Vysokoškolští studenti opět stávkují a obsazují univerzity, jen o dvě stě kilometrů jižněji. Heslo zní: Žádné překážky, žádná omezení, žádné školné a žádný neoliberální vzdělávací systém!
Auditorium maximum vídeňské univerzity je tak plné, jak už dlouho nebylo. Studenty nepřilákala přednáška nositele Nobelovy ceny ani doktorské promoce. Teď už by však auditorium k podobným akcím ani nebylo dost důstojné. Zdi jsou pokryty nápisy a graffiti. Všude jsou PET lahve, kelímky od kávy, papíry od sendvičů. V auditoriu se jí, spí, diskutuje, hraje, promítá, prostě žije. Organizace funguje skvěle, nikde není zmatek. Zákaz alkoholu se striktně dodržuje, kouřit se chodí mimo budovu, studenti organizují tiskovky, workshopy, pracují v jednotlivých komisích. Nebýt těch mladých tváří, spíše by to vypadalo na nějakou trochu uvolněnější vědeckou konferenci než na studentskou stávku. Přitom jde o největší studentské bouře v Rakousku od roku 1968, větší než ty, které zachvátily Rakousko v roce 2000, kdy bylo zavedeno školné.
Preguntando caminamos
Zapatistické heslo „Tážeme se a kráčíme vpřed" si studenti zvolili jako motto svých požadavků. Revoltu totiž odstartovalo trockistické studentské hnutí, ke kterému se postupně začaly přidávat další a další studentské organizace. V současné době se stávkuje už ve všech univerzitních městech Rakouska. Obsazení univerzit, trvající zatím asi týden, nepřišlo z čista jasna. Vřelo to už dlouho. Nespokojnost rostla od okamžiku, kdy se začal doposud zaběhnutý systém, stejný jako jsme ho znali u nás, předělávat tak, jak to vyžaduje Boloňský proces. Proti němu studenti protestovali už v roce 2000. Dva roky na to byl novelizován zákon o vysokých školách a studenti opět vyšli do ulic. Se zahájením letošního akademického roku napětí přerostlo v bouři. Lidovecký ministr pro vědu a výzkum Johannes Hahn připravil další reformu. Kromě jiného v ní navrhuje znovuzavedení školného, které bylo zrušeno loni socialisty. To bylo hození zápalky do sudu s prachem.
Studenti, ke kterým se připojili i vyučující včetně špičkových akademických funkcionářů, považují Boloňský proces za podlézavost, kterou se kontinentální vzdělávací systém kompletně přizpůsobuje angloamerickým podmínkám. Ve svém manifestu píší, že vzdělávání se stalo obchodovatelným zbožím, řídící se zákony neoliberálního kapitalismu. To vede k závislosti vysokých škol na jejich vlastnících, čemuž se cynicky říká poskytnutí autonomie. Vysoké školy se stávají služkami, které jenom plní požadavky průmyslu. Musí se podřídit tržní logice a zaměřit se na výkon, konkurenci a elitářskou výuku. Boloňský proces úplně změnil paradigma z pluralistického vzdělávacího ideálu na specializovaný hospodářsky orientovaný výcvik. To je degradace vysokého školství. Nechceme se podřizovat logice této politiky a ekonomie, píší studenti.
Soukromé podniky - pryč z univerzit!
Reforma Johannese Hahna jako by vypadla z obalu naší Bílé knihy o terciárním vzdělávání. Podnikatelé se stanou členy univerzitních orgánů, budou moci ovlivňovat chod univerzity, její studijní programy a její vedení. Vysoké školy, které doposud byly zvyklé na velkou autonomii, ať už se to týkalo volby vedení nebo učebních programů, považují toto vměšování podnikatelských kruhů do doposud výhradní sféry univerzitního školství za výrazné omezení svých pravomocí.
Většina zaměstnanců univerzit má smlouvy na dobu určitou, které mohou být, ale také nemusejí být obnoveny. To má pro zaměstnance celou řadu důsledků, počínaje nemožností získat půjčky nebo hypotéky a konče nutností hledat nové zaměstnání v letech, kdy už nejsou pro trh práce atraktivní. K tomu je nutno ještě připočíst nízké platy, především pro zaměstnance a mladý vědecký personál.
Obě skutečnosti vyvolávají vysokou nespokojenost u vedoucích funkcionářů univerzit a prakticky u všech zaměstnanců, ať už jsou profesory nebo uklizečkami. Proto se také většina z nich připojila ke studentským protestům. Studenti vyzývají k vyhnání soukromých podniků a jejich ekonomických zájmů z univerzit. Rektoři jsou méně radikální, vědí, že podniky jim mohou pomoci při financování řady vědeckých aktivit, ale to je asi tak všechno, co od podnikatelů očekávají.
