Kdyby u nás směli hlasovat o Lisabonské smlouvě sami občané, mohli si teď politici ušetřit tahanice, zda ji má prezident schválit s dodatky či bez nich. Proč u nás nemáme referendum ani dvacet let po listopadu 1989?
Vráceno, zamítnuto, neschváleno. Zavání snad slovo referendum Poslanecké sněmovně kacířstvím, že to s jeho uzákoněním dopadne pokaždé tímto způsobem? Přehled sněmovních dokumentů na téma referendum je stereotypním výčtem neúspěšných pokusů. Stačí, aby se v návrhu některého zákona objevila zmínka o všelidovém hlasování, a osud chystané právní normy je zpečetěn.
Výsady jít k referendu Češi okusili pouze v jediném případě. Bylo to v červnu 2003, když hlasovali o vstupu do Evropské unie. Tuto možnost jim však nenadělili naši zákonodárci, ale sama unijní legislativa, podle které je referendum jednou z nutných podmínek pro členství přistupující země. Od té doby jakoby se zákonodárci drželi zásady jednou a dost.
Například v současném volebním období podaly různé skupiny poslanců celkem deset návrhů na různé typy referenda, ani v jednom případě se jim ho však nepodařilo prosadit. Opakovaně neprošel třeba návrh zákona o referendu k umístění prvků protiraketové obrany z pera poslanců KSČM a Zdeňka Jičínského (ČSSD). Strana zelených se zase pokusila prosadit referendum o přímé volbě prezidenta, pak ho ale sama v prvním čtení vzala zpět.
Přímá demokracie? Jen v obcích
Úspěšná při schvalování ve sněmovně byla v tomto volebním období pouze bývalá vláda Mirka Topolánka. Ale to byl to jen mírný pokrok v mezích zákona. V tomto případě šlo pouze o kosmetickou vládní novelu zákona o místním referendu z roku 1992. Co je už dávno povoleno v obcích nebo městských částech, zůstává v celostátním měřítku nedostupné. Ba ani krajská referenda se dosud nepodařilo prosadit.
Horlivý stoupenec referenda poslanec Jeroným Tejc (ČSSD) to považuje za vážný nedostatek našeho demokratického vývoje po roce 1989. Věří ale, že se to brzy podaří změnit. S dalšími spolustraníky pracuje na návrhu zákona o obecném referendu.
„Byl by to důstojný dárek k dvacátému výročí listopadu 1989. Zákon chceme prosadit ještě v tomto volebním období," ujišťuje Tejc. Každý poslanec nebo senátor bude jednou opět jen řadovým občanem. A v této pozici pak nepochybně ocení možnost přímé demokracie, soudí Tejc.
Úskalím navrhovaných referend až dosud bylo, že by se mohla konat pouze jednorázově vždy ke konkrétní záležitosti. Co jedni poslanci považovali za klíčové, jiní bagatelizovali nebo přímo zavrhli. Politická rivalita byla pokaždé silnější než důvěra v názory občanů.
Zájem o politiku se oživí
Obecné referendum by v naší zemi uzákonilo tuto formu hlasování jednou provždy v ústavě. Občané by se v něm, podobně jako v Rakousku, vyjadřovali k různým závažným otázkám vnitřní a zahraniční politiky. „Výjimkou by byly například daně a státní rozpočet, o těch by se v referendu hlasovat nemohlo," vysvětluje Tejc. Tím by se zamezilo, aby lidé hlasováním paralyzovali ekonomiku státu. Existovaly by i další pojistky, aby se zabránilo maření času při celostátním rozhodování o malichernostech.
Další zastánce referenda, poslanec Zdeněk Jičínský, vidí ve všelidovém hlasování prostředek, jak zvýšit ochabující zájem občanů o politické dění.
„Naše ústava v článku dvě počítá s možností, kdy lid vykonává státní moc přímo," vysvětluje Zdeněk Jičínský, proč zakotvení referenda u nás nebrání žádná právní překážka. Ve sněmovně také několikrát uvedl, že by lidé měli mít právo rozhodovat o důležitých mezinárodních smlouvách, jimiž se přenáší část suverenity České republiky na mezinárodní organizace.
Poslanci KSČM mají za to, že takto významným mezinárodním aktem je právě Lisabonská smlouva. Proto by o jejím přistoupení měli u nás hlasovat také sami občané.
Návrh zapadá prachem
Zdánlivě to vypadá, že komunisté přišli s nápadem takříkajíc s křížkem po funuse. Jenže návrh zákona poslanců KSČM o referendu o přistoupení ČR k Lisabonské smlouvě už leží ve sněmovně od poloviny loňského roku. Do prvního čtení ve sněmovně se však dostal až letos v únoru. Poslanci ho sice propustili do dalšího kola, ale od té doby se jím už nezabývali. Nestálo by za to se v politicky vypjaté době návrhem referenda přece jen zabývat? Zpravodaj k návrhu zákona Jiří Polanský (ODS) je k osudu předložené právní normy skeptický.
