Ještě před týdnem to vypadalo, že se konečně státní maturity spustí. Jenomže už to tak zase nevypadá...
Státní maturity se stávají evergreenem české politiky stejně jako důchodová reforma nebo úspory ve zdravotnictví. Jejich případné rušení nebo odkládání - obzvláště před volbami - už patří k folklóru české politické scény. Poslanecká tvořivost ovšem není zadarmo. Od roku 2000 do konce roku 2009 přišla příprava státních maturit na bratru 342 milionů korun. A to v této tučné sumě nejsou započítány náklady na provoz centra CERMAT, které je příspěvkovou organizací ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Na letošní a příští rok se počítá s dalšími 285 miliony. Za deset let jsme tedy vydali na přípravu maturit každý rok přibližně 50 milionů, přičemž třetina této částky jde z evropských fondů. Stojí to vůbec za to?
Zkouška dospělosti minulostí
Maturity se v tuzemském školství poprvé objevily v roce 1849, a to na gymnáziích. Smyslem zkoušky byla příprava studentů k vysokoškolskému studiu. Od roku 1873 se úspěšné složení maturity stalo podmínkou k přijetí na vysokou školu.
Původně se maturita skládala ze všech povinně vyučovaných předmětů. Teprve později se vyčlenily předměty, které byly u maturity povinné, případně nepovinné. Tak, jak postupně vznikaly další typy škol (reálná gymnázia, průmyslové školy, obchodní akademie, zemědělské školy), zaváděly se maturitní zkoušky i na nich. Od roku 1909 byly všechny maturity zrovnoprávněny, nicméně přetrvávala některá omezení. S maturitou z reálky například nebylo možné jít na lékařskou fakultu.
S nástupem komunistické reformy a vytvoření jednotné školy byla maturita zrovnoprávněna stoprocentně. Student s maturitou byl prostě student s maturitou, ať ji měl ze špičkového gymnázia (tedy pardon - jedenácti - či dvanáctiletky) nebo ze středního zemědělského učiliště. Sametová revoluce naopak jednotné maturity zrušila a každá škola si začala organizovat zkoušky dospělosti po svém.
Na vysokých školách tou dobou už dávno existovaly přijímací zkoušky, takže maturita přestala být vstupenkou na vysokou. Kromě uměleckých oborů však byla stále podmínkou pro přijetí. Vlastnit maturitní vysvědčení kromě toho mělo a má i význam pracovní. Celá řada předpisů nařizuje, že na vykonávání určité práce či pro jmenování na určitou pozici je třeba mít ukončené středoškolské vzdělání, a to s maturitou. Vyhlášky, jak už to bývá, ovšem neřeší kvalitu maturitní zkoušky, stačí mít příslušné vysvědčení s razítkem. Tomu se v poslední době přizpůsobilo i vzdělání a některé závěrečné zkoušky začaly trpět syndromem, pro který se poslední dobou vžilo označení „plzeňský". Testy ukázaly, že nemalá část maturantů ve skutečnosti neumí téměř nic. Maturita ztratila hodnotu. Za monarchie i za 1. republiky existovala garance, že kdo má maturitu, ovládá i jistou sumu znalostí. To dnes bohužel neplatí. Z iniciativy ČSSD, ke které se nakonec připojila i ODS a KDU- ČSL, mělo tuto situaci změnit zavedení státních maturit, pro které se nakonec vyslovily všechny politické strany.
Ve jménu objektivity
Dnešní maturity mají laťku nastavenou proklatě nízko. „Dopustili jsme ve školství masovost na úkor kvality. Začalo to na středních školách a nyní se to přesouvá i na vysoké," konstatuje ministryně školství Miroslava Kopicová. Podle ministerstva by státní maturity měly posílit kontrolu státu, standardizaci i objektivitu v hodnocení. Zavedení podobné zkoušky nám již před více než deseti lety doporučovali i experti OECD. V Evropské unii jsme dokonce jedni z posledních, kteří státní maturitní zkoušku nemají. Společně s Řeckem a Lucemburskem.
Od nepaměti existuje rozpor mezi klasifikací a znalostmi. Jednička na jedné škole může být klidně trojkou na škole druhé. Tento stav znehodnocuje maturitní vysvědčení v režii jednotlivých škol. Největší hodnota státních maturit tudíž tkví v jeho nápravě. Tak, aby jednička byla prostě jedničkou. Už proto, že testy by byly jednotné na celém území státu a jejich vyhodnocování by bylo zajištěno externě.
