Zvednutá závora na česko-německé hranici umožnila sousedícím městům společně vyčistit vzduch a vodu, teď plánují společné náměstí. Přesto se obě sídla vylidňují, protože místní ekonomika skomírá.
Z rozhledny je v hustě osídleném údolí vidět pouze střechy. Německé jsou černé nebo šedé, pokryté přírodní nebo umělou břidlicí. České domy prozrazují červené střešní tašky, anebo zeleně natřený plech. Až tohle bude jediný rozdíl, budeme konečně v Evropě.
To, co z výšky vypadá jako jedno město, jsou ve skutečnosti města dvě. Dělí je pouze potok, jímž vede státní hranice. Na jednom břehu jsou české Vejprty, na protějším už je německý Bärenstein. Stačí přejít most a jste v cizině. Jak prosté, když máme Schengen.
Most mezi oběma krušnohorskými městečky stál odjakživa, ale ne vždy se přes něj smělo na druhou stranu. Za potokem sice bydleli Němci ze spřátelené NDR, jenže oficiální přechod byl dvacet kilometrů daleko. Cesta k příbuzným, kteří si přes vodu viděli málem až do talíře, se tak protáhla na celý den, jak si vybavuje starosta Bärensteinu Bernd Schlegel.
„Závora nezávora, stejně jsme na druhou stranu chodili, i když tajně,“ dodává starosta Schlegel s potutelným úsměvem. To vysvětluje, proč blízká a přece kvůli zamřížovanému mostu vzdálená městečka slavila v oné době několik česko-německých svateb.
Mostem kráčely dějiny
Pohyb po mostě byl barometrem postupných změn v zahraničně politických vztazích. Zpočátku, v roce 1991, když po 46 letech zmizely zátarasy, sloužil pouze chodcům a cyklistům. Později přes něj směla jezdit osobní auta, pak i menší nákladní. Nakonec zmizely budky celníků a pohraničních policistů, které tam byly předtím slavnostně nainstalovány.
Postupné odbourávání překážek na hranici neprovázelo jen nadšení. Tajemnice Městského úřadu Vejprty Jaroslava Kadlecová ukazuje na české straně prázdnotou zející vyasfaltovanou plochu odstavného parkoviště. Vymínili si ho Němci jako jednostrannou pojistku na české straně, aby mohli regulovat počet aut, vjíždějících do jejich země.
„Obavy Němců z dopravních kolapsů se nepotvrdily. Za celou dobu, kdy ještě existovaly celní a pasové kontroly, jsme ho využili jen dvakrát,“ říká Kadlecová.
Pro ladem ležící prostor se nakonec přece jen rýsuje využití, které by mělo posunout sousedské vztahy dál, než je pouhá nákupní turistika a návštěva hostinců za čárou. Architekti už narýsovali projekt společného náměstí, které bude pokračovat na německé straně. Obě plochy propojí nový dřevěný most s vyznačeným bílým pruhem, který bude symbolizovat, že tudy už na konci 13. století vedla solná stezka. V představách obou radnic by tady mělo vzniknout něco jako společenský dům pod širým nebem.
„Jedno náměstí pro dvě města ve dvou státech, to nemají nikde v Evropě,“ upozorňuje Kadlecová. Parkoviště je zasypané sněhem, ale Kadlecová už tady v duchu vidí budoucí místo vzájemného setkávání občanů v parku s romantickou zahradou. Němci na své straně plánují pavilon o historii obou měst s expozicemi o těžbě stříbra a tradičními výrobky krušnohorských řezbářů.
Peníze tečou z Bruselu
Projekt zaplatil Bärenstein, o společné náklady na jeho realizaci ve výši 70 milionů korun se města rozdělí napůl. Většinu peněz by měla pokrýt unijní dotace z tzv. Cíle 3 pro období 2007 až 2013. Všichni předpokládají, že v roce 2013 už bude všechno hotovo.
Režim na hranici určuje vysoká politika států, ale teprve na radniční diplomacii záleží, jaký přínos bude mít pro občany možnost volného pohybu. Zvednutá závora už předtím umožnila vyřešit oběma radnicím dva palčivé komunální problémy a vyčistit tím vzduch i vodu v potoce. Němci v devadesátých letech umožnili české straně napojit se na jejich plynové potrubí, takže se z komínů ve Vejprtech přestal valit štiplavý dým.
