Ekonomové z Mezinárodního měnového fondu se začínají rouhat a zpochybňují ekonomické nástroje, za kterými jsme slepě šlapali až na okraj propasti.
Britský list Financial Times upozorňuje na studii, na které je podepsán i hlavní ekonom MMF Olivier Blanchard a z níž vyplývá, že mírná inflace je žádoucí (inflační cíl raději ve výši 4 procent), nezaměstnaným se má pomoci hned a hodně (chudým rodinám při vyšší nezaměstnanosti vyplatit automaticky jednorázovou větší částku), kurz měny je třeba hlídat (v menších zemích, závislých na exportu, nelze váhat s intervencí na trhu) a centrální banky mají dostat víc regulatorních nástrojů, aby mohly lépe bránit nebezpečným výkyvům hospodářství. Jinými slovy, zmatenou volnou ruku trhu je třeba přivázat krátkou tkanicí k židli. Tím to ovšem komplikují nejen spekulantům, ale i komentátorům, kteří měli v MMF tak snadný cíl.
Jestli se to povede, tím si teď ekonomové hlavu nelámou. Centrální banky zatím odvozovaly svoji moc z toho, že mohly vlády kdykoliv vyděsit hrozbou zvyšování úrokových sazeb. To je oblíbený nástroj boje proti inflaci, a tu vidí centrální bankéř vždycky, stejně jako slyší trávu růst. O smyslu jejich boje měli vždycky ekonomové pochybnosti, například Joseph Stigliz s oblibou tvrdil, že jednociferná inflace nestojí za řeč. V průběhu krize se však vynořil jiný problém - přehnaný boj proti inflaci nakonec ochromil i samotné centrální banky, protože ceny lehly, úrokové sazby si sedly k nule, ovadlá ekonomika si žádala další snížení - a nebylo kam.
Pokud centrální banka nedělá nic jiného než péči o „stabilitu měny" - a ta naše vždycky hrdě tvrdila, že má jen tento jediný cíl - pak je zjevně k ničemu. Americká centrální banka Fed (vlastně skupina bank, která plní funkci centrální banky) má svěřeny dva cíle, jak stabilitu měny, tak potřeby plné zaměstnanosti. Z toho je zřejmé, že pouhá stabilita - největší je na hřbitově - je málo.
V českých poměrech je to málo o to menší, že neexistuje nikdo, kdo by se hospodářskou politkou zabýval v celku. Teorie říká, že smysl má až kombinace úrokových sazeb a rozpočtového schodku nebo přebytku, a taky kurzu měny a vývoje obchodní a platební bilance nebo inflačního cíle a vývoje veřejného dluhu, krátce měnový a fiskální mix. Kdo se tomu má věnovat? Centrální banka si sleduje jen své, ministerstvo financí zápasí s ostatními hladovými ministerstvy, ministerstvo průmyslu se vyčerpá investičními pobídkami a nějakým tím veletrhem. Svěho času o tom měl přemítat jeden z místopředsedů vlády, ale pro jistotu nedostal žádný aparát, aby to v té hlavě taky zůstalo.
Analytická pracoviště máme v centrální bance, na ministerstvu financí a v Českém statistickém úřadu. Donedávna se dalo věřit všem, než byl na financích vyhlášen politický poplach s agitační pohotovostí. Českou národní banku v těchto střetech nakonec uchránila její bezvýznamnost. A tak by možná měla uvažovat směrem, který naznačují heretici z MMF a pustit se i do nějakého toho hospodářského aktivismu. Má to jedinou slabinu, je jmenována z Hradu.
-
|2010-03-19 17:52:05 Milan DubskýPoučení, které by mohlo vzejít ze současné krize? O mnoho jiný svět, jiná pravidla, jiná stupnice hodnot, více rozumu a přehledu do uvažování a rozhodování a oproštění se od názoru, že vše zústane při starém. Ze psů nemusíme strach, ale z jejich pánů. Není to takl strašně dávno, co se velká část společnostio náramně bavila a smála hlasovým a mimickým extempore Jiřího Krampola, který sarkasticky napodoboval Vientnamce, které sem dováželůa normaliozační vláda. Pracovali zde jako námezdní síly, ale dokázali se uplatnit i jinde, např. v šedé ekonomice.. Tento trend pokračoval i po "sametové revoluci ", tentokrát pod pláštíkem neviditelné ruky trhu a uvolnění hranic. Podobné to je v současné době s Číňany, na něž rovněž padaly vtipné žerty. Jestli lze válku vyhrát čepicemi neboi kalašnikovy. Čeho se báli stařešinové v politbyru v Moskvě, klad vtipnou otázku kdysi Jan Werich. Šikmých očí. Bolševici lhali, neříkali pravdu a skutečnosti zamlčovali. Dnešní noví "mocní a vlivní" se řídí také trochu pozměněnou ideologií. Nahradili ji reklamou a marketingem a krmí lid obecný, konsumenty nesmysly, nutí je kupovat i to co nepootřebují, věřit v neuvěřitelné, dělat neužitečné, hájit neobhajitelné a při tom si mslet, že máme obrovskou demokracii. Realita je jiná. Bohatí bohatnou na úkor střední třídy, která je základem a oporou ekonomiky, i těch o pár pater níže. Chudí se stávají chudšími a nespokojenějšími. Mnozí bohatí nedokáží a ani nemohou užít bohatství, protože neznají co jeopravdové bphatství, jeho skutečný obsah a opravdovou hodnotu. Pro ně to je virtuální hodnota bez duchovního obsahu. Část analytiků a komentátorů je na tom stejně. Když společnost nebo její část a jednotlivci vidí hodnoty v přepychových domech , autech, každoročních zájezdech do exotických zemí, v nesmyslném vybavení přecpaných domácností výrobky, které jim vnutila reklama a ještě se tím chlubí, a ne v literatuře, vědě, skutečném technickém a obecně lidském pokroku, toleranci, v dětech a jejich kruté upřimnosti, v rodině, která je spolehlivým základem společnosti, pak je to společnost dezorientovaná.