Poznámky k fenoménu nekonečného televizního seriálu
Nekonečný televizní seriál je zajímavý moderní společenský jev. Kdysi jsem takový televizní seriál definoval jako „mimoumělecký žánr, který je tím lepší, čím je delší". Myslel jsem si, že je to vtipné, podobně jako druhý můj bonmot (který stále opakuju), totiž „jednou se budou lidé dělit jen na dva druhy, na ty, kdo knížky píší a na ty, kdo je nečtou", jenže se bohužel ukázalo, že to sice je vtipné, leč stejně jako v tom druhém případě to není vtip, ale konstatování skutečnosti.
Filozofie, kterou charakterizuje podobný (a bohužel stejně pravdivý) bonmot „peníze jsou až na prvním místě", pozoruhodně proměnila i generační přístup ke kulturním statkům. Když jsem o nějaké písni poznamenal, že autor textu by měl být za svůj výkon pověšen za testum do průvanu, můj synovec, který se hudbou zabývá, se podivil - jemu ten text nepřišel blbý, jako mně, ale adekvátní žánru. Je to popová píseň, pravil a ty mají v angličtině také takové prosté texty. V tom měl pravdu, tamní textař si vystačí s výrazy I love you, I miss you, I need you, případně I seek you. Nemohu se ale jaksi donutit k tomu, aby mi ty texty nepřipadaly blbé.
Nemohu si pořád ještě odvyknout hodnotit každý televizní film či inscenaci (a jeden díl seriálu je pro mě taky filmem nebo inscenací) jako jednotlivý umělecký počin. Mladí kolegové a kolegyně, kteří absolvovali filmové školy po manšestrové revoluci, nazírají televizní vysílání jako množinu, jako jakýsi celek, jehož kvalita je měřitelná především sledovaností, eventuálně správností zaměření na cílové skupiny, a sama jednotlivá díla jsou v podstatě nezajímavá.
Nejsou sami. Jednou jsem na adresu jakéhosi zpěváka z rockové skupiny poznamenal, že nevyslovuje ani jedinou samohlásku správně (zpívá ä, ë, ö místo a, e, o) a mladý teoretik, kvůli němuž ta debata vůbec začala, se na mě opovržlivě podíval a řekl: Víte ale, kolik tím vydělal peněz? Řekl jsem, že to s předmětem debaty nesouvisí, protože hodně peněz jistě vydělali i Eva a Vašek. Zamyslel se a kývl. Jo. Dobrý, ne? I když...
Kdysi řekl E. A. Saudek o televizi, že je jako hrob, nikomu se tam nechce a všichni tam musíme. Se seriálem bez konce je tomu stejně. Růžovým zahrádkám se scénáristé dříve nebo později taky nevyhnou.
Účinkoval jsem - cosi jako mé coming out! - při startu zahrádky pod pseudonymem jako storyliner a s úžasem jsem sledoval divácký vzestup a úspěch toho díla.
Zdánlivě jsou totiž zejména domácí seriály bez konce směšný subjekt. Především jsou laciné a chudé, odehrávají se v příšerných levných dekoracích, stěny se chvějí, nábytek nestojí za nic a všichni mají stejné hrnečky a talíře. Postavy, ať kladné nebo záporné, jsou komicky stereotypně promiskuitní a naivní zápletky se stále opakují. Občas některý herec onemocní nebo umře nebo ho to začne štvát a pak musí pod nějakou zajímavou záminkou seriál opustit.
Divákům je to všechno úplně jedno. Jakmile si na svůj náhradní život zvyknou, mohou v něm mluvit třeba akvarijní rybičky. Kdysi v seriálu Dallas ruply nervy herci, který hrál Bobbyho a scénáristé ho tudíž zabili. Asi půl roku se hrálo bez něj, ale pak se producent rozhodl, že s Bobbym to bylo lepší - také se po něm mnoha divačkám stýskalo - a Bobby se do seriálu jednoduše vrátil, jednoho rána se jeho žena Pamela prostě probudila a zjistila, že celého toho půl roku bez Bobbyho se jí jenom zdálo. Ani takový zločin očarovance před obrazovkami neodradil.
Dalším významným úkolem (za)hrátek je výroba celebrit, kterými se zase živí spřízněná média. Každá Máňa Voříšková, která je obsazena do role některé ze zdravotních sester, se během dvou, tří měsíců stane objektem Story, Aha, Blesku a jim podobných tiskovin. Obdivuju je, že se brzy nezblázní.
Skutečnými autory úspěchu zahradního opusu byli podle mého názoru odborní poradci, gynekologové, kteří vnášeli do toho umělého a poloamatérsky kašírovaného světa dech reality. Neměl jsem nic proti úspěchu seriálu, naopak, ale odmítal jsem ho pokládat za něco jiného, než za kýč, který dělám, protože potřebuju peníze. Kolegyně se posléze urazily a ze seriálu jsem odešel. Kupodivu mě poměrně brzy následovaly i ony. Dnes už se v seriálu opakují i ty oživující medicínské případy a je to taky jedno. Je to úspěšný, hodně dlouhý a tudíž dobrý seriál. Nežertuju, je ve svém žánru správný, a proto dobrý.
V podstatě není moderní nekonečný televizní seriál nic jiného, než někdejší román pro služky na pokračování. Plní víceméně tutéž funkci a jeho ideálním doplňkem jsou reklamy na prací prášky. Definice je přesná a v zásadě nejsou na takový seriál ani kladeny jiné požadavky. Jeden zásadní posun však vidím: zatímco v klasickém románu pro služky si služebné četly o hraběnkách ve zlatých zámcích, tj. hledaly sen, klíčem k úspěchu nekonečného českého seriálu je nalezení kýženého stereotypu. Ne útěk, ne sen nebo pohádka, ale pokračování všedního dne (s jemným přimhouřením oka), divákova všedního dne, nic víc a nic méně. Fantomy žijí - podívejte! - úplně stejně jako my, ani ten Mareš není vtipnější, než Véna v hospodě... Najít a naštěstí nepoznat sám sebe.
Jiná věc je, že seriál, na rozdíl od románu pro služky, žádnou kulturní funkci nemá, zaplňuje televizím čas, kdy by mohly vysílat něco slušného, a kulturu poškozuje, protože romány učily aspoň číst.
Autor je spisovatel a scenárista.