se státním fondem na podporu kinematografie financoval nízkorozpočtový film o životě v Keni a uspořádal jeho premiéru v bahně Kibery, pod širým nebem největšího tamějšího slumu. Upadl by v podezření, že přestal být duševně v normě. Náš polistopadový kulturní mainstream by nebyl schopen nahmátnout v jeho chování smysl, protože by nebyl definovatelný v kategorii zisku. Nemyslím samozřejmě finančního, nýbrž, co je horší, v rovině etiky nebo uměleckého závazku. Takový čin by se nedal zahrnout ani do kategorie aktivit, jež přispívají k tomu, aby byla sranda. Kdyby to tak ovšem bylo, porozumělo by se mu pak u nás jako vždy snadno.
Jenže německý režisér a producent Tom Tykwer, kterého naše veřejnost vzala na vědomí kvůli filmu Lola běží o život, se do Afriky vydal. Goethe-Institut ani fond kinematografie Severního Porýní-Vestfálska jeho úmysl za absurdní nepokládaly a podpořily jej. Šedesátiminutový film Soul Boy napsal keňský scenárista a natočila ho ghansko-keňská režisérka. Na jeho první uvedení v Kibeře přišly tři tisíce diváků. Tykwer navíc před lety založil v jedné chudinské čtvrti v Nairobi umělecké dílny pro děti, jejich výrobky se pak prodávají v galerii v Berlíně a získané prostředky proudí zpět.
Nemyslím teď na špatné svědomí Západu vůči Africe a na pomoc třetímu světu, dívám se do Evropy, do České republiky, do Prahy. Sociální filozofové občas tvrdí, že v procesu globalizace se stírají hranice mezi centrem a periferií, že se tyto pojmy relativizují, že jsou překrývány představou sítě, jež může mít dočasné centrum aktivity vlastně kdekoli. Možná se o takovém fungování dá mluvit v ekonomickém smyslu, ale pokud jde o šíření unifikovaných kulturních vzorců chování, povrch klame, zdání je otcem myšlenky. Lokální, kmenové kulturní sklony sice na jedné straně erodují, leč právě proto, že cítí ohrožení, zavíjejí se jejich zbytky do ulit.
Z ploten konzervativismu stoupá všude po Evropě vůně tradiční domácí stravy, je omamná tak, že zapomínáme zvednout oči od talíře.