V Senátu se 9. února pod záštitou 1. místopředsedkyně Aleny Gajdůškové a ve spolupráci s Masarykovou demokratickou akademií uskutečnil seminář, který nesl název Spisovatel ve sjednocující se Evropě - hledání témat a jazyka. Literární noviny se staly partnerem této akce. Dnes zveřejňujeme první dvě vystoupení jeho účastníků.
Když se náš věhlasný literární vědec, v zahraničí žijící Lubomír Doležel svého času zamýšlel nad problematikou identity literárního díla, nazíral tento pojem převážně v teoretické rovině a pohříchu pouze v teoretické rovině. Stanovil by si však pravděpodobně poněkud jiná paradigmata a transformoval by i svá východiska, kdyby se v souvislosti s otázkami literární tvorby zabýval obecným problémem národní identity a posléze i s tím spojenými dilematy kulturní identity toho či onoho národního společenství - a to zvláště v době postmoderní, v době globalizace a univerzalizace. Čili i v době, kdy se věnujeme kupříkladu též takové aktuální otázce, jak si dnes stojí a jak si může stát spisovatel v sjednocující se Evropě, kupříkladu a zrovna spisovatel český, moravský či slezský, případně v našich zemích žijící literát ruský, polský, romský, vietnamský.
Jenže tato představa je v současné situaci dokonale dvojdomá, mohla by posloužit jako ilustrace boha Januse, který, jak známo, měl dvě tváře. Na jedné straně si takto se „sjednocujícího" tvůrce, spisovatele Evropana, můžeme velice snadno představit, modelujeme si v mysli spisovatele, který má taková a taková traumata a stále ještě si podržel i takové a onaké naděje - a který o tom všem chce psát, pociťuje v sobě tvůrčí přetlak, který ho nabádá či vybízí, aby své myšlení a své pocity vtělil do slov. Na straně druhé si ale popravdě řečeno takového sjednocujícího se autora dokážeme představit jako živou osobu z masa a kostí ba i s mozkem přece jedině s velkými obtížemi, a pokud ano, bude to nějaký podivný homunkul, nějaký umělý člověk nové, sjednocující se doby - a připomeňme, že když svého času Josef Čapek meditoval nad pojmem nový člověk, umělý člověk, dovedl si pod tím představit buď strašáka na poli, anebo literárního kritika. Koneckonců měl pravdu: kritikové a publicisté mají k postulátu sjednocující se Evropy a sjednocujícího se spisovatelství skutečně blíž. Ale spisovatelé?
Jaká identita je a jaká bude pro postavení spisovatele ve sjednocující se Evropě směrodatná čili rozhodující? Bude-li to kulturní v obecném smyslu, všenárodní či specifické se potom může z jeho psaní, bude-li si počínat racionálně, nezadržitelně vytrácet. Bude psát pro široký knižní trh, bude psát jako spisovatel světoobčan, může mít před očima optimální příklad podobného světoobčanství Milana Kundery a jeho francouzsky psaných románových děl a literární esejistiky, nebude váhat psát o univerzálních evropanských tématech, stane se ztělesněním sjednocující se kulturní identity. Co když však bude mít týž spisovatel nebo jiný spisovatel, rovněž žijící a píšící ve sjednocující se Evropě, o poznání blíž k takovému způsobu psaní, které vychází v mnohem větší míře z národní spisovatelské identity, co když bude raději psát o tom, co je specifické, zvláštní, byť okrajové, podle některých názorů periferní a provinční? Který způsob psaní bude odpovídat jednotlivým tvůrčím naturelům, kteroupak čtenářskou obec budou chtít v prvé řadě oslovovat, pokud ovšem vůbec budou mít šanci či příležitost být vyslyšeni?
Japonský spisovatel Haruki Murakami nežije ve sjednocující se Evropě, celou sjednocující se Evropu včetně českých zemí však dokázal oslovit tím, jak transformoval původní tradici japonského písemnictví a přišel s takovými příběhy, které mají univerzální kulturní identitu - přičemž s velkým citem pro každodenní reálie japonské společnosti. Jiní literární tvůrci postupovali a postupují opačně: zaměřují se především na zmíněné specifické psychologické nebo kulturní reálie, přiklánějí se k myticky zabarveným příběhům, přicházejí s postulátem své odlišnost, a tudíž i větší věrohodnosti a přesvědčivosti: nechtějí splývat s rostoucí univerzalitou, nýbrž se hodlají odlišit od gradující univerzality, včetně univerzality čtenářského vkusu, literárního vkusu, kulturního vkusu. V obou případech jde o velké riziko: buď je možné se rozplynout ve velkém, sjednocujícím se knižním trhu a v těkání čtenářské poptávky, anebo se naopak ztratit a zapadnout v nevelkém knižním trhu, před nepočetnou čtenářskou obcí nevelkých národních a kulturních společenství, zachovat si však svou vlastní, odlišnou identitu.
