Křížek má jetelový tvar a rozměry 7,5 x 4 centimetry. Je vyroben z mědi. Původně byl pozlacený, po třech stovkách let pobytu v hrobě však po zlacení už není téměř stopy. I po odborném vyčištění a nakonzervování jsou šifry na něm vyryté těžko k přečtení, natož k rozluštění.
Žádný div, že na současné výstavě Cesta do hlubin města aneb 12 nej... objevů pražské archeologie v Muzeu hl. m. Prahy mnoho návštěvníků tento exponát v záplavě mnoha výraznějších prostě mine. Přitom právě tenhle křížek představuje skutečný unikát.
„V Evropě byly dosud popsané jen další dva podobné předměty, a to v Německu. Tento je však jediný, který se podařilo odkrýt při archeologickém výzkumu, takže jsou přesně známé souvislosti a okolnosti nálezu," říká archeolog Martin Omelka, který byl vedoucím zmíněného výzkumu, prováděného pražským pracovištěm Národního památkového ústavu.
S ohledem na fakt, že se křížek nalezl na katolickém hřbitově, se odborníci kloní k názoru, že se jedná o drobnou lidovou devocionálii, svátostku a ne o nějaký amulet, čarodějnickou rekvizitu. I když kdo ví, hranice mezi zbožností a kacířstvím byla v době baroka tenká jako vlas.
Každopádně zmíněný předmět i další nálezy ze Šporkovy ulice v Praze na Malé Straně vypovídají o své době stejně intenzivně jako křivky nedalekého chrámu sv. Mikuláše, Valdštejnský palác nebo třeba sochy Matyáše Brauna. Jen z trochu jiné strany a z jiného úhlu.
Tisíc kostlivců na dvorku
Jedinečný přívěšek ve tvaru kabalistického či gematrického kříže byl s dalšími 250 křížky, 260 medailonky, stovkami korálků z růženců, velkým množstvím přezek, knoflíků, mincí, náprstků, pečetidel i desítkami osobních šperků, jako jsou náušnice, záušnice a prsteny, objeven při průzkumu dvorku zmíněného domu. Zprvu rutinní akce předcházející stavbě podzemních garáží se během několika let změnila v zatím v nejrozsáhlejší archeologický ponor do období baroka v celé Evropě.
„Původně jsme nepředpokládali, že bychom mohli na tomto místě něco zajímavého objevit," vzpomíná Martin Omelka. K takovému závěru archeology opravňovaly především písemné prameny. Vyplývalo z nich, že dům ve Šporkově ulici byl původně kostelem sv. Jana v Oboře. Ten však po sloučení této osady s Malou Stranou v roce 1656 postupně ztrácel na významu, až byl později za vlády Josefa II. odsvěcen a přestavěn na měšťanský dům.
Žádné archeologické žně nebylo možné podle historických pramenů očekávat ani na samotném dvorku. „Věděli jsme, že se tady dřív rozkládal ke kostelu přilehlý hřbitov," pokračuje archeolog. „Při odsvěcení kostela byl ale z hygienických důvodů zrušen, vykopán a pozůstatky pohřbů byly převezeny jinam. Z archeologického hlediska se mělo jednat vlastně mrtvý terén."
Všechny předpoklady platily jen do té doby, než se začalo na místě kopat. V té chvíli začal ze země vystupovat jeden kostlivec za druhým. V průběhu let 2002 až 2004 dělníci v prostoru dvorku odkryli stovky koster, přesně 906 anatomicky uložených pohřbů s bohatou pohřební výbavou. Jak je možné, že místo, které mělo být překopané a archeologicky bezcenné, přineslo takové množství nálezů?
Vysvětlení je podle Martina Omelky vcelku jednoduché. „Naši předci se chovali docela pragmaticky. Když Josef II. vydal nařízení zakazující pohřbívání uvnitř měst kvůli nebezpečí šíření infekce, zrušili hřbitov. Chápali, že ukládat nebožtíky ani ne deset metrů daleko od studní domů, které byly už doslova nalepené na hřbitovní zeď, je krajně nebezpečné. Ze hřbitova ale odstranili jen organicky činné pohřby, tedy hroby mladší deseti let, které ještě mohly být zdrojem nějaké nákazy. Starší ostatky už z hygienických hledisek neznamenaly nebezpečí a tak kostry zůstaly na místě."
