Nynější chaos v západoafrické Guinei panuje už od vojenského převratu z prosince 2008. Nyní do funkcí nastoupila prozatímní vláda, jen málokdo ale očekává, že to přinese klid zemi, která bývala vzorem utlačovaným národům světa.
Generál Sékouba Konaté, dočasný vůdce dočasné guinejské vojenské junty, v půli února schválil složení nové prozatímní vlády, v níž si vojáci ponechali deset křesel včetně klíčových ministerstev spravedlnosti a vnitra. Na první pohled to může být známka uklidnění situace v zemi, na pohled druhý ale není jisté vůbec nic.
Nynější etapa tragických dějin Guineje, která jmenováním vlády jen vstupuje do své další fáze, započala v brzkých ranních hodinách 23. prosince 2008, kdy země prožila vcelku očekávaný vojenský převrat. Vláda tehdy sotva stačila oficiálně oznámit, že předchozího večera zemřel dlouholetý vládce Guineje, prezident Lansana Conté, a už se ve státním rozhlasu objevila skupina vojáků, která lidu sdělila, že vládu rozpustila a převzala moc. Premiér Ahmed Tidiane Souaré sice ještě několik hodin tvrdil, že má zemi pevně ve svých rukou, na Štědrý den už se ale se svými ministry objevil v kasárnách Alpha Yaya Diallo, aby uznal nové vojenské vládce.
Prim mezi nimi hrál kapitán Moussa Dadis Camara, který měl do té doby působil v armádním logistickém odboru (a s tím měl i kontrolu nad dodávkami benzínu a nafty). Byl to právě on, kdo svou juntu první den puče s očividnou chutí vzletně pojmenoval Národní radou pro demokracii a rozvoj (CNDD). A pak už události nabraly hektický spád. Den na to Camara oznámil, že se prezidentské volby budou konat až po dvouletém přechodném období a že on sám v nich kandidovat nebude. Tento čas se rozhodl využít po svém a zahájil proces, kterému se i v zahraničních médiích dostalo označení „Dadisova šou". V rámci údajného zátahu na obchodníky s drogami totiž nechal zatknout syna bývalého prezidenta a desítky někdejších vládních činitelů, předváděl je v televizi a ve vykonstruovaném procesu osobně v přímém přenosu působil jako jakýsi moderátor.
Nikdo sice - podle očekávání - odsouzen nakonec nebyl, v hlavách prostých Guinejců ale zavládl zmatek, protože nevěděli, jestli jim začal vládnout čestný a zákonů dbalý voják, nebo obyčejný sadista. Na rozřešení této otázky nemuseli čekat příliš dlouho. V srpnu 2009 Camara nejprve oznámil, že si není jistý, že se prezidentských voleb opravdu nezúčastní, neboť to prý bude záviset na „vůli boží". Tato představa ovšem (v převážně muslimské) Guinei vyhnala lidi do ulic. Politické strany i společenské organizace pod hlavičkou střechového hnutí Forces Vives uspořádaly 28. září v hlavním městě Konakry masovou demonstraci, které se navzdory oficiálnímu zákazu zúčastnily desítky tisíc lidí. Několik hodin na to vojáci vyzbrojení samopaly zahájili palbu do demonstrantů. Zabili jich více než 150 a přes tisícovku jich zranili, přičemž do světa vylétly ale i záběry zběsilého znásilňování žen, kterým vojáci za denního světla do genitálií vráželi bajonety a hlavně svých pušek. Je proto až s podivem, že Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC) trvalo až do letošního 18. února, než prohlásil, že tehdy v ulicích Konakry „mohly být spáchány zločiny proti lidskosti".
Vzápětí po masakru sice juntu odsoudilo Hospodářské společenství západoafrických států (Ecowas), Hillary Clintonová pronesla cosi o „odpornosti" a Francie dokonce vyzvala k mezinárodní intervenci, nicméně Camara dál vysedával ve své malé kanceláři v kasárnách Alpha Yaya Diallo, obklopen vojáky, kteří stejně jako on trávili dny v maskáčích a s kalašnikovy na klíně. Mnozí z nich byli žoldáci z Jihoafrické republiky a Libérie, přičemž právě jim je přičítán hlavní podíl na zářijovém masakru demonstrantů. Tento zločin nad Camarou visel jako temný mrak a čas odplaty nadešel loni koncem listopadu, kdy ho střelil do hlavy jeho bývalý pobočník Aboubacar Sidiki Diakite. Cítil se totiž zrazen, neboť Camara před veřejností veškerou vinu za masakr svalil právě na něj. Diktátor sice přežil, nicméně je v kómatu v nemocnici v Maroku a jeho bývalý ministr obrany Sékouba Konaté nyní stvořil vládu, na jejíž prozatímnost netřeba příliš sázet.
Guinea, která má bezmála 10 milionů obyvatel a je největším světovým vývozcem bauxitu, si pod vedením charismatického odborového předáka Sékou Tourého vydobyla nezávislost na Francii v roce 1954. „Máme hlavní a podstatnou potřebu, a tou je naše hrdost," prohlásil tehdy Touré. „Bez svobody ale hrdosti není... Dáváme přednost svobodě v chudobě před bohatstvím v otroctví."
Tato slova už v Guinei asi všichni zapomněli, protože většina tamních obyvatel už dávno zjistila, že chudoba opravdu není nutným předpokladem pro svobodu či lidskou důstojnost. Francouzi na Tourého vzletný projev vzdoru zareagovali také vzdorně: okamžitě se z Guiney stáhli a nechali ji na holičkách. Ghana sice Guinei okamžitě půjčila 10 milionů liber a na pomoc přispěchaly i komunistické země, nicméně dopad odchodu Francouzů byl tak drtivý, že zemi mohla zachránit jen opravdu zásadní a masivní podpora. Objevily se dokonce i pochyby o tom, zda nový stát přežije své první výročí. Přežil, ale za cenu ztráty jak svobody, tak i bohatství.
Sékou Touré nastolil autoritářský režim, který zakázal veškerou opoziční činnost, přičemž jen jeho vlastní strana směla, jeho vlastními slovy, „řídit život národa, politické, justiční, administrativní, ekonomické a technické aspekty Guineje."
Velitel armády Lansana Conté provedl krátce po Tourého smrti v roce 1984 převrat, který před dvěma lety Dadis Camara jakoby jen okopíroval. Všechny sféry života Guineje už ale dávno prostoupila korupce a Contého vláda se stala jen o málo autokratičtější, než tomu bylo za jeho předchůdce. Slovutná nezávislost Guineje, která inspirovala mnohá národně osvobozenecká hnutí po celém světě, tak jejímu vlastnímu lidu žádný velký význam nepřinesla.