Zdá se to být snadné. Jen najít tu správnou otázku. Co se dá ale dělat, když jde o otázku stále stejnou?
Některé otázky se vracejí stále, jiné upadají v zapomnění. Jedna ale straší jako kostlivec ve skříni. Co s ní? Čím to je, že jsme na ni dosud nedokázali najít správnou odpověď? Nebo jsme jen na ni, pod dojmem jiných závažnějších otázek, zapomněli? V Senátu se minulé úterý, 9. února 2010, pod záštitou 1. místopředsedkyně Aleny Gajdůškové, a ve spolupráci s Masarykovou demokratickou akademií - objevila otázka na pořadu jednání znovu.
Seminář nesl název Spisovatel ve sjednocující se Evropě - hledání témat a jazyka. Literární noviny se staly partnerem této akce.
Nihil novi sub sole
Novinář Hubert Gordon Schauer (1862-1892), který s otázkou přišel, si ale kdysi myslel, že jde o otázky dvě. Pod tímto názvem je také v proslulém textu z 1. čísla týdeníku Čas, 20. prosince 1886, publikoval. Úvodník zněl: Naše dvě otázky: ´Co jest úkolem našeho národa?´ a ´Jaká je naše národní existence?´
Koordinátoři semináře, spisovatel Tomáš Hájek a literární kritik Vladimír Novotný, obeslali literáty, nakladatele a novináře k tématu nějaký čas před Vánocemi. Reakce byla překvapivě vstřícná. Nepřišli všichni, ale přišlo jich dost - v senátních lavicích se jich v jednu chvíli tísnilo až osmdesát. Neptali se ale jako Schauer. Spíše jako spisovatel Milan Kundera. Oba organizátoři připomínají v úvodním textu.
Je to už starý příběh. Schauerovu otázku totiž vytáhl znovu 19. prosince 1968 v Listech nejvíce citovaný spisovatel semináře, totiž Milan Kundera. Shrnul je před dvaačtyřiceti lety do titulku: Český úděl. Rozšířená úvaha ze sjezdu spisovatelů, kde 27. června 1967 mluvil o „nesamozřejmosti českého národa", je ale zase zpátky. Blíží se zánik české civilizace? „Předmětem české literatury přestává být česká společnost!" Koho to zajímá? „Je-li skutečně český knižní trh tak malý, jak si myslíme, není potom případnější vyjadřovat česká moderní témata v jiném - totiž světovém - jazyce?" ptají se.
Novináři H. G. Schauerovi vytýkali jeho vrstevníci „národní sebevraždu". Kunderova přemítání o Evropě také nejdou všem pod nos. Organizátoři semináře se ale ptali hlavně na to, existují-li v české literatuře témata univerzálně sdělitelná. Není jeho vedlejším produktem také útěk do témat exotických? A jak je to s podporou časopisů a spisovatelů vůbec? Bez narcistního uzardění by se dalo rovněž říct: Zajímáme, my Češi, vůbec někoho? A zajímáme se sami o sebe? A v jakém slova smyslu?
Identita, globalizace a sdílení
Řečníků bylo dosti, eminentní byl jediný: profesor Erazim Kohák. Ale již Rudolf Chmel, ředitel Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK, do tématu skočil rovnýma nohama, když se zeptal: „Jaké ideály, jaká myšlenka spojuje dnešní společnost?" Byla v tom nostalgie, že se hodnoty vytratily, a svět se vyprázdnil v konzumu. Klíčové slovo, kolem kterého se řeč točila, znělo hrozivě: globalizace. „Stáváme se uzlem globalizační sítě, které je napospas vydána i Evropa," řekl. Nikdo literaturu nepotřebuje, nikdo nehledá současné příběhy, a pokud, jen obtížně lezou z ghetta textuálnosti.
To Erazim Kohák, jehož patos vyvolal potlesk i dojetí, má stále na mysli, že výchozí národní identita (i když má raději slovo „totožnost") spočívá také ve sdílených nadějích. I přes jiné (převážně americké) zkušenosti, cítí se být dlužníkem národu, z něhož vzešel. Nikoliv etnicky, ale občansky. Nejsou ale jen identity národní, ale i regionální (připomněl kritik Libor Martinek z Opavy), které něco potřebují: nejen duchovní energii, ale i prostředky (například od státu). Kritik Novotný míní, že i přes animozitu, nevraživost, skupinkaření a staré hříchy jsou čeští literátové součástí společenství, které by mělo usilovat o vlastní dění a existenci bez žebračenky.
Univerzalita v procentech
Politolog a spisovatel Jiří Pehe soudí, že máme s identitou potíže. Za největšího Čecha volíme Járu Cimrmana, bojíme se vyjadřovat kriticky o politickém systému, rádi se přizpůsobujeme tomu, co přichází ze Západu. V otázce jazyka není možné se naučit cizí jazyk tak dobře, aby v něm mohl spisovatel psát romány. Na rozdíl od některých filmových počinů poslední doby nedokázala česká literatura reagovat na „velká témata".
Vládnou média, řekl ve svém vystoupení radikálně Lászlo Szigeti, ředitel nakladatelství Kalligram. A ta z nás dělají děti. Působíme tak i navenek. „Naše zkušenosti se svobodou jsou pro ně infantilní," sdělil na adresu západního vnímání středoevropských zkušeností. Kontext, v kterém se pohybuje, je středoevropský - a pro českého spisovatele možná příliš ostrý. Maďarská identita na slovenském kulturním tržišti není bez šrámů, politická zkušenost ho ale vede k myšlence, která vypadá až fanfarónsky: „Měli bychom se jako visegrádské země usnést v parlamentu, že budeme dávat na kulturu alespoň 2 procenta z rozpočtu!" Kulturní identita a touha po univerzálnosti vzniká i ochotou kulturu pěstovat, a to i v nadnárodním měřítku.
Pláč nad ztrátou prestiže spisovatelů, který na semináři často zněl, dokázali někteří diskutující přebíjet i vážně míněnými návrhy. Nechyběly ale ani nevážné. Spisovatel Jaroslav Čejka navrhl vybudování rezervací pro spisovatele, nakupování nových talentů a vytvoření kvót na uměleckou tvorbu.
Literární noviny budou v tématu pokračovat v dalších číslech otištěním příspěvků z tohoto semináře.
Diskuse na semináři byla živá také v kuloárech: na snímcích zleva spisovatel Antonín Bajaja, kritik Aleš Haman, novinář Jaroslav Veis (uprostřed), místopředseda Senátu Petr Pithart a filozof Erazim Kohák.
Politolog a spisovatel Jiří Pehe s místopředsed-kyní Senátu Alenou Gajdůškovou, básník Jaroslav Čejka, režisér Antonín Kachlík, spisovatelé Rudolf Chmel a Lászlo Szigeti.