Předloni zase Češi zmodernizovali čističku odpadních vod, do které Němci svedli splašky ze svého města. To, že města leží na dvou stranách jedné hranice, se ukázalo jako výhoda. Takřka dvě třetiny nákladů pokryl unijní program přeshraniční spolupráce INTERREG. Tím se vyřešil vleklý spor, kdo znečišťuje pohraniční potok, který odtéká do německého vnitrozemí.
Syndrom opuštěných domů
Kvůli společnému náměstí se bude muset v Německu zbourat jedna budova. Starosta Bärensteinu Bernd Schlegel je tím, zdá se, potěšen. „Tahle neobydlená barabizna je ostudou města a měla zmizet už dávno. Jenom jsme nevěděli, jak to zařídit,“ prohlašuje. Nevyužívané objekty v majetku města nechává radnice strhnout, se soukromým majitelem je pořízení těžší. „Musíme se starat, aby opuštěné domy nenarušovaly obraz města,“ říká. V Bärensteinu narazíte na vybydlený dům jen zřídka, ve Vejprtech se přehlédnout nedají.
Dotkli jsme se choulostivého problému. Z oken radnice vidíme vybydlenou tovární halu, která má okna zatlučená prkny a oprýskanou omítku. Tahle nepřehlédnutelná ruina stojí za potokem, na českém území. Dívat se na ni musí všichni. Lze si domyslet, jaké pocity to vzbuzuje v Němcích, kteří se s takovými ruinami u sebe dokázali vypořádat.
Ostudnou výkladní skříní České republiky je zdevastovaná budova železničního nádraží ve Vejprtech, kudy projíždí mezinárodní spoj z Chomutova do německého Chemnitzu. Rozsáhlý objekt je ze čtyř pětin tvořen nefunkční ruinou na spadnutí, které by se každý rád vyhnul, ale nejde to, protože jinudy cesta do nově opravené části nádražní haly nevede.
„Chtěli jsme to od Českých drah koupit, ale cena, za kterou to nabídly, pro nás byla příliš vysoká. Teď chtějí zchátralou část budovy zdemolovat,“ poznamenává tajemnice Městského úřadu Vejprty Jaroslava Kadlecová. Místní mají k nádraží nostalgický vztah a pamatují, jak tam chodili tancovat na plesy, které se pořádaly v kulturním sále, nyní připomínajícím sídlo duchů.
„Ano, na čtyři pětiny objektu ve Vejprtech vydal Drážní úřad rozhodnutí o odstranění stavby,“ potvrdila tisková mluvčí Českých drah Radka Pistoriusová. České dráhy podle ní nechtějí ani v budoucnu využívat více než pětinu budovy, neplánují proto zbylé čtyři pětiny rekonstruovat. Uvedla ale, že koupit a opravit budovu na vlastní náklady město nechce, jak zjistila od regionální správy majetku Českých drah.
Koupíš byt, vyměň okna
Spoustu prázdných objektů ve Vejprtech po sobě nechala armáda. Na město je ovšem převedla, až když byly totálně zchátralé. Kadlecová říká, že za této situace městu nezbylo nic jiného, než požádat o dotaci, aby se mohla zařídit jejich demolice. Samostatnou kapitolou jsou prázdné továrny. Dříve v nich byly filiálky velkých podniků ve vnitrozemí, a ty je po nástupu tržního hospodářství rychle zavíraly.
To způsobilo nynější neutěšenou sociální situaci ve městě. Kupní síla obyvatel je tak slabá, že když město prodávalo nájemní byty v několika starých domech, stanovilo prodejní cenu na 50 tisíc korun. Kupující se ovšem musel zavázat, že v bytě vymění okna do ulice. V průmyslových zónách u Chomutova si lidé vydělají 15 tisíc korun měsíčně, z toho ale Vejprtští utratí 3,5 tisíce za dopravu. Přímo ve Vejprtech je největším zaměstnavatelem Ústav sociálních služeb, který v areálu bývalé nemocnice pečuje o mentálně postižené z celé republiky. Mají tu i domov důchodců.
