Slovenský spisovatel Márius Kopscay vydal román o nešťastných mystifikátorech a jejich obětech.
Váš nový román, který jste přijel představit i českým čtenářům do Prahy, má zvláštní název - jmenuje se Mystifikátor. Jakou roli podle vás sehrávají v současné společnosti mystifikátoři a manipulátoři?
Myslím, že ve všeobecnosti je v současné slovenské společnosti úloha manipulátorů a mystifikátorů stejná jako ve kterékoli jiné evropské zemi. Některá specifika u nás ale samozřejmě existují. Když si jako novinář dovolím tak trochu zabrousit do politiky, tak Slovensko má za sebou (a já doufám, že to nezakřiknu) éru Mečiarovy vlády v letech 1994 až 1998.
To byla podle všeho doba, kdy se manipulaci mimořádně dařilo. A to jak na slovenské, tak na české straně, Jak se to na Slovensku konkrétně projevovalo?
Jedním z velkých problémů bylo tehdy právě to, že vláda zneužívala například tajnou službu, že vznikla velice závažná podezření. No a všechny ty kauzy kolem únosu syna prezidenta Michala Kováče a kolem tehdejšího vedení SIS se bohužel soudně nedořešily.
Manipulace, jak je vidět, často zasahuje i soudnictví. Takže viníci zmíněných manipulativních a mystifikačních skandálů zůstali nepotrestáni?
Ano, je to tak. Lidé, kteří za to nesli nějakou odpovědnost, jsou před zákonem v podstatě čistí, ale minimálně politickou odpovědnost by za to cítit mohli, když už o té trestní diskutovat nemůžeme.
Do jaké míry jste se při psaní Mystifikátora nechal inspirovat právě epochou mečiarismu?
Upřímně řečeno jsem se ani nijak zvlášť nesnažil toto období nějak popisně nebo publicisticky reflektovat, nicméně shodou okolností, možná že jen tak pocitově a intuitivně, jsem právě proto část děje tohoto románu zasadil do období let 1994-95, které se s těmito praktikami kryje, i když dopředu říkám, že tam tyto praktiky nejsou nějak konkrétně pojmenované nebo dokumentaristicky zachycené.
Děj vašich knih se většinou odehrává v období devadesátých let. Ačkoli jste tu dobu jako novinář hodnotil převážně kriticky, v čem pro vás byla jako pro spisovatele inspirativní?
Některé povídky jsou samozřejmě inspirovány dětstvím a časem dospívání, což pro mě byla osmdesátá léta. Má záliba v devadesátých letech vyplývá jak z individuální, tak i ze všeobecné, společenské zkušenosti, přičemž ta individuální vychází z toho, že to byla doba, kdy jsem dospěl, bylo mi 25, 26, 27, 28 let, rozhodoval jsem o své další životní dráze, musel jsem si vybrat nějakou profesi.
Nesouviselo to také s tím, že v devětaosmdesátém přišla revoluce, ale až v průběhu devadesátých let začaly být vidět její konkrétní dopady, i ty negativní. To je přece jeden z leitmotivů vašich knih?
Určitě ano, a to je právě kromě té individuální roviny ta společenská. Na Slovensku byla devadesátá léta obdobím, kdy se společnost po doznění té revoluční euforie utvářela, kdy dozrávala, a rozhodně ne bezbolestně.
Dolehla tehdy na Slováky porevoluční kocovina?
Jako všechny postkomunistické země jsme prožívali svého druhu transformaci a právě tehdy se začaly naplno projevovat i nepříjemné důsledky těchto procesů. Myslím si, že právě Slovensko bylo zemí, kde se v těch letech - částečně kvůli již zmiňovanému mečiarismu, částečně kvůli tomu, že se rozdělila federace, že česká a slovenská společnost se vydaly každá jinou cestou - vývoj hodně zkomplikoval. Kdybych to přirovnal k lidskému dospívání, tak by se dalo říct, že naše země prožívala takovou složitější pubertu. To bylo prostě takové slovenské specifikum. Jinak si ale myslím, že celková společenská situace na Slovensku je v zásadních rysech srovnatelná s tím, co se děje jinde v Evropě.
Ztráta rovnováhy po rozpadu Československa se projevila i na české straně. Přece jen nešlo o naplnění vůle občanů po samostatnosti, jak se to často tvrdilo, ale spíše o pragmatickou dohodu politiků v duchu rčení Rozděl a panuj! Jak na tebe v té době vlastně zapůsobilo to, že se jen tak najednou, bez referenda, rozpadlo Československo?
No, já osobně jsem s tím nesouhlasil, navíc jsem si to ani neuměl pořádně představit, protože se to vymykalo mým představám, byl jsem na něco zvyklý a to bylo najednou pryč. Věřím tomu, že jinak to asi prožíval člověk, který bydlel na slovenském venkově, nejezdíval do Prahy a neměl k Čechám nějaké kulturní vazby. A jinak jsem to prožíval já, který mám v Čechách rodinu, pocházela odtud moje babička a byla to věc takového osobního návyku na ten stát, ve kterém jsme se narodili a ve kterém jsme vyrůstali.
Překvapilo vás to?
Určitě to pro nás byl šok. Ta myšlenka se totiž zrodila tak rychle a byla tak uměle politicky nastolena, že jsme tím byli všichni zaskočeni. Nikdo si to neuměl představit. Vzpomínám si, že po revoluci, po listopadu 89, když vyšli v Bratislavě do ulic první lidé se slovenskými vlajkami a začali křičet „Samostatné Slovensko!", tak jsme se všichni chytali za hlavu, že to je absurdní, že je to snad nějaká úplně podvratná protistátní idea. Tenkrát se to považovalo za naprosto marginální názor, a do tří let to tak doopravdy bylo, do tří let to byla realita.
Litujete dnes, s odstupem času, rozdělení Československa?
Těžko říci, dnes už jsme úplně jinde. Ale tehdy určitě nebylo lehké se s tím vyrovnat. V současnosti jsou vztahy mezi Čechy a Slováky nadstandardní a je hodně dobře, že každý máme své vlastní politiky, na které můžeme nadávat. Nemusíme si je navzájem závidět, ani mít pocit, že čeští politikové rozhodují o Slovácích nebo naopak. Ta hranice, která se tehdy tak narychlo budovala, až se zase zrušila, je toho absurdním dokladem. Hlavně, že už na hranicích nemusíme potupně ukazovat pasy, takže je to už vlastně trošku jedno.
Hraniční přechody s celníky a štěkajícími psy jsou už sice minulostí, pomyslná hranice mezi českou a slovenskou kulturou však existuje stále. V diskuzi, která se rozpoutala po vašem autorském čtení ve sklepě Literární kavárny v Řetězové ulici, v této souvislosti zaznělo, že českou a slovenskou kulturu odděluje membrána, která je propustná jenom jedním směrem, ze západu na východ? Je to pravda? A jaký je tedy na Slovensku vztah k české kultuře?
Nerad bych sklouzl k nějakým klišé a začal mluvit o tom, jak moc je dobrý. Samozřejmě, že je dobrý, ale je v tom ještě něco víc. Já bych to řekl