„Původně to do programu sněmovny zahrnuto bylo, ale pak jsme tento bod vyjmuli. Přednost má schvalování státního rozpočtu. Těžko říci, kdy se návrh dostane na řadu. Vazbu na proces ratifikace to nemá," říká Polanský. Referendem, jak zdůrazňuje, by se vláda i parlament alibisticky zřekli odpovědnosti za rozhodnutí, které jim přísluší podle ústavy.
Stohy paragrafů
Už v únorové rozpravě k návrhu zákona Polanský uvedl, že lhůta pro vyhlášení referenda je příliš krátká na to, aby se veřejnost mohla seznámit s potřebnými dokumenty, tedy s obsahem Lisabonské smlouvy. Ta bez dodatků obsahuje 361 stran základního textu, tvořeného vesměs paragrafovými odkazy na různé smlouvy, které unie v různých dobách přebírala do své legislativy.
„Pro laika bez právního vzdělání to šílené čtení" charakterizuje obsah právního dokumentu Polanský. Osobně referendum o Lisabonské smlouvě nepodporuje. „Nejsou to žádné nové věci, jen úprava stávajících smluv. Rozhodující bylo v daném případě referendum o našem členství v EU," prohlašuje.
Možnosti, že se prostřednictvím Lisabonské smlouvy pokusí Sudetští Němci napadnout platnost Benešových dekretů, překvapivě nyní sdílejí i komunisté. Stanislav Grospič (KSČM) říká, že Lisabonská smlouva v řadě případů nadřazuje unijní právo právu vnitrostátnímu. Když Sudetští Němci neuspěli u českých soudů s požadavky na návrat občanství a majetku v bývalém Československu, mohli by se podle něj nově obrátit k Soudnímu dvoru EU v Lucemburku.
Každý se bojí, ale jinak
„My ale zatím nevíme, jak se Soudní dvůr EU zachová. Když hned první žádost smete se stolu, vytvoří se tím precedens a my máme vyhráno," říká Polanský. Případné dodatky prezidenta Václava Klause k Lisabonské smlouvě považuje za užitečnou věc. Polanský však rozhodně nesdílí názor Strany zelených, že by váhajícího prezidenta Klause bylo možné v procesu ratifikace obejít. „Z ústavního hlediska to nejde", tvrdí.
Možnost referenda k Lisabonské smlouvě z pohledu Strany zelených? „Není důvod, proč ho k této otázce vyhlašovat. Pokud se má v budoucnu konat referendum o evropských smlouvách, pak v jeden den a v celé unii zároveň," uvedl úřadující předseda Strany zelených Ondřej Liška. Namítá, že naopak existuje řada důvodů, proč prezidenta, který jedná neústavně a proti zájmům České republiky, vyjádřeným ústavní většinou Parlamentu, odvolat z funkce. „Technicky to možné je. Kromě Strany zelených však všichni ostatní prezidentovi poklonkují. Prezident vyvolává duchy minulosti a hraje nebezpečnou hru," trvá na svém Liška.
Referendum k Lisabonské smlouvě kategoricky odmítá také Michaela Šojdrová (KDU-ČSL). „To je věc politické reprezentace. My jsme smlouvu ve sněmovně už schválili. Proto referendum nepodporuji," uvedla Šojdrová.
Hodnoty se nemění
Ač sám zastánce obecného referenda, i Jeroným Tejc je v tomto konkrétním případě proti schvalování Lisabonské smlouvy přímo občany. Jeho stranický kolega Zdeněk Jičínský vypočítává důvody, proč návrh referenda o Lisabonské smlouvě nepodpoří.
„Lisabonská smlouva nemění základní hodnoty smlouvy o přistoupení k unii," vysvětluje ten hlavní. Obecné referendum však považuje za užitečnou věc. „Neexistence obecných ústavních pravidel o referendu vede k tomu, že se argumentace používá velmi účelově," prohlásil.
Jediným unijním státem, kde k Lisabonské smlouvě proběhlo referendum, bylo Irsko, jak Literárním novinám potvrdil Parlamentní institut. Poslanec Stanislav Grospič doplňuje, že unie členským státům neukládá, zda má být součástí ratifikace Lisabonské smlouvy také referendum. Vše záleží na právních zvyklostech daného státu.
„Po debaklu s euroústavou, kdy bylo referendum povinné a Francouzi a Nizozemci ji v jeho průběhu odmítli, se v případě Lisabonské smlouvy unie zachovala šalamounky. Na referendu už netrvá. Jednotlivé státy se proto referendu elegantně vyhnuly. Referendum si dokázali prosadit pouze Irové," říká Grospič. České dodatky k Listině základních práv EU považuje za nutnost.
