Existující vzdělávací systémy ubíjejí tvůrčí nadání a schopnosti dětí, proto je nutné je zásadně změnit, tvrdí známý britský pedagog Sir Ken Robinson. Nahrávka s jeho přednáškou koluje po kabinetech a sborovnách mezi českými učiteli jako podnětný příspěvek k diskusi o vzdělání a směřování naší civilizace okořeněný brilantním britským humorem.
V pedagogických diskuzích zaznívají poslední dobou obzvláště silně tři témata: podceňování významu tvůrčích schopností dětí ve školství, nemožnost odhadnout, jak bude svět vypadat v budoucnu a ohromný potenciál dětí objevovat, vynalézat a nacházet nové cesty.
Lesk a bída pedagogů
Představte si, že jste na večírku v lepší společnosti a prozradíte na sebe, že pracujete ve školství. Ono tedy vlastně, upřímně řečeno, když pracujete ve školství, tak se na večírcích moc nevyskytujete. Protože vás nikdo nezve. Ale řekněme, že tam jste a před někým se zmíníte, že pracujete ve školství. V ten moment uvidíte, jak tomu člověku mizí červeň z tváří a v duchu zatíná pěsti: „Panebože, proč zrovna já?"
Když se ale zeptáte někoho na jeho vzdělání vy, bude do vás hučet celý večer. Protože vzdělání je jedna z věcí, které lidi berou opravdu vážně a každou chvíli na ni myslí. Je to něco jako náboženství nebo peníze. Je to totiž právě vzdělání, které nás má připravit na budoucnost, o které nic, ale vůbec nic nevíme. Jen si vezměte, že děti, které právě nyní nastupují do školy, půjdou do důchodu v roce 2069. Navzdory všem odborným dohadům vědců si musíme uvědomit, že nemáme ani tušení, jaký svět bude za pět let, a přitom na něj máme děti ve škole připravovat. Nepředvídatelnost budoucnosti je přitom téměř absolutní.
Všechny děti přicházejí na svět s nějakou schopností, s nějakým talentem. Někdo s větším, někdo s menším. Ale každý má nějaký. Problém je, že my v průběhu vzdělávání jejich talenty potlačujeme, systematicky je ušlapáváme. A to tak, že dosti nemilosrdně.
Chtěl bych tedy hovořit o vzdělání a o kreativitě, o tvůrčích schopnostech. Moje hlavní sdělení je, že kreativita je ve vzdělání stejně důležitým cílem jako gramotnost a měli bychom jí věnovat stejnou pozornost. Kreativita by měla mít stejný status jako gramotnost. No, takže to je vlastně asi tak všechno, co jsem vám chtěl říci. Ehm, ještě mi zbývá patnáct minut. O čem bych vám tak ještě... Narodil jsem se... Ne, nebojte se, dělám si legraci.
Stigmatizace chyb a omylů
Mám takovou jednu oblíbenou historku. Je o šestileté holčičce, která sedí na hodině kreslení. Ta holčička ve škole nikdy moc nedávala pozor, nebavilo jí to, ale do kreslení se toho dne úplně zabrala. Když to učitelka viděla, přišla k ní a ptá se jí, co že to kreslí. Holčička jí odpoví: „Kreslím obrázek Boha." Učitelka povídá: „Ale vždyť nikdo neví, jak Bůh vypadá." Holčička na to: „Tak to budou vědět, za chviličku to mám!"
Co tím chci říct? Děti se nebojí zkusit něco, o čem si nejsou jisté, jak to dopadne. Prostě to zkusí. Nebojí se omylu. Nechci tvrdit, že mýlit se je totéž, co být kreativní, co ale chci říci, je, že pokud se budeme bát omylů, pokud nebudeme připraveni na to, že se můžeme mýlit, nikdy nepřijdeme s ničím původním, originálním. A v době, kdy děti dospívají, většina z nich o tuto svoji tvůrčí nebojácnost, o tuto jedinečnou schopnost přijde. Děti vyrostou a začnou se bát vlastních chyb. Mimochodem, přesně tímto způsobem je řízena naše společnost - stigmatizujeme chyby a omyly.
Ve škole jsou chyby a omyly nejhoršími prohřešky, jakých se dítě může dopustit. Tím odrazujeme děti od toho, aby zkoušely tvořit, odměňujeme ty, které se poddají, ukázní a potlačí vlastní tvůrčí potenciál. Picasso jednou prohlásil, že všechny děti se rodí jako umělci. Málokomu se ale podaří zůstat umělcem i poté, když dospěje. Jsem přesvědčen, že do svých tvůrčích schopností nedorůstáme, ale že jim odrůstáme. Naše kreativita se zmenšuje, škola není tím, co nás kreativitě učí, ale tím, co nám ji odebírá.
