Hroch je ve skutečnosti mořský koník, pavouk je třeba kamenem a krokodýl může být nejlepším přítelem člověka. Svět neuchopitelných afrických pohádkových příběhů z pera školáků ze Středoafrické republiky - a sourozenců Terezie (1989) a Davida (1982) Böhmových -- nabízí čtenáři nekonečný prostor k poznání jiných krajů, ale i uplatnění vlastní fantazie.
O své knize Ticho hrocha, která je sbírkou slohových prací afrických školáků, mluvíte jako o „černých pohádkách", což je vcelku dvojsmyslné. Jsou z Afriky a zároveň jsou vesměs morbidní, přitom to ale pohádky - v tom našem smyslu, jak je obvykle chápeme - ve skutečnosti nejsou.
Terezie: Nejsou to typicky evropské pohádky, to ne, ale pohádky přece nemusejí mít vždy dobrý konec...
Jistě, ale v pohádkách z vaší knihy skoro vždy musí člověk nejprve umřít, aby se z jeho příběhu dalo vyvodit ponaučení. V našich pohádkách přitom vždy dobro zvítězí nad zlem a všechno je tím jaksi jasné.
David: To je možné, nicméně těch příběhů jsme měli asi sedmdesát a do knihy jsme jich vybrali pětadvacet. Čtenářům tak vlastně předkládáme vlastní výběr, protože jsme usoudili, že některé příběhy byly opravdu nepoužitelné. Přitom ale souhlasím, že sám nevím, jestli se těm příběhům opravdu dá říkat pohádky, protože nedokážu specifikovat, co už je a co už není pohádka. Když jsem se o toto téma ale zajímal, tak mě překvapilo zjištění, že pohádky obecně vůbec nemusejí končit dobře, a navíc, že ani primárně nemusejí být určeny dětem. A pokud se na to budeme dívat tímto úhlem pohledu, tak ty naše příběhy pohádkami jsou. Přitom jsme ale vybírali jen ty, které měly alespoň nějaký příběh a nějakou pointu, nějaký začátek a nějaký konec.
Terezie: Mí žáci totiž vůbec nebyli zvyklí něco vyprávět. Vždy někdo vyprávěl pohádky jim, a tak, když jsem je poprosila, aby mi vyprávěli své příběhy, byla to pro ně nejspíš úplně nová zkušenost. A navíc ty příběhy vůbec poprvé i psali a z hlavy i překládali ze svého rodného jazyka do francouzštiny. To byl nejspíš i důvod, proč byla většina jejich pohádek naprosto nesrozumitelná, bez pointy. A to ani nemluvím o tom, že většina dětí, když na konci hodiny zazvonilo, odhodila tužky a prostě vyběhla ven, aniž by příběh dopsala...
Davide, zmínil jste pohádky pro dospělé. Co si pak máme myslet o naší civilizaci, když nejčtenějšími knihami první dekády 21. století jsou příběhy Harryho Pottera a nejsledovanějšími filmy trilogie Pána prstenů? Že nás pohádky zajímají více než cokoli jiného?
David: To nevím, ale možná pohádky fungují jako nějaký prapříběh, kde jsou obsaženy různé vztahy a zkušenosti, které lidi zažívají a znají. Akorát se odehrávají v nereálném prostředí a tím nám je to vlastně srozumitelnější. Možná něco takového.
Na těch pohádkách je patrný vliv křesťanských misionářů. Jsou v nich jasně rozeznatelné třeba bajky od Lafontaina nebo Krylova. A k tomu například příběh o Janu Křtiteli, v němž světec pro nás vcelku nečekaně vyhazuje své přebytečné děti, a závěrečné ponaučení zní „nevyhazujte své děti". Do jaké míry jsou tamní pohádky odrazem reality, která je zcela určitě drsnější než naše?
Terezie: Do určité míry tu realitu samozřejmě odrážejí, ale i v těch dětských příbězích je citelná značná nadsázka. Nicméně, tamní život je opravdu drsný.
Je tedy podle vás lepší, když pohádky dětem předestírají ideální svět, kde zlo sice existuje, ale nikdy nezvítězí, anebo je výchovnější jim hned od začátku „po africku" předkládat realitu, v níž dobro vítězí jen někdy a to ještě s odřenýma ušima?
Terezie: Africké děti tvrdou africkou realitu poznají velmi brzy bez toho, aby jim ji někdo musel předkládat. Pohádky život člověka tolik, řekla bych, neovlivní. Myslím si, že děti v Africe pohádkami nežijí tolik jako děti v Evropě. Jsou to zkrátka nějaké příběhy, ale asi ne útěcha či útěk z reality.
Je ale svět Afriky opravdu tak drsný, že chlapi nechávají před cestou do města na trh na střeše své chýše své varle, jak vypráví jeden z příběhů?
