Vydrží opravdu všechno! Každý z nich může na první pohled působit jako jeden z prototypů dnešní generace, mohl by být i svého druhu laciným konstruktem. Díky inteligentnímu humoru a novým hereckým tvářím, se tak ale naštěstí neděje.
Filmem Zoufalci ukončila Jitka Rudolfová svá studia na katedře režie pražské FAMU, kde řada studentů absolvuje dvaceti až třicetiminutovými počiny. Jak sama říká, produkční společnost Negativ jí nabídla spolupráci na základě jejích předchozích kratších snímků.
Útěky do Prahy
Postavy filmu s jistou měrou nadsázky představují samy sebe. Všechny spojuje jejich přátelství, odchod nebo spíše útěk z rodného Jablonce nad Nisou do Prahy a také jejich neuspěšná nebo žádná životní partnerství. V komentáři mimo obraz popisují, jak si vysnily svoji budoucnost a jaká je současná realita.
Ironie a nadsázka se ale prokousává i do obrazu. Když se ve filmu poprvé objeví třicetiletá Dagmara, pohybuje se bezcílně v uklizeném, téměř sterilně dokonalém pokoji. Zatímco mimo obraz vypráví, že jejím jediným životním cílem bylo mít byt v Praze, kamera překvapivě odkrývá, že Dagmara vstává ze sedačky uprostřed dekorace velmi známého obchodního domu s nábytkem.
V rychlém tempu je velmi podobným způsobem uvedeno dalších pět postav, Radim, jakýsi věčný student, Sylvie, jejíž opojení alkoholem většinou končí dobrodružstvím na jednu noc, Tonda a Otakar, homosexuálové, a Linda, která cedí skrze zuby větu: „Moje síla je v tom, že všechno vydržím." I když jí její partner hladí po nohách a přitom jí říká, že se právě znovu zamiloval do jiné dívky.
Scénář podle přátel
Kvalita tohoto filmu souvisí i se vznikem samotného scénáře. Jitka Rudolfová, režisérka a autorka scénáře, totiž postavy filmu napsala podle svých skutečných přátel, kteří se stejně jako ona a stejně jako jejich filmové protějšky narodili v Jablonci nad Nisou.
Přirozená komika vyplývající z osudů hlavních hrdinů má ale své hranice. Ona totiž i ta legrace někde končí a tuto hranici autorka vystihla velmi dobře. V určitých momentech se tady z komedie stává smutná realita a to, co bylo svou absurditou k smíchu, je najednou k pláči. Přesto jako by filmu chyběla trochu jistější dramaturgie. Střípky jednotlivých epizod, které popisují nejistotu těchto třicátníků v tom, kam vlastně směřují a jestli jejich sny nebyly málo, se totiž najednou začínájí příliš násilně skládat.
Tím, k čemu se všichni začnou upínat, je sen o společném bydlení kdesi na venkovském statku, sen z davných let, kdy všichni bydleli v rodném Jablonci. Epizodická lehkost a volná dramaturgie, která se nesnaží upjatě vysvětlit každou pohnutku a každý krok protagonistů, se paradoxně vytrácí ve chvíli, kdy se osudy postav zcela propojí. Určitá svoboda ve způsobu vyprávění, odlišující tento film od běžné české filmové produkce, se opět probouzí až na samotném konci filmu.
Jistou neučesanost a nahodilost, která je příjemná mezi tolika sebejistými a překrásně kolorovanými filmy, podporuje u filmu Zoufalci i jeho formální stránka. Kamera se až neuvěřitelně často zaměřuje na detaily a klouže ve své blízkosti z téměř neodhadnutelných předmětů na blízké záběry hlavních hrdinů, které často připomínají realistický, nepřikrášlený dokumentární styl.
Mezi současnými celovečerními filmy patří Zoufalci také k filmům nízkorozpočtovým. To, co dnes představuje onen nízký rozpočet v našich poměrech, by pro filmaře jiných zemí Evropské unie znamenalo spíše rozpočet žádný. Proto si myslím, že je třeba si filmových Zoufalců užít: vychutnat si jejich neotřelost, i když mohli být jistě v mnohém odvážnější, a přestat jen skepticky kritizovat celý český film. Tenhle film si tu skepsi rozhodně nezaslouží.
Autorka je filmová kritička a publicistka.
Zoufalci, Česko, 2009. Délka: 97 min. Žánr: realistická komedie. Režie: Jitka Rudolfová. Hrají: Simona Babčáková, Jakub Žáček, Zuzana Onufráková, Václav Neužil, Pavlína Štorková, Michal Kern a další. Distribuce: Aerofilms. Premiéra: 12. listopadu 2009.







