Marnivý pokus o reportážní zachycení pocitu ze zhlédnutí Mozartovy komické opery Cosi fan tutte v historické budově Stavovského divadla v Praze.
Návštěva pražského Stavovského divadla je pro obyčejného smrtelníka zážitkem jiskřivě svátečním, osvěžujícím a v dnešní potřeštěné době i duši blahodárně kolébajícím. A což teprve když se hraje snad nejšibalštější z Mozartových oper Cosi fan Tutte, smyčce zpívají jako ptáci na jaře a kdesi nad orchestřištěm jako by dosud poletovala hravá Amadeova dušička a svými frivolními hudebními šprýmy i po více než dvou staletích uličnicky popichovala konzervativnější část diváctva!
Už po vstupu do foyeru se trochu vyjevený, neb nepříliš zkušený divák jako mávnutím kouzelného proutku ocitne v jiném časoprostoru, připomínajícím tu mumraj na královském plese z pohádky o Popelce, tu zase mondénní salón plný nakadeřených dámiček s perlovými náhrdelníky v rýhách mezi povystrčenými ňadry a načinčaných seladonů s nosíky hrdě vztyčenými. Lvové a lvice salónů tváří se chvíli graciózně, chvíli lehce znuděně, usrkávají šampaňské a vedou galantní konverzaci. Šustivě naškrobené toalety, zlaté podpatky, perleťová kukátka, kožešiny nevinných lišek na přepudrovaných šíjích. Přespolnímu hostu v prostých polobotkách od Vietnamců uleví se až ve chvíli, kdy usedne do měkce polstrovaného křesla, lehce se zakloní a zatočí se mu hlava z té starosvětské divadelní nádhery balkónů, lóží, galerií a křišťálových lustrů. A pak jako zázrakem zazní perlivá hudba a rozněžní duše svou čirou průzračnou krásou.
Orchestr hraje radostně až rozdováděně, girlandy průzračných melodií a naléhavých harmonií se snášejí na diváky jako vločky sněhu v nenadálé chumelenici, sopranistkám klokotá zlato v hrdle, tenoři hoří vášní a brundibárský bas vše rámuje žoviálním pobrukováním. Hudební veselohra Cosi fan Tutte je na lidský sluch nesmírně vkusně narafičenou taškařicí, která kouzlí na tvářích diváků překvapivé úsměvy a vhání na líčka divaček ruměnec. Je jen škoda, že inscenátoři nesáhli po libretu přebásněném Jarkem Nohavicou, které umocňuje ryze mozartovské šibalství při provedeních stejné opery v Ostravě a v Hradci Králové.
Bolestivý pád z nebes kulturní rozkoše čeká nezkušeného diváka ve chvíli, když dozní potlesk a kouzlo vyprchá otevřenými dveřmi ze sálu. Ve frontách na šatnu se pražská operní smetánka trumfuje v rázných odsudcích shlédnutých výkonů, pohrdlivě odfrkává a pohoršeně pokyvuje hlavami.
Když pak začne dámám s mrtvými liškami a jejich suverénním amantům docházet trpělivost a začnou drtit všechny vůkol svými navoněnými těly v tlačenici před šatnou, jejich tupý spěch, shon, falešný glanc a odrolený pudr hrozí zapudit v ještě zjitřelé duši náhodného návštěvníka opery všechnu tu nezemskou krásu, čistotu, energii a bohulibou legraci, jíž měl to štěstí být na jeden večer svědkem.