Rakouské univerzity mají stejné problémy, jako ty naše. Přeplněné posluchárny, nedostatečná kapacita laboratoří, málo míst na praktikách, vyučující, kteří mají až tři sta studentů, což se nedá vyzkoušet jinak, než hromadnými zkouškami bez možnosti individuálních osobních konzultací. Snaha vylepšit statistiku vysokoškoláků znamená, že každý rok přibývá o pětinu víc nových studentů.
Situaci ještě zhoršují studenti z Německa, kteří musejí platit německé školné asi 1000 euro za rok, kdežto v Rakousku mají studium zdarma. Navíc jazykově nemají problémy. Přitom podmínky pro přijetí na vysoké školy v Německu jsou tvrdší než v Rakousku. Počet německých studentů na rakouských vysokých školách už přesáhl 22 000. Nejvíce jich je v Insbrucku a Linci, kde to mají prakticky za rohem. To by chtěl ministr Hahn vyřešit zpřísněním přijímacích zkoušek a u některých atraktivních oborů zavedením početních omezení.
Numerus clausus by se měl týkat medicíny, filozofie, psychologie, sociologie nebo podnikání. Tím ovšem Hahn píchl do vosího hnízda. I když se německá konkurence rakouským studentům moc nelíbí, zpřísnění přijímaček a numerus clausus by postihl i je. Navíc se dotkl zásady, která je pro celé generace Rakušanů svatá - rovného přístupu ke vzdělání, a to pro všechny sociální vrstvy. Na této zásadě byl budován rakouský vzdělávací systém prakticky po celou dobu existence Druhé republiky od roku 1945 až do dneška. Porušení tohoto principu považují studenti za zavedení elitářství do přístupu ke vzdělání.
Všichni ale uznávají, že s přeplněnými posluchárnami je třeba něco dělat. Rakouská konference rektorů požaduje zvýšení prostorových, personálních i finančních kapacit. Jenže to se zase nelíbí ministru Hahnovi. „Neustále zvyšovat sumu peněz, které jdou do vysokého školství, nelze," říká ministr. „Je nutné změnit podmínky." Přesto, že se hrdinně vydal se studenty a akademiky diskutovat, o své pravdě je nepřesvědčil. Upřímně řečeno, může mu to být jedno. Odchází do Bruselu jako eurokomisař, a tak už svou koncepci vysokého školství zcela jistě neprosadí.
Vezměme to z gruntu
Když už se studenti dali do formulování požadavků, tak to vzali z gruntu. Požadují právo na stávku i pro žáky, odmítají státní centrální maturitu, chtějí sloučit ministerstvo školství a kultury s ministerstvem pro vědu a výzkum, zrušit netransparentní systém přijímaček, zavést padesátiprocentní kvóty pro zaměstnávání žen na vysokých školách. A dále ještě pozitivní diskriminaci pro menšiny, jako jsou homosexuálové a lesby, stavební úpravu universitních budov tak, aby do všech měli přístup i handicapovaní studenti, průhledné financování a možnost spolurozhodovat o užití finančních prostředků. Seznam končí požadavkem, aby předměty, které byly zcizeny židovským spoluobčanům při holocaustu a které jsou ve vlastnictví univerzit, byly předány právoplatným dědicům.
Rakouští studenti nejsou se svým odporem sami. Ze zemí, které uplatňují Boloňský proces, už letos stávkovali nebo se bouřili studenti ve Francii, Itálii, Německu, Finsku, Řecku, Velké Britanii, Nizozemí a Finsku. Studentské bouře letos zažila i Bangladéš, Brazílie, Indie, Irán, Japonsko, Jižní Korea, Jižní Afrika a dokonce i USA.
Čeští studenti jsou v klidu. Přestože většina rozhodnutí, proti kterým rakouští studenti tvrdě bojují, je uplatňována i u nás, nikdo se nevzrušuje. Větší rozruch vyvolává Bílá kniha mezi některými vysokoškolskými pedagogy než mezi studenty. Kvůli ní se do stávky nepůjde. Boloňský systém bakalář - magistr - doktor u nás už funguje. Je slyšet brblání, ale zaznívá spíše z akademického sboru než ze studentských organizací. Zdá se, že náš ministr školství může klidně spát. U nás to nikdo nechce brát z gruntu.