Terezie: Když jsem ty příběhy ještě v Africe překládala, potýkala jsem se s často nečitelným rukopisem svých žáčků. A právě slovo „varle", o kterém je řeč, jsem se snažila různě dešifrovat, nahrazovat písmenka jinými, protože bylo možné, že se malý autor přece jen v té francouzštině spletl, ale nakonec jsem jiný význam nenašla. Na druhou stranu je ale třeba vzít do úvahy, že lidem v Africe hodně věcí, které nám samozřejmé nepřipadají, nečiní žádné problémy, nepovažují je za choulostivé. A tak jsem nechala v příběhu varle.
Na jednu stranu tedy misionáři zanechali svou vcelku jasnou kulturní stopu, na druhou stranu ale místní tradice a vidění světa žijí dál.
Terezie: Jistě, tím spíš, že ve zmíněném příběhu ani nejde o Jana Křtitele jako o světce. Ve Středoafrické republice se totiž hodně lidí jmenuje po světcích právě i s oním „Svatý" v křestním jméně. Měla jsem ve třídě i tři žáky, kteří se jmenovali Požehnaný, a jednoho, kterému rodiče dali jméno Díkybohu. Janem Křtitelem tedy v příběhu sice může být opravdu míněn světec, ale může to být také naprosto obyčejný člověk, který se tak je jmenuje.
Proč vaše figurky nemají obličeje? Vzniká tak jen jakási stínová hra, která pohádkové příběhy jakoby dehumanizuje.
David: Když jsem měl v ruce texty od Terky, dlouho jsem přemýšlel, jak je zpracovat. Chtěl jsem, aby v knížce zůstaly texty těch dětí beze změn, a tak jsem hledal, jakým způsobem je doplnit nebo rozvinout. Nakonec jsem došel k této siluetové kresbě, která podle mého umožňuje v některých okamžicích nevysvětlovat příběh do větších detailů a nechat ho
nedořečený.
Mě například na těch textech fascinuje, že se v nich vysvětluje spousta věcí, které mě osobně připadají jasné a logické, zatímco na druhé straně spoustu věcí, které by člověk vysvětlit potřeboval, přejdou jako samozřejmost. Proto jsem měl pocit, že siluetová kresba bude nejlépe korespondovat s obsahem. Nemluvě už o tom, že jsem beztak často ani nevěděl, co by tam mělo být nakreslené.
Terezie: Zajímavé v této souvislosti je, že běloši mají problém rozeznávat černošské obličeje, což samozřejmě platí i naopak. Stalo se mi, že tam přijela důchodkyně z Itálie, a děti se mě ptaly, jestli jsme stejně staré, nebo jestli je ta paní starší než já.
Bez obličejů ale čtenář pohádky nevidí dobro a zlo. Už od prvního pohledu třeba na Nastěnku a Marfušu jasně víte, kdo je kdo, a podle toho i celý příběh vnímáte. Víte, komu fandit. V Tichu hrocha ale hrdinové z našeho pohledu páchají hrozné věci, ale přesto jim tou vizuální stránkou nejsou přisouzeny náležité vlastnosti. Čtení „černých pohádek" tak sice může být na jednu stranu o to napínavější, ale zároveň i matoucí.
David: To je zajímavý postřeh, i když i z konkrétních příběhů v Tichu hrocha jasně vyplyne, kdo je dobrý a kdo zlý. Přijde mi ale dobré, že to dopředu jasné není, že tam není ta nápověda.
Podle jakého klíče jste vybírali, že jednou bude hrdinou člověk a jindy pavouk? To jsou pavouci ve Středoafrické republice tak populární?
Terezie: Pohádky původně pocházejí z jazyka sango a třeba pavouk se v něm řekne „tere". To slovo přitom má ale hodně jiných významů, od pavouka, až po tělo, kámen, povídku nebo třeba pohádkového hrdinu. Když děti své pohádky ve třídě překládaly do francouzštiny, tak se občas na nějaké slovo zeptali, a někdo jim vždy něco poradil. V sangu je ale problém, že konkrétní slovo je sice v kontextu věty srozumitelné, pokud ho ale použijete samo o sobě a zeptáte se na jeho překlad, může se vám dostat spousta různých a pro daný případ nesprávných odpovědí. A nejspíš tak vzniklo, že se v těch pohádkách namísto „pohádkový hrdina" tolikrát objevil „pavouk".
David: Dlouho jsem nevěděl, jestli mají na mysli opravdu pavouka, nějakou obdobu našeho Ferdy Mravence, ale nakonec jsme dospěli k závěru, že je to hrdina, a tak jsem mu jen přidělal dvě nohy navíc a stal se z něho Pan Pavouk. Ve skutečnosti je na něj ale třeba nahlížet jako třeba na našeho Hloupého Honzu.
