Vzpomenete si ještě na Kopčema, Veverčáka, náčelníka Mamutíka, věčně nasupeného Rváče a celou partu lovců mamutů, kterou spisovatel Eduard Štorch nechal ve své fantazii kočovat po všech tehdy známých archeologických nalezištích pravěkých lidí od Dolních Věstonic přes Moravský kras až po pražskou Libeň?
Ano, pro mnoho dětí je to stále poutavé vyprávění. Přitom učitel a amatérský archeolog Štorch své Lovce mamutů vydal v první podobě už před sto lety právě po objevech velkých sídlišť na Moravě. Z úlomků kostí, keramických figurek, hrotů oštěpů a vyhaslých uhlíků dávných ohnišť vyfoukal příběh, který hltaly celé generace malých i velkých čtenářů. A co víc, dokázal při tom respektovat tehdejší vědecké poznatky a představy o životě na našem území před 30 až 22 tisíci lety.
Jenže, platí to ještě dnes?
Archeolog Petr Šída tvrdí, že už jenom z části. K tomuto závěru dospěli archeologové po vyhodnocení dřívějších výzkumů gravettienu, tedy doby lovců mamutů z oblasti Moravy i Čech. Především ale po prostudování poznatků, které od té doby přinesly další vědní obory. Společně s archeozooložkou Miriam Nývltovou a botanikem Petrem Pokorným shrnuli akltuální poznatky o této kultuře v Čechách v práci The Gravettion of Bohemia, kterou nyní vydává Archeologický ústav v Brně.
Jak Šída tvrdí, k zájmu o dobu lovců mamutů ho nevedla touha přepsat román, ale vlastně nouze. Před sedmi lety chtěl dělat doktorskou práci z období paleolitu, nikde ale neprobíhaly žádné vykopávky. Tehdy jej profesor Jiří Svoboda z Brna přivedl k tomu, aby se vrátil k některým starším výzkumům z období českého gravettienu, které na rozdíl od těch moravských nikdy nebyly vyhodnoceny. „Moje práce byla vlastně založena na tom," vzpomíná archeolog, „že jsem zpracovával starý materiál, který byl už desítky let ukládán v muzejních depozitářích. Je ho tam obrovské množství a je až zarážející, že se mu zatím nikdo nevěnoval."
Čím hlouběji se mladý archeolog nořil do depozitářů Národního muzea a dalších sbírek, tím víc mu docházelo, jakou měla doba gravettská v Čechách proti Moravě smůlu. „Zjistil jsem, že poslední velké odborné pojednání, které bylo o gravettienu v Čechách publikováno, vyšlo v roce 1900 z pera Jana Nepomuka Voldřicha," tvrdí Šída. „Všechny další výzkumy nebyly z nějakého důvodu dokončeny. Některé například kvůli válce. Nebo se vykopávky uskutečnily, nálezy byly umyty, nakonzervovány a uloženy do depozitáře s tím, že se k jejich vyhodnocení jednou badatelé vrátí. Jenže to se nestalo. Závěry nebyly publikovány, takže pro svět čeští lovci mamutů jako by nebyli."
Byli to lidé
Co tedy tahle inventura českého gravettienu přinesla? A jak se dnes liší pohled vědy na lovce mamutů od toho, jak je viděli badatelé před sto lety? „Samozřejmě nadále platí, že skutečným centrem kultury lovců mamutů byla Morava a Čechy zůstaly jen na její periferii, respektive se lovci do české kotliny začali stahovat až ve chvíli, kdy se na Moravě kvůli ochlazení klimatu už nemohli všichni uživit," říká Šída. „Kultura lovců mamutů se na Moravě začala rozvíjet zhruba před 30 tisíci lety a vyvrcholila přibližně před 25 tisíciletími. Z té doby ale z Čech žádné nálezy stále nemáme. Lovecké skupiny se tady začaly usazovat až na samém sklonku gravettienu, v době mezi 25 až 20 tisíci lety. Jejich kultura už také byla mnohem chudší. Svědčí o tom fakt, že se na území Čech dosud nenašly žádné umělecké předměty podobné Věstonické venuši, ani stopy po keramice či otisky prvních textilií, jako tomu je na Moravě."