Jak z toho ven? Mimochodem, napadlo vás někdy, že Shakespeare byl také někdy dítě, sedmiletý kluk? Asi ne, co? Ale určitě byl a musel u někoho sedět na hodinách angličtiny. Pro toho učitele to muselo být příšerné, nemyslíte? Jen si to představte! Dával velkému alžbětinci poznámky jako „musíš se víc snažit!". A co teprve jeho otec? Jako bych ho viděl: „Polož už to pero, Vildo, a okamžitě do postele! A přestaň pořád mluvit ve verších, lidi to mate."
Život v půli hlavy
První věc, které si všimnete, když cestujete, tak jako já, se svými potomky po světě, je ta, že všechny vzdělávací systémy mají stejnou hierarchii předmětů. Kdekoli se ocitnete, všude je to stejné. Nahoře je matematika a cizí jazyky, uprostřed humanitní vědy a až někde úplně dole umění. A podobná hierarchie vládne i v rámci umění. Nejvýše je výtvarné umění a hudba, pod nimi divadlo a úplně dole tanec. Na naší planetě neexistuje ani jeden vzdělávací systém, který by učil děti tancovat stejně intenzivně, jako je učí matematice. Proč tomu tak není? Podle mě je to zásadní otázka. Dobře, matematika je důležitá, ale tanec přece také! Když děti necháte dělat si, co je pro ně přirozené, tancují v jednom kuse. Všichni máme přece těla, nebo snad ne? Tak kde se stala chyba?
Pravda je taková, že jakmile začnou děti růst, začínáme je intenzivně vzdělávat od pasu nahoru. A pak se zaměříme jen na hlavu, a sice hlavně na jednu její polovinu. Kdyby přiletěli mimozemšťané, navštívili vzdělávací proces a ptali by se, proč to děláme právě takto, co bychom jim odpověděli? Kdo je v tom našem systému vzorný, dobrý, kdo je vítězem? Kdo je ten, kdo uspěje - ten, kdo získá nejvíc bodů? Koho to ve skutečnosti vychováváme?
Odpověď je překvapivá: univerzitní profesory. I já jsem jím býval, takže vím, o čem mluvím. Nic proti profesorům, ale asi bychom z nich neměli dělat cíl vzdělání a jednotný vzor pro všechny lidi? Nejsou o nic lepší, než ostatní, prostě taková trochu jiná forma života. Jedna věc je na nich ale zvláštní, a sice to, že - ne všichni, ale určitě většina z nich - žijí jen ve svých hlavách. Žijí si tam nahoře. A hlavně v jedné polovině mozku. Na svá těla pohlíží jenom jako na dopravní prostředky pro své hlavy. Tělo je tu od toho, aby nosilo hlavu na schůze.
Vzdělání devalvuje
Náš vzdělávací systém je jednostranně zaměřen na získávání akademických znalostí. A má to svůj důvod. Byl totiž vytvořen na začátku devatenáctého století. Předtím žádný veřejný vzdělávací systém neexistoval. A ten současný byl tehdy zaveden proto, aby naplňoval poptávku nastupující industrializace.
Je založen na dvou principech: Za prvé: Předměty, které přímo využijete pro svou budoucí práci, jsou prosazovány na úkor těch ostatních. Proto nás ve škole zrazovali od věcí, které jsme dělali rádi a s chutí. A tvrdili, že to stejně nemá cenu, protože se tím nedá uživit. „Nech té muziky, tou se neuživíš. Neztrácej čas tím čmáráním, stejně z tebe žádný malíř nebude. Tyto snad dobře míněné rady jsou ovšem naprosto kontraproduktivní.
Za druhé: Převládá představa, že inteligence jsou vlastně akademické schopnosti. Je to proto, že univerzity přizpůsobují vzdělávací systém svému obrazu. Když se podíváte na celý veřejný vzdělávací systém, zjistíte, že není ničím jiným než velmi zdlouhavým přijímacím řízením na univerzitu. Důsledkem toho mnozí velice nadaní a tvůrčí lidé o svých schopnostech nevědí. Protože ta oblast, pro kterou mají nadání, nebyla ve škole oceňována. Nebo byla dokonce stigmatizována. A já jsem přesvědčen, že to je slepá ulička.
