Literární noviny

Uzavřený svět, který žije svou vlastní beznadějí, se v kontrastu s pulzující planetou večerních zpráv jeví zbytečný, ale stále se v něm rodí děti. „Periferie, betonový lidi postavený na sebe, šedivý těsto," jak zpívají Peneři Strýčka Homeboye, „Jižní město" v anglickém stylu, „město snů", které vypadá ještě depresivněji než ten pražský „Jižák", to je prostor pro malé rodinné drama nového britského filmu Fish Tank.

Vyrůstají uprostřed nicotnosti, vyrůstají uprostřed nevzdělané barbarské civilizace, mezi lidmi, kteří ztratili vůli být lidmi. Přestože stále žijí ve světě, který se honosí svou tradicí a přestože už neexistují otroci ani sluhové v tradičním slova smyslu, jako by se tihle Evropani chtěli stát tím, z čeho se vymanila celá Afrika. Tančí na černošskou moderní hudbu a snaží se napodobit pohyby zbohatlých hip-hopových králů.

Vzduchoprázdno bez viníka

V tomto na první pohled nepochopitelném téměř absurdním prostředí žije patnáctiletá Mia (Katie Jarvisová), holka, která chodí v teplákách a je zaručeně nejsprostší spratek v okolí. Mia je středem pozornosti filmové kamery. Sídliště a betonové zástavby se zjevují jen na pozadí jejích všedních dnů.

Autorka filmu Andrea Arnoldová, jako by se tím chtěla vyhnout konvečnímu zobrazení prostředí, kde se odehrávají typická sociální dramata dnešní vyspělé evropské civilizace. Konvence jsou ale v této rybí nádrži převráceny i v tom, kde je dobro či zlo. Přítomnost těchto elementů chybí, jako by neexistovaly. Nikdo jim nepřisypává krmení. Jsou ve vzduchoprázdnu, kde není žádný viník.

Mia žije se svou velmi mladou matkou (Kierston Wareingová) a sestrou (Rebecca Griffithsová). Jejich komunikace je založena jen na zdánlivém opovržení a na tom, že se vzájemně nesnáší. Když se ale Mia na konci filmu obejme se svou sestrou a řeknou si: „Nesnáším tě", je jasné, že zkrátka jen neumí vyjádřit opak, protože to se ve světě grázlíků vyrůstajících na periferii ani nesluší. Jedinou náplní a radostí patnáctileté Mii je tanec. Každý den chodí do opuštěného sídlištního bytu, aby mohla zkoušet své taneční kreace, a každý den také vysloví několik sprostých slov, pohádá se se svou stejně hrubou matkou a každý den na ni číhá malý konflikt. Najednou se ale v jejím životě objeví matčin nový partner.

Muž, který má trochu jiný způsob komunikace a který jako by nenačichl betonovou realitou, je svým způsobem příslib něčeho nového. Možná, že by se s ním dalo žít lépe a možná by za chvíli ani nepotřebovali řadu sprostých slov, aby se mezi sebou domluvili. Jenže právě pro onu neexistenci dobrého a zlého nemůže nastat ani žádná výrazná změna. Rodinný výlet a pokusy Connora (Michael Fassbender), nového partnera matky, o stmelení tří žen, jsou ale jen nesmyslnou náhražkou stejně jako dvoupatrový byt v paneláku, který se nikdy nebude podobat domku. Jediné, co se stane je, že Connor probudí v Mie touhu po muži a zároveň jí ukáže, jaká může být deziluze zamilované ženy. To, co zbývá, je evidetní, kde není dobro ani zlo, odtamtud se dá jedině utéct.

***

Druhý celovečerní snímek režisérky Andrey Arnoldové obdržel na letošním festivalu v Cannes Cenu poroty a je považován za nejlepší britský snímek roku 2009. V Česku je letos mimo jiné uveden v rámci Projektu 100. Přestože je ve filmu mimořádně autenticky vykreslen bezcílný život patnáctileté Mii a přestože je v tomto filmu značně neotřele použita ruční kamera, která se noří do neostrostí na momenty delší než pár vteřin, nejde zcela o film nezapomenutelný. Možná to zní jako největší konvence a klišé, ale v tomto dramatu chybí právě onen souboj dobra a zla.

Autorka je filmová publicistka.