Mamutíkova družina tak byla vlastně vyhnána z ráje, když nechal Štorch lovce přejít Českomoravskou vrchovinu a usadil je v dnešní Praze. V tomto případě to byl čistě literární či spíše pedagogický záměr ukázat na další lokality na našem území, kde lovci mamutů žili. Dobových badatelských představ se ale spisovatel věrně přidržel při líčení dalších věcí, včetně duševních schopností tehdejších lovců.
„Badatelé si je před sto lety představovali jako zatím ne zcela hotové lidi, kteří neuměli ani pořádně mluvit, a tak se dorozumívali hlavně skřeky a posunky. Na základě poznatků etnografie a studia života přírodních národů dnes víme, že to tak nemohlo být," podotýká archeolog a dodává: „Vzhledem k tomu, jak byla bohatá jejich hmotná kultura, tak duchovní musela být ještě bohatší. To znamená, že tehdejší lidé určitě mluvili a vypadali stejně jako my, jen neměli takové technické prostředky. Z nálezů koster v Dolních Věstonicích nebo Předmostí je patrné, že tehdejší muži dorůstali do výšky 180 centimetrů. Byli to vlastně chlapi jako hory a u ohně určitě vyprávěli spoustu loveckých příběhů, které se nedochovaly jenom proto, že nebyly zapsané. A některé nálezy v okolí tábořišť, které dřív badatelé popisovali jako kosti menších vlků, dnes vykládáme tak, že s největší pravděpodobností už chovali psy."
Oheň a jámy
S duševními schopnostmi souvisí i způsob rozdělávání ohně. I v tom se pohled odborníků radikálně změnil. „Způsoby, jak přijít k ohni, aniž by ho bylo třeba někomu krást, lidé vymysleli už stovky tisíc let před dobou lovců mamutů," říká Šída. „Lovci neměli samozřejmě sirky, ale oheň si uměli poměrně snadno zapálit pomocí křesadel nebo také rotačním třením. Není navíc žádný důvod předpokládat, že celá skupina vysedávala jen u jednoho ohniště a třásla se strachy, aby jim ho neuhasil déšť nebo písečná bouře."
Jako příklad uvádí lokalitu Lubná nedaleko Rakovníka. Tady už v roce 1933 archeolog Jaroslav Böhm vykopal v poměrně dosti značné nadmořské výšce přes 400 metrů zřejmě letní tábor pěti až desetičlenné skupiny lovců mamutů. V tomto případě by bylo ovšem přesnější mluvit o lovcích sobů, kteří se sem vydali na jejich letní pastviště. Na místě byly nalezeny stopy dvou ohnišť. Jedno bylo vnitřní, kolem něho bylo možné rekonstruovat oválný půdorys stanu i určit místo, kde měli dávní lovci lůžko. U venkovního pracovního ohniště se zase našel odpad po výrobě nástrojů, celkem na 1000 kamenných artefaktů, velká šídla, spousta kostí zvířat a také jedna ozdoba z mamutoviny.
Tohle stanování evidentně nebylo žádné drama. Pravděpodobně i s dalšími úkoly si pravěcí lovci dokázali poradit možná lépe, než si dnes umíme představit. Iluzí je určitě i pověstné hloubení jam na mamuty. „Těžko si dokážu představit lovce, jak hloubí ve zmrzlé půdě parohem jámu velkou jako obývák, a pak se ji snaží něčím zakrýt," kroutí hlavou Šída. „Jde to těžko i s bagrem. Přímý útok byl mnohem snazší, i když riskantnější. Bylo k němu jen třeba velkého počtu lidí a ti museli mít odvahu. Dnes ale víme, že slona dokážou stejně „primitivními" zbraněmi skolit i Pygmejové."