Vzhledem k tomu, že je celá kniha tak neuchopitelná, podezřívám autory, že si vědomě pohráli i s překlepy. Když v příběhu někdo někoho umlátí a v knize se namísto toho objeví „ulmátí", hned je vražda jakoby milejší, a navíc evokuje dětské zkomoleniny jako třeba verlyba nebo vembloud...
David: Ne, tak daleko jsme nezašli! To je opravdu jen chyba! (smích)
Název knihy Ticho hrocha ve mně ze všeho nejdřív vyvolal pocit, že je to název nějaké psychedelické kapely z 60. let. Tím spíš, že hned v úvodu je báseň Paula Nigera, ovšem vyprávěná v ženském rodě...
David: Mně se na knize líbí právě ta nejednoznačnost. Když jsme s vydavatelem řešili, pro koho by měla být určena, nebyl jsem s to to nijak definovat. Mám pocit, že se může líbit leckomu, ale primárně dětem určena není. Osobně se mi ale ty příběhy líbily hlavně tím, že vypadly z dvanácti či třináctiletých dětí celkem přirozeně, přitom například já bych měl problém něco takového vymyslet.
Terezie: Ve Středoafrické republice, zemi, která je velká jako Francie a Česká republika dohromady, a kterou u nás skoro nikdo nezná, jsem prožila rok. Během pobytu jsem psala články na svůj blog a odezva byla až překvapivá. Najednou jsem si i díky tomu uvědomila, jak mi na lidech z nějaké zapadlé africké vesnice záleží. Doufám proto, že ta kniha u nás pomůže zvednout povědomí o Středoafrické republice. Tím spíš, že se Davidovi podařilo dobře vystihnout život tamní vesnice. Opravdu tam chlapi sedí u ohně a něco popíjejí, ženy tlučou maniok, všude pobíhají děti a mezi tím se motají prasata. Žen je tam víc než mužů, nelze přesně rozeznat, které děti jsou čí, celá vesnice je přirozené společenství, jakoby velká rodina.Přesně takhle Středoafrická republika vypadá.
A ještě k titulu knihy. Jeden z žáků namísto pohádky napsal báseň. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, že není jeho. Při překladu, což byl opravdu oříšek, protože hodně z dětí psalo francouzštinu tak, jak ji slyšely a nikoli gramaticky, jsem si jejich texty četla nahlas a zkoušela hádat, co ta slova asi tak znamenají. Přečetla jsem vždy prvních pár písmenek a přemýšlela, které slovo asi tak mají na mysli. Tímto způsobem jsem začala překládat i onu básničku a až doma v Praze jsem zjistila, že v ní není vůbec řeč o hrochovi, ale o mořském koníkovi. Kniha už ale byla skoro hotová, vyměnit to sice ještě šlo, ale nakonec jsme tento omyl vzali jako výhodu, která jen doplňuje ducha knihy.
Dají se dětské příběhy z Ticha hrocha nějak zařadit do kontextu afrických pohádek nebo literatury?
Terezie: Přiznám se, že v oblasti, kde jsem působila, jsem nepotkala nikoho, kdo by měl doma knihovnu, nebo kdo by vůbec něco četl. Když už ale někdo nějakou knihu má a čte, ta kniha obvykle pochází z Evropy. Jako by k Evropě všichni tak trochu vzhlíželi. Ještě předtím, než jsem začala sbírat texty pro Ticho hrocha, se mi ale dostala do rukou kniha pohádek, které sesbírali studenti jedné tamní univerzity. Dnes mám dojem, že jsou obě knihy stejného ražení, jen ta jejich byla delší a ve francouzštině.
Už vaši autoři knihu viděli?
David: Ještě ne. Do Středoafrické republiky bohužel příliš Čechů nejezdí, ale máme tam kontakty prostřednictvím obecně prospěšné společnosti Siriri, a přes ně tam chceme knihu poslat.
Myslíte, že ty své pohádky poznají?
Terezie: Jsou to ještě děti, a tak si myslím, že už dávno zapomněly, že mi kdysi něco psaly. Jestli ale knihu někdy uvidí, tak budou mít určitě největší radost z toho, že u konkrétní pohádky uvidí své jméno.
Terezie Böhmová, Davidova sestra, ve školním roce 2008/09 působila jako učitelka ve škole a sirotčinci v Bozoum ve Středoafrické republice, kam odjela jako dobrovolnice neziskové organizace Siriri.
David Böhm, bratr Terezie, je absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (2009), spolupracuje s Jiřím Frantou, v loňském roce byli finalisty Ceny Jindřicha Chaloupeckého