Odborníkům se tak naskytla příležitost prozkoumat pohřební výbavu z přesně daného historického období. Z jedné strany bylo ohraničené rokem 1784, kdy se na hřbitově přestalo pohřbívat, z té vzdálenější potom koncem renesance, kdy se u nás (také z hygienických důvodů) začaly hrobové jámy více zahlubovat. Předchozí pohřby byly zničeny a ostatky přeneseny na jiná místa.
„Díky těmto okolnostem před námi vlastně leželo vypreparované baroko, nebo chcete-li Jiráskovo Temno, tak jak se projevovalo v pohřební výbavě běžných měšťanů. Ti nejznamenitější a nejbohatší, včetně několika italských umělců a obchodníků, kteří na Malé Straně v té době žili - dnes je připomíná název ulice Vlašská - byli ukládáni do krypty kostela. Deset vozů s jejich ostatky ale bylo podle záznamů odvezeno pryč už při jeho odsvěcení. Také nejmladší hroby z hřbitovního horizontu byly v té době vykopány a odvezeny," vysvětluje vedoucí výzkumu.
Znásobená ochrana
Neobvyklý kříž s arabskými číslicemi, s latinskými a řeckými písmeny a hebrejskými znaky se ocitl v hrobě pravděpodobně na konci 17. nebo na začátku 18. století. Archeologové tak soudí z toho, že nad místem, kde byl nalezen, už nebyly uloženy žádné další pohřby, takže se dá předpokládat, že se na hřbitov dostal krátce před jeho zrušením. V záplavě ostatních nálezů byl ale tak neobvyklý, že okamžitě vzbudil zájem odborníků.
„Měli jsme už velké množství jednotlivých typů tehdy používaných křížků, odkryli jsme i několik ostatkových křížů ještě se zetlenými zbytky dřívek, o kterých se věřilo, že pocházejí z Kristova břevna nebo trnové koruny. Tenhle nález se ale všemu vymykal. Od začátku bylo jasné, že máme co do činění s nějakou složitou šifrou," říká Martin Omelka.
Památkáři se zprvu domnívali, že narazili na dílo rosenkruciánů, neboť ti podle písemných pramenů měli mít svou tajnou lóži právě na Malé Straně. Proti této hypotéze však stál fakt, že kříž ležel v hrobě u ukazováku pravé ruky asi padesát let staré ženy, a ty, jak známo, neměly do podobných lóží přístup. Kolem nálezu byly navíc roztroušeny korálky, což nasvědčuje tomu, že křížek sloužil jako přívěšek nějakého růžence.
Konzultace s odborníky v pražském Židovském muzeu vyvrátila také domněnku, že by přívěšek - i přes použité hebrejské znaky - mohl být jakýmsi šémem či měl přímou souvislost s učeností rabínů. Vyryté znaky obsahují totiž podle expertů řadu chyb, kterých by se člověk ovládající hebrejštinu nedopustil.
Nezbylo, než se v pátrání vydat jiným směrem, který představovala tehdejší snaha zmnožit a umocnit ochranu nositele před morovými ranami a dalšími pohromami. Tento trend doby byl ostatně patrný z dalších nálezů ze hřbitova, zejména z medailonků.
„Nepochybně to souvisí s běsy, které vyvolala třicetiletá válka a následné neúrody a epidemie. Všude bylo najednou tolik přeludů, čarodějnic, vampýrů, bezhlavců a vlkodlaků, že jeden svatý jako ochránce a orodovník už nestačil," soudí v nadsázce archeolog. „Na medailoncích, které jsme vyzvedli, se toto umocňování ochrany projevuje v zobrazování celých skupin světců. Je na nich například sv. František se sv. Dominikem a sv. Klárou. Na první pohled tyto osobnosti mnoho nespojuje. Klíč k jejich společnému vyobrazení najdete teprve tehdy, když se podíváte, před čím měli chránit. Klára byla pomocnice proti horečce, František mimo jiné proti moru a svatý Dominik také proti horečce. Jelikož víme, že první fází moru jsou horečnaté stavy, tak se s velkou mírou pravděpodobnosti dá říct, že medailon měl sloužit majiteli, aby ho chránil před touto chorobou. Přítomnost hned tří svatých měla přímluvu u Pána stupňovat," vysvětluje archeolog.