Byty radnice prodává jen prověřeným starousedlíkům. Některé objekty by chtěly koupit realitní kanceláře, ale o to zase nemá zájem město. Varovná je pro ně situace v ne tak vzdálených Postoloprtech, kde realitky do skoupených domů nastěhovaly neplatiče z Prahy. Radnice chce předejít dalšímu možnému zhoršení sociální situace ve městě.
Příznivé ceny bydlení ve Vejprtech využilo několik důchodců z Bärensteinu a přestěhovalo se na českou stranu. „Ve Vejprtech bydlí i několik mladých párů od nás. Hlavně ale mladí odcházejí do německého vnitrozemí,“ říká Ulrike Raabensteinová, obyvatelka Bärensteinu.
Mladí Němci odcházejí
Opuštěné domy jsou bolestí obou měst. Také na německé straně po roce 1989 vlivem hospodářských změn postupně krachoval jeden průmyslový podnik za druhým a lidé se začali houfně stěhovat za prací do vnitrozemí. Bärenstein už přišel o polovinu obyvatel a vylidňování stále není u konce. „Každý rok odejde z městečka 30 až 35 mladých lidí. Porodnost je tu nižší než úmrtnost,“ říká starosta Schlegel.
Textilky a hornictví jsou už minulostí. Z posledních sil se tu drží výroba prýmků, koberců a šroubků. Pár lidí z Bärensteinu chodí do zaměstnání ve Vejprtech za českou mzdu.
Starosta doufá, že do Bärensteinu se hornictví vrátí, protože se těžaři začali zajímat o ložiska kazivce v okolí. Nerost s obsahem fluoru je důležitá chemická surovina. Průzkumné práce na budoucím ložisku by měly začít už příští rok. V první fázi by tu mělo najít práci asi 60 lidí, což ale zaměstnanost městečka nevyřeší.
„Všichni nám radí, abychom se tady v Krušných horách zaměřili na turistický ruch a provozovali penziony, ale to nás nespasí. Do našeho regionu se zase musí vrátit průmysl. Ale to by musela být v Německu jiná vláda,“ prohlašuje sociálně demokratický starosta Bärensteinu Bernd Schlegel (SPD).
Příliš pěkný na ježdění
Nejbližší starostův recept, jak pomoci regionu, se zase týká mostu přes hranici. Navrhuje, aby po něm mohla jezdit vozidla do hmotnosti dvaceti tun, což nosnost mostu umožňuje, ale povoleno je na něm jen 7,5 tuny. S žádostí jako první přišli místní němečtí podnikatelé. „Mnoho firem ve Vejprtech dělá pro Německo, takže by to zlepšilo zásobování materiálem a prospělo oběma stranám,“ vysvětluje Schlegel. Vejprtská starostka Jitka Gavdunová (ODS) tuto změnu doporučila. Ústecký kraj to ale prozatím zamítl.
„Vzhledem k tomu, že na české straně byl v nedávné době opraven silniční úsek a most, Správa a údržba silnic Ústeckého kraje zrušení omezení tonáže nedoporučila,“ uvedl mluvčí Krajského úřadu Ústeckého kraje Zdeněk Rytíř. „Přesto bylo rozhodnuto, že tento požadavek bude ještě znovu projednán za účasti zástupců hospodářské komory. Toto jednání se má uskutečnit v blíže neurčeném termínu v Drážďanech,“ doplnil mluvčí Rytíř.
Rusové investují
Pěkně opravená je ve Vejprtech nejen silnice, ale už i několik pozoruhodných budov, které se před devastací podařilo zachránit. Milovníci Bohumila Hrabala i filmové podoby jeho díla Obsluhoval jsem anglického krále najdou na hlavním náměstí budovu s proskleným nárožím, kde se natáčela významná část snímku, který si odnesl cenu Český lev za rok 2006.
