Svoboda neslouží slovu. To jen slovo slouží svobodě. Se svobodou slova paradoxně přichází hrozba, že vybojovaná svoboda je již v ohrožení.
Svoboda neslouží slovu. To jen slovo slouží svobodě. Se svobodou slova paradoxně přichází hrozba, že vybojovaná svoboda je již v ohrožení. Slovo svobodné totiž mívá pouhý zlomek váhy slova, co čelilo nesvobodě. A svět je vyplněn vatou nic neřešících slov, protože se nevěří v sílu slova cosi zásadního řešit. Slova, slova, slova, říkává se pohrdlivě.
Moudří mlčí, jistě. Ale máme my, co veřejně mluvíme, právo plýtvat bezmocnými slovy jen proto, že jsme ještě nezmoudřeli?
Často se takto ptám, když sleduji novináře, jak vášnivě referují o nějaké společenské či politické banalitě. Jak analyzují a komentují. Vnímám tu jejich nedočkavou radost, se kterou do kamery vychrlí zprávu o nějaké schůzce či výroku, co sice houby řeší a nikoho nezajímá, nicméně v paměti nám zůstane právě ta vášeň, se kterou to popisovali. Slova nezřídka referují o člověku, co referuje, aniž by měla ambici cosi sdělit. Že by nebylo co? Nic důležitého se neděje? Anebo se má za to, že nikdo nechce nic podstatného slyšet a poptávka je po rozesmátých bavičích, tvářících se jakoby nic?
Stále ještě se vzácně stane, že je něco moudře proneseno i ve veřejném prostoru. Většinou když se dostane ke slovu vědec či umělec, který neřeší, co říct, ale mluví o tom, co řeší. Taková zkušenost se slovem překvapivě závažným, objevným, chytrým, může vyvolat dojem, že ještě není vše ztraceno. A také nejspíše není. Odněkud se ta smysluplná slova musela vynořit. Někde se ještě přemýšlí, a dokonce nahlas. Slovo tedy není mrtvé, nejsme předurčeni ohluchnout ve vlnobití mrtvých slov!
Obecně se ale výsadě hromadit veřejná slova těší profíci, co si prostor, který jimi vyplňují, pečlivě hlídají. Ne že by měli na srdci něco potřebného, anebo byli posedlí tvůrčím duchem. Jde jenom o peníze, kterými jsou ta jejich slova odměňována. Je mimochodem docela dobře možné, že existuje souvislost mezi snahou udržet si novinářský flek a mezi tendencí udržovat slovy stávající stav. Ti, co komentují dění, jsou spjati s těmi, o kterých referují, a s tím, o čem referují. Respektují realitu coby své živobytí. Jak kdysi novináři přirozeně akceptovali komunismus, akceptují dnes úplně stejně kapitalismus: jako své pracoviště.
Jenomže nemíří-li slova k věci, nesnažíme- li se jimi rozplétat problémy a hledat pravdu, nemusejí být jen k nepotřebě. Mohou se stávat problémem. Pro všechna ta zbytečně tištěná a vysílaná slova se nedostává na smrtelně vážné otázky a životně důležité odpovědi. Hroutí se stávající společenský systém, ale většina novinářů a publicistů se tváří, jako by šlo jen o to ustát drobné turbulence, než se život vrátí do starých kolejí. Jenže koleje před námi končí a i kvůli slovní mlze, co se tu produkuje, škaredě vykolejíme.
Tím se dostáváme k otázce, čím jsou slova o ničem v situaci, kdy jde o všechno. Pouhým tlacháním? Anebo teroristickou hrozbou? Organizovaným zločinem? Určitě něčím na tento způsob! Na jedné straně máme hrozně složitý problém jak dál, který by měly řešit ty nejchytřejší hlavy v otevřené diskusi. Na straně druhé disponujeme v tom prostoru pro debatu chudáky, kteří netuší, která bije, a dál sepisují svá prostoduchá slohová cvičení, pokládají nejapné otázky nejapným lidem, aby si vydělali na nákup v supermarketu. Má nás uklidnit, že se jedná o věčně se opakující obraz, provázející lidstvo před každou jeho katastrofou? Anebo máme tu bezmoc slov vnímat jako varování a výzvu na nic nečekat a zachránit to nejcennější (nejlépe duši), než bude pozdě?
Naprostá většina lidí se nechá obelhávat milosrdnou lží nicotných slov. Dokonce ti, co nicotná slova nicotně množí, se jimi sami obslouží ve lži. Přesto slovem nic nekončí, nýbrž začíná. Slovo musí být na počátku. Slovo silné, zřetelné, co nás vyvede z marasmu verbálního konzumu. Doba, kdy se hroutí potěmkinovské kulisy světa, je magická. Vše se přeceňuje. Ztrácí i získává na ceně. Nově se řadí priority. Jaké bude to slovo na počátku? Co zvěstuje? To jediné předem víme. Naději. Na počátku je ta naděje, co umírala poslední.
-
... nemám co dodat... Mluví z duše... S datem 1.4.2009... Pan Hoffman... Kde je teď ? Jak to, že o něm nevím? A jak je možné, že od těch osvícených slov uběhl rok a nic se nestalo? Stal se z něj zenový mnich? Hromadný úprk moudrých Čechů do lesů?... Též jsem na útěku...ačkoliv možná spíše nemoudrá... Protože jakýsi zenový mistr snad řekl: "Jestliže chcete něco najít, přestaňte hledat". Když přestaneme... otevíráme dveře prozřetelnosti?... Anebo otevírám dveře lhostejnosti? Anebo snad rezignaci... zbabělosti... Mám naději... Všichni se tam potkáme... v lese :))))))