Dodatky má více států
„Není to český truc. Dodatky si vyjednalo Polsko, Francie i Velká Británie," domnívá se Grospič. Všechny zmíněné státy k tomu měly své důvody. Není bez zajímavosti, že Polsko i Francii k tomu vedla snaha ulomit předem hrot případným územním sporům s Německem o regiony, připojené po válce. „Poláci mají proti nám další výhodu v tom, že sporná území si v minulosti pojistili polsko-německou smlouvou. My jsme s Německem uzavřeli pouze vzájemnou deklaraci," tvrdí Stanislav Grospič.
K Soudnímu dvoru Evropské unie by se po přijetí Lisabonské smlouvy mohli obrátit se stížností i sami občané České republiky nebo Slovenska, ukřivdění rozdělením bývalého společného státu, připomíná další úskalí Grospič.
Na křivdy se nezapomíná
Na rozpad federace (také bez referenda) mnozí doplatili nespravedlivě vypočítaným důchodem, když žijí na území jiného státu, než celý život pracovali. Jiným bylo znemožněno užívat rekreační objekty na druhé straně hranice, takže je museli se ztrátou prodat. Další obdobným způsobem přišli o zděděnou nemovitost v sousedním státě nebo dokonce o dědictví přišli.
Mnozí mohou dodnes považovat za trauma, že se museli vzdát českého či slovenského občanství, aby nepřišli o volební právo ve svém bydlišti, případně neztratili právo účastnit se kuponové privatizace. Smíšených manželství je na obou stranách hranice mnoho a v každém dodnes zbyla hořkost z komplikací při návštěvě příbuzných.
Soudní dvůr Evropské unie původně sloužil k řešení obchodních sporů. To už ale dávno neplatí. Čím dál víc se na něj obracejí i občané se soukromými křivdami. „Lisabonská smlouva říká, že evropské právo je obecně závazné pro všechny členské státy unie. Občané by se tedy mohli domáhat svých práv u tohoto soudu a jeho rozhodnutí by pak bylo pro členský stát závazné. Musí ale dokázat, že už vyčerpali všechny možnosti u soudů svého státu," připomíná Grospič.
Ať už jsou obavy z budoucího možných nároků Sudetských Němců oprávněné, či nikoli, jedna věc je jistá. Jsou mezi nimi lidé s významným politickým vlivem. Například mluvčí sudetoněmeckého landsmančaftu Bernd Posselt je europoslancem, takže ví, jak to v bruselské administrativě chodí.
Slovo bude slabší
Další, nikoli nepodstatnou změnou po přistoupení k Lisabonské smlouvě bude menší politické slovo České republiky při vrcholném jednání unie. Až dosud platila zásada, že hlas každého státu v Evropské komisi je rovnocenný. To se ale změní. Nyní bude síla hlasu daného státu záviset na jeho velikosti a počtu obyvatel. Klidně se může stát, že Velká Británie s Francií, Německem a Itálií přehlasuje zbytek členských zemí, což dosud nešlo. Kladem má být to, že jednání Evropské unie bude v novém systému pružnější.
Body Lisabonské smlouvy budou vstupovat v platnost postupně po etapách. V každém případě bude mít český parlament více práce, protože bude muset promítat všechny nadcházející změny do domácího zákonodárství. Zákony členských států se budou čím dál více sbližovat i v oblastech, kde předtím harmonizace s unijním právem nebyla nutná. Grospič říká, že unijní právo přestane být typem práva mezinárodního a stane se de facto právem vnitrostátním. „Vlády členských států tím klesnou na úroveň současných krajských zastupitelstev", uvádí příklad konkrétního dopadu Lisabonské smlouvy.
Prezidentská rarita
Návrh Strany zelených, obejít při ratifikaci prezidenta, považuje Grospič za neproveditelný. „Musela by se změnit ústava. Prezident sjednává i ratifikuje smlouvy, tyto pravomoci nelze převést ani na vládu ani na parlament," uzavírá.
Strana zelených se letos neúspěšně pokoušela prosadit ve sněmovně návrh na přímou volbu prezidenta. Argumentovala tím, že náš český způsob volby začíná být na našem kontinentu raritou. „V polovině evropských zemí volí prezidenta přímo občané, ve čtvrtině jsou konstituční monarchie a jen čtvrtina volí prezidenta nepřímo. Ve středoevropském regionu je kromě ČR volen prezident parlamentem už jen v Maďarsku," uvádí Zelení v důvodové zprávě zákona, jehož návrh však sama předkládající strana nakonec stáhla.