K tomuto odlišování se od v našem kontextu evropské univerzality mají velice blízko zejména spisovatelé ze střední Evropy, spisovatelé středoevropští. Proti pluralitní univerzalitě světových jazyků se uzavírají v někdy až tajemné univerzalitě národního jazyka nebo něčeho na způsob národního jazyka, v komunitě určitého národního i kulturního společenství. Někdy možná ani na volbě jazyka tolik nezáleží: kromě Kundery je zřejmě nejznámějším českým spisovatelem Franz Kafka, člověk mluvící i česky, leč literát nepíšící česky. Není jeho umělecký příklad jednou z variant nynějšího spisovatele ve sjednocující se Evropě? Není právě Kafka, spisovatel rakouský, prozaik německého jazyka, zaměstnanec pražské pojišťovny a glosátor kabaly, svým osudem i literární dráhou jakýmsi před-prototypem sjednocující se Evropy? Ale odjinud: proč autor Procesu nebo Zámku neuvažoval po roce 1918 o tom, že by pověsil němčinu na hřebík a nezačal psát v hlavním státním jazyce Československé republiky? Nepočínal by si potom jako ti, kdo dnes strategicky a pragmaticky, zároveň však z pochopitelného příklonu k univerzalismu sjednocující se Evropy upřednostňují básnění v takto univerzalistické angličtině před veršováním v české mateřštině?
Současné směřování k univerzalitě kulturní i národní však má několik stupňů, resp. několik variant. Kromě přirozeného vymezování se vůči tzv. velkým literaturám, vůči z pohledu těchto velkých písemnictví diktovanému literárnímu kánonu, existuje i - lze říci hypoteticky - možnost literárně se vymezovat v kontextu určitého kulturního a geografického areálu, přistupovat k problému univerzality kulturní identity právě z tohoto „areálového" hlediska, jak o tom mluví v posledních letech zejména literáti a badatelé slavisté. Takovým kulturním areálem para-univerzalistického ražení jsou právě země Střední Evropy, k jejichž dějinám - včetně dějin literatury - sice můžeme přistupovat bez jakéhokoli historického resentimentu, bez nostalgie politické, monarchistické nebo pohansko-slovanské, přesto však konkrétní kulturní kontakty vytvářejí určitou specifickou areálovou univerzalitu. Takové spřízněné vědomí areálovosti by se mohlo v budoucnosti stát i jakousi nejobecnější kulturně psychologickou základnou i pro českého spisovatele rozhlížejícího se vyčkávavě, ale mnohdy už i nevyčkávavě kolem sebe v sjednocující se Evropě, sjednocující se s různou intenzitou a zápolící nejenom s rozmanitými kulturními a národními odlišnostmi.
Národní a kulturní identita se pochopitelně může projevovat jak retrospektivně, tak i se zaměřením do budoucnosti. Z bulletinu Obce spisovatelů je možno se dovědět, že se letos pořádá přes padesát významných i meritorních máchovských akcí, neboť jest výročí básníka, kterého všichni znají, ale ani jeho podoba se nezachovala. Co však opačné, neretrospektivní směřování? Na tzv. živou literární kulturu a na současný literární život se u nás vynakládá kormutlivě málo jak státních prostředků, tak vůbec duchovní energie, přitom právě tzv. literární současnost je platformou národní a kulturní identity. O Máchově epochálnosti však u nás panuje konsensus, zvláště když všichni jeho protivníci jsou dávno na pravdě Boží, pro naši literární současnost je ale typická vzájemná animozita, skupinkaření, netolerance, osobní polemiky, důraz na staré hříchy, povšechná nevraživost jedněch vůči druhým. Možná to ani v Tasmánii není lepší, reflektujeme však neradostnou situaci v českých zemích. To vše negativně poznamenává naše možnosti iniciativně přijímat - kupříkladu v kontextu středoevropského areálu - vděčnou i nevděčnou pozici spisovatelů žijících a píšících ve sjednocující se Evropě.
Zmíněný český literární partikularismus je pravděpodobně nejmocnější bariérou, zamezující chápání určitého společenství jako svého druhu otevřeného systému, v němž by se mohly přirozeně rozvíjet podněty vyplývající z vědomí národní a kulturní identity. Z identity, která v našich kulturních dějinách zdaleka není automaticky spásonosná a často bývala naopak urputně vyvzdorovaná. Takto vyvzdorovaná by měla být v současnosti i mnohem větší podpora literárního života a literárního dění z vládních míst, poněvadž pouze komerční aspirace české písemnictví neustojí, ani postmoderní, ani postpostmoderní. Koneckonců ve srovnání s jinými výdaji lze i několikanásobně vyšší výdaje na literární kulturu označit za almužnu, za žebrácké peníze. Přičemž žebrácké peníze se najdou vždy, jen budou-li hledány.
Autor je literární historik, kritik a pedagog.