Přímým důkazem způsobu lovu by snad byl nález zamrzlého mamuta s oštěpem v srdci. Ten není. Velmi podobnou situaci ale objevili podle Šídy jeho předchůdci právě v Čechách u Hradce Králové. Už na konci 19. století tady nalezli kostru asi pětadvacetiletého mamuta s úlomky hrotů oštěpů u jeho žeber. „Určitě to nebyl největší samec ve stádu. Vybrali si mladého, jehož maso bylo ještě k snědku," míní Šída.
Jak tenkrát bylo?
To je otázka, která s klimatickými změnami zajímá stále více lidí. Lovci mamutů obecně žili v poslední době ledové, která trvala asi sto tisíc let a skončila oteplením zhruba před dvanácti tisíci lety. Názor na to, jaké tehdy panovalo u nás klima, se v minulosti měnil jako počasí. Někteří si představovali lovce mamutů pobíhající po ledové tundře, jiní je zasadili do vegetace podobné té dnešní. I Štorch nechává své lovce vyrábět nástroje z kmínků doubků, žvýkat březové listí u řeky. Také Kopčena setřásl manut v Praze někde u Vltavy ze vzrostlé borovice. Kdo má pravdu?
„Štorchova představa je mi bližší," přiznává archeolog. „Byla sice doba ledová, ale období zhruba deseti tisíc let, po které zde tito lidé žili, bylo na dobu ledovou velmi teplé. Z pylových analýz provedených v zaniklém meandru Vltavy v Praze-Podbabě například víme, že u řeky rostl zapojený les, který měl podobu současné jihosibiřské tajgy, to znamená, že se v něm vyskytovaly hlavně modříny, limby, borovice, smrky i některé další dřeviny. Sušší místa byla pokrytá stepí, na které se proháněli vedle mamutů losi, sajgy, jeleni, srstnatí nosorožci, ale byli tu i obří daňci, zajíci."
Z dravců zmiňuje archeolog jeskynní lvy, medvědy, rysy, vlky, hyeny, lišky, a to i polární, rosomáky, ale také celkem teplomilné divoké kočky. „Ze sond provedených v minulých dvou letech geologem a glaciologem dr. Engelem v Labském dole například víme, že v době před 25 000 lety nebyly v Krkonoších žádné ledovce. O něco chladněji ale určitě bylo, protože v těch místech je nyní hranice lesa, ale v sondách se stopy po něm nenašly," dodává Šída.
Ledovce se však do Krkonoš stejně jako na Šumavu vrátily s novým vrcholem doby ledové někdy před 20 000 lety a pokrývaly tato horstva ještě několik tisíciletí. Zhoršení klimatu zřejmě přinutilo mamuty, aby se přesunuli na jihovýchod na pláně Ukrajiny a potom na Sibiř. Za nimi se podle současných poznatků archeologů vydali i lovci. Mamuti nakonec vymřeli na Sibiři pravděpodobně nedostatkem potravy. Jejich stopa končí na Wrangelově ostrově, kde žili ještě před pěti tisíci lety. Nedostatek potravy a izolovanost je proměnila do trpasličí podoby.
A jak to bylo s lovci? Těžko říct, mnohé archeology ale udivuje nápadná podoba nálezů z moravských sídlišť lovců mamutů s kultovními předměty, které ještě nedávno užívali šamané některých sibiřských kmenů. Možná se brzy dočkáme dalších překvapení.
Petr Šída (*1976), vystudoval Filozofickou fakultu UK, obor archeologie pravěká a raně středověká v kombinaci s etnologií, v letech 2003 -2007 pracoval v Národním muzeu jako kurátor paleolitické sbírky, nyní je mj. externím učitelem v Ústavu geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty UK, externě přednáší i na katedře archeologie Západočeské univerzity v Plzni.
„Jaká také řeč potmě? Mnoho křiku a málo smyslu. Není vidět na posunky.
V chumlu někteří drcli hlavou do stěny jeskyně, až bolestně zakvikli. Pak dali pokoj a za chvíli bylo v jeskyni ticho. Matky už očichaly děti a přitáhly si ty své pod kožešinu."
Eduard Štorch, Lovci mamutů. Praha: Albatros, 1977, s. 83.