Pod tlakem vysokých škol a podnikatelské sféry se začalo zvažovat zavedení matematiky jako povinného předmětu spolu s českým a cizím jazykem. S katastrofální znalostí matematiky se potýkají při přijímačkách všechny vysoké školy. „Při posledních přijímacích zkouškách na Fakultu informatiky a statistiky VŠE mělo dvacet procent studentů z matematiky nulu, to znamená, že nevyřešili ani jeden příklad," upozornil profesor Jiří Voříšek z Katedry informačních technologií. V testech, které provádělo SCIO, nedokázala polovina maturantů správně odečítat zlomky, což je věc, kterou se měli naučit na základní škole.
V případě, že by se matematika prosadila jako třetí předmět státní maturity, mohlo by to vést k tomu, že by až tři čtvrtiny středoškoláků maturitu prostě nezvládly. Bylo by proto nutné nastavit úroveň tak, aby „úmrtnost" byla akceptovatelná, jenže pak by vlastně bylo zavedení matematiky kontraproduktivní. Na celé řadě škol by laťka místo nahoru šla dolů.
Bez nadšení to nepůjde
Ve Francii znamená maturitní vysvědčení automatickou vstupenku na vysokou školu. Není to stav ideální, dochází k obrovskému přetlaku na některých oborech, což způsobuje přelidněné první ročníky a značnou míru neúspěchu při zkouškách v prvních dvou semestrech. Přesto je pro francouzské středoškolské studenty maturita zásadním cílem. Dokud nebudou i naše vysoké školy uznávat maturitu jako dokument opravňující k přijetí na vysokou školu, hodnota maturitního vysvědčení bude nízká. Ministerstvo intenzívně jedná jak s rektory, tak s děkany jednotlivých fakult, názor akademické obce je ovšem zatím spíše chladný. Dal by se shrnout do pozice „počkáme si, jak to bude vypadat". Na některých školách jsou ochotni vzít výsledky státních maturit jako jeden z testů, jinde ani to ne. Upřímně řečeno, jsou vysoké školy, kde je takový přetlak přihlášek, že se bez přijímacích zkoušek absolutně neobejdou. A pak jsou takové, kde vlastně berou každého zájemce, aby vůbec naplnily ročník. V obou případech jim jsou státní maturity na nic. Do jednání s rektory a děkany se nyní iniciativně zapojil i premiér Fischer, takže uvidíme, zda se postoj představitelů vysokých škol posune.
Maturity musejí vzít za své i středoškolští profesoři, kteří jsou zatím ovšem spíše naštvaní. Neustálé odkládání pro ně znamená, že se školí a školí, ale veškeré školení je jim na nic. Ministerstvo se nyní rozhodlo, že bude uznávat i předchozí školení, aby nedocházelo k opětovnému zatěžování učitelů. Dalším významným posunem je rozhodnutí, že všichni, kdož se budou na státní maturitě podílet, budou honorováni zvlášť. Na každoroční odměny učitelům bylo vyčleněno 95 milionů korun. I když tato částka vypadá slušně, rozpočítáno na 45 000 hodnotitelů, komisařů a zadavatelů, připadá na jednoho 2111 korun, což zase není obnos, který by vzbuzoval nějaké mimořádné nadšení.
Jak dál?
Příprava státních maturit již pokročila tak daleko a stála tolik peněz, že další odklad nebo dokonce kompletní odvolání může být velmi komplikované. Lze si samozřejmě položit otázku, zda státní maturitu vůbec potřebujeme, zda nepovede spíše ke zhoršení než ke zlepšení úrovně vzdělání, když se špičkové školy nebudou muset tolik snažit a ty horší se budou zbavovat studentů, kteří by jim mohli snížit průměr. Zda potřebujeme certifikát, který by byl uznáván v celé Evropské unii, když i současná maturita je prakticky v celé unii uznávána. Zda se vysoké školy za státní maturitu skutečně postaví. A konečně: zda studijní kurikula škol odpovídají požadavkům, které bude státní maturita mít. To vše by mělo být předmětem solidního zhodnocení, nikoli součástí politického boje. Slovo maturitas znamená v latině nejen dospělost, ale také zralost. Zdá se, že naše státní maturity už trošinku přezrály.