Nápis na kabalistickém křížku podle jeho slov dotáhl tuhle tendenci stupňování přízně a ochrany na maximum. Po rozluštění složitého rébusu na jeho lícové i rubové straně se ukázalo, že místo na prostředníky v podobě svatých se magický předmět obracel přímo na Boha ve všech jeho podobách. Jeho ochranu a přízeň se pokoušel získat opakováním jeho - podle tehdejších přestav - Židy utajovaného jména. K jeho vyjádření proto zřejmě tvůrci tohoto univerzálního amuletu sáhli ke kabale a jejímu způsobů zašifrování pojmů čísly.
„Dominantní motiv obou stran křížku představuje jednak opakování Božího jména v jeho různých kabalistických podobách, jednak hru se součtem numerických hodnot vyrytých znaků. Jejím cílem bylo získání čísla 72. Tato hodnota podle učení ontologické kabaly reprezentuje souhrnný počet božích jmen a vlastností a vystihuje tedy obrovskou mnohost Boha," uvádí Martin Omelka, který složitý kabalistický hlavolam nakonec spolu s kolegy rozkryl pomocí detailního studia dobových pramenů.
Demonstrace víry
Jak pomohl tento univerzální ochranný prostředek ženě, která si ho vzala sebou i do hrobu? Na tuhle otázku se badateli opravdu těžko odpovídá. „Víme, že zemřela ve čtyřiceti až padesáti letech, a to nebyl na tehdejší dobu zrovna krátký věk, takže v tomto směru ji určitě neublížil," vyvozuje Omelka. „Je také téměř jisté, že neumřela na mor nebo nějakou jinou prudce nakažlivou chorobu. Jinak by nebyla pohřbena na hřbitově, ale její tělo by vyvezli do nějaké morové jámy za město. Konečně samotný fakt, že jsme její ostatky nalezli na katolickém hřbitově spravovaném jezuity, vypovídá o tom, že přes neobvyklost přívěšku, který církev zřejmě jako projev lidové zbožnosti tolerovala, u ní nevzniklo podezření na čarodějnictví nebo kacířství."
Archeolog tak soudí na základě dochovaných písemných pramenů, z kterých je patrné, že v případech, kdy takové podezření i posmrtně vzniklo, byly ostatky z posvěcené půdy vykopány a spáleny. Před zahájením archeologického průzkumu ale hrob nikdy narušen nebyl. „Vzhledem k tomu, že rakev byla zcela ztrouchnivělá a u ostatků se nenašly žádné další předměty, nemůžeme dnes ani odhadnout, jestli to byla žena chudá nebo bohatá a už vůbec ne, jestli byla za života šťastná. Na takové věci archeologický výzkum stále odpovědět neumí," podotýká s náznakem úsměvu Omelka.
Ve svém souhrnu však výzkum na základě ohromného množství nálezů umožnil sestavení typologie růžencových korálků, medailonků či křížků a mnoha dalších předmětů z tohoto období v Čechách. Zkoumáním mnoha stovek nalezených svátostek dostali oborníci mj. i jasnou představu, kam se obyvatelé Obory a Malé Strany vydávali na náboženské poutě. Kostel sv. Jana v Oboře byl tehdy ve správě jezuitů a nálezy ukazují na to, že své ovečky vysílali především zase za svými řádovými bratry, tedy na Svatou Horu u Příbrami nebo až do Klatov. Tehdejší obyvatelé Malé Strany ale často putovali také do Staré Boleslavi za sv. Václavem nebo jen kousek od svého bydliště na Karlův most za sv. Janem Nepomuckým.
Porovnání nálezů z Malé Strany archeologickými výzkumy katolických hřbitovů z té doby z Německa, Rakouska a Švýcarska vyjevilo i další zajímavou skutečnost. „V hrobech ve Šporkově ulici jsme nalezli mnohem více předmětů odkazujících na katolickou víru, než se nalézá na katolických pohřebištích ve zmíněných zemích. Vysvětlit se to dá jedině rekatolizací, která v českých zemích v té době vrcholila. Nekatolíkům u nás hrozily vysoké tresty včetně ztráty veškerého majetku, a tak se lidé svou příslušnost ke katolické víře snažili dát okázale najevo a snažili se ji demonstrovat i na poslední cestě. Dalo by se říci, že byli papežštější než papež," dodává Martin Omelka.