Podle studie UNESCO projde během příštích 30 let vzdělávacím procesem na celém světě více lidí, než kolik jich graduovalo od začátku historie lidstva. Podepisují se na tom technologie a jejich vliv na práci, demografie a populační exploze. Náhle zjišťujeme, že tituly nám nejsou nic platné. Když jsem byl studentem, platilo - doděláš školu, máš práci. Pokud někdo práci neměl, bylo to pouze proto, že o ni nestál. (Já jsem o ni, po pravdě řečeno, nestál...)
Ale dnes lidé získají titul, sedí doma a hrají videohry. Protože na práci, jakou mohli dělat jako bakalář, potřebují dnes magistra. A za chvíli budou na totéž potřebovat doktorát. Jsme svědky devalvace vzdělání a celý vzdělávací systém nám začíná ujíždět pod nohama.
Ekologie lidských bytostí
Musíme co nejdříve přehodnotit naše vnímání inteligence. O inteligenci víme tři věci. Je různorodá - o světě přemýšlíme všemi smysly, vizuálně, kineticky, zvukově, v abstraktních pojmech. Za druhé je dynamická a úžasně interaktivní. Kreativita, kterou definuji jako proces vytváření smysluplných nápadů, pochází většinou ze vzájemné interakce různých náhledů na věc. A třetí vlastností inteligence je rozpoznatelnost. Napsal jsem knihu s názvem Prozření. Tvoří ji řada rozhovorů s lidmi, kteří popisují, jak objevili svůj talent. Fascinuje mě, jak na to přišli. Inspiroval mě rozhovor s jednou úžasnou dámou. Vyprávěla mi, že ve škole byla odjakživa nemožná, celá roztěkaná a nemohla se soustředit. Došlo to tak daleko, že přišel ze školy dopis, a ona musela s rodiči ke specialistovi na poruchy učení. Ten se jí na všechno povyptával a nakonec řekl, ať chvíli počká, že si musí s její matkou promluvit o samotě. Než vyšli z místnosti, pustil rádio a nechal pootevřené dveře. Jakmile se ta dívenka ocitla sama, vyskočila ze židle a začala tancovat na hudbu z rádia. Doktor ji chvíli pozoroval, pak se otočil k matce a řekl: „Není nemocná, ona je tanečnice." Ta dáma - jmenuje se Gillian Lynne - pak absolvovala londýnskou Královskou baletní akademii, udělala kariéru, založila vlastní společnost Gillian Lynne Dance Company a potkala Andrew Lloyda Webera. Podílela se na nejúspěšnějších muzikálech historie, přinesla úžasné zážitky spoustě lidí a je multimilionářkou. Ale klidně se mohlo stát, že nějaký jiný doktor by jí předepsal sedativa, aby se uklidnila a nezlobila.
Myslím, že naší jedinou nadějí do budoucna je osvojit si novou koncepci ekologie lidských bytostí a přehodnotit naše vnímání lidského potenciálu. Náš vzdělávací systém vytěžuje naši mysl stejně, jakým vytěžujeme naši planetu v honbě za jediným určitým produktem. Pro budoucnost je naprosto nevhodný. Musíme přehodnotit základní principy, na kterých je postaven systém vzdělávání našich dětí. Byl nám dán dar představivosti. Nesmíme proto zapomenout vnímat tvůrčí schopnosti každého člověka v celé jejich šíři. Naším posláním je vzdělávat celou osobnost našich dětí, aby byly připraveny čelit budoucnosti. Mimochodem proto, že my se jí nejspíš nedožijeme, ale ony ano.
(Přednáška zazněla na diskusním fóru TED Open Translation project. V nekrácené verzi si ji můžete poslechnout na videu v originálním znění s českými titulky na www.expertis.cz)
Profesor Sir Ken Robinson, původem z Liverpoolu, je mezinárodně uznávaným expertem na rozvoj kreativity, inovace a lidských zdrojů. Pracoval jako poradce britské, severoirské a singapurské vlády. Předsedal národní komisi pro kreativitu a vzdělání v ekonomice při britské vládě a byl klíčovou postavou při tvorbě strategie pro rozvoj ekonomiky a kreativity v rámci Mírového procesu v Severním Irsku. V roce 2003 jej královna Alžběta II. uvedla do rytířského stavu.
Jeho nejnovější kniha, která se stala bestsellerem New York Times, má název Živel: Kterak nalezení zaujetí všechno mění (Jak The Element: How Finding Your Passion Changes Everything', Penguin/Viking 2009) a byla přeložena do šestnácti jazyků.