Budova je nyní opravená, avšak prázdná. Objekt vystřídal několik majitelů, nakonec ho koupili Rusové, kteří z něj chtějí udělat skutečný hotel. Rusové jsou další cizinci, s nimiž se lze ve Vejprtech potkat. Mají zájem o nemovitosti. Jednomu z ruských podnikatelů město prodalo budovu naproti radnici. Když se někdejší sklad léčiv dostal do majetku města, byl už hodně zchátralý a radnice ho Rusům prodala, poněvadž se zavázali, že ho opraví.
„Rusové podmínku splnili, dům má novou střechu, omítky i okna, takže už nedělá ostudu. Zůstal však prázdný, a zda má s ním majitel nějaké úmysly, netušíme,“ říká starostka Jitka Gavdunová. „Nerozlišujeme podnikatele podle národnosti, důležité je, aby dodržovali pravidla, která město určí,“ dodává. Stejně tak pohlíží na Vietnamce, kteří obsadili několik budov u hraničního přechodu a nabízejí německé klientele tradiční sortiment od trpaslíků po oblečení a cigarety.
Vietnamci u hranic balí
Jenomže obchody asijských trhovců se nehýbou. Alkohol, cigarety a čokoládu si Němci v taškách odnášejí z klimatizované haly obchodního řetězce Travel Free, což jsou bývalé luxusní free shopy pro cizince z dob bezcelních zón na hranicích. Další zákazníky Vietnamcům úspěšně přetahuje prodejna řetězce Billa.
To, že vietnamské prodejny na hranicích živoří, potvrzuje mluvčí Generálního ředitelství cel Jiří Rážek. „Vietnamci to u hranic masově balí, z původního počtu jich tam zbyla asi pětina,“ odhaduje. Přispěly k tomu zátahy našich celníků na padělky a také rozsáhlá informační kampaň na podporu místního podnikání v Německu a v Rakousku.
Němci si do Vejprt jezdí nakupovat benzín a naftu. „I já tam tankuji, abych nemusel zajíždět dvacet kilometrů do Annabergu, kde u nás máme nejbližší čerpadlo,“ přiznává starosta Schlegel. Ceny nafty jsou u nás teď stejné jako v Německu, protože v lednu v Česku vzrostla DPH i spotřební daň z pohonných hmot.
V restauracích jsou hlavní kupní silou němečtí důchodci, kteří se k nám chodí pravidelně stravovat za lidové ceny. V restauraci Pod lipami hned u hraničního přechodu je v době obědů plno, ale češtinu tu neuslyšíte. Jídlo a pití je u nás o polovinu levnější než v Německu. Vrchní říká, že Češi chodí do restaurace pouze večer, a to jen na pivo. Výrazně slabší návštěvnost v německých restauracích vysvětlují tamní hostinští ekonomickou krizí, která nutí lidi obracet každé euro.
Spolková agentura práce v Annaberku, kam Bärenstein územně spadá, ohlásila za únor nezaměstnanost ve výši 13,9 procenta. Úřad práce v Chomutově, pod který patří Vejprty, zaznamenal ve stejném období 13,7 procenta lidí bez práce.
Hosté vítaní i nevítaní
Volný pohyb osob přes hranice má i stinnou stránku. Na vlastní kůži to poznali obyvatelé Bärensteinu, kam se za krádežemi vypravoval zloděj z Čech. Přímo před budovou radnice ukradl dvě nová služební auta. „Byl to jeden problémový člověk a česká policie to zdržovala,“ říká Bernd Schlegel.
Starostka Jitka Gavdunová uvádí k nepěknému případu další podrobnosti: „Všichni jsme věděli, o koho jde. Ale protože zloděj kradl pouze v Německu, česká policie vyčkávala, až dostane oficiální cestou mezinárodní zatykač. On mezitím stačil vykrást dalších třicet domů v Německu.“ Rozhořčení Němci volali po organizování domobrany a někteří lidé žádali o uzavření hranice.
Incident, který zkalil vztahy, posuzuje starosta Schlegel racionálně. „Nekradli Češi, byl to jeden člověk. U nás jsou také zločinci. Musíme se dívat do budoucnosti, vždyť nám nezbývá nic jiného, než spolupracovat. Tím spíš, že doba je teď na obou stranách špatná. Mnohem důležitější je, že k nám den co den vyráží přes most osm českých dětí, které se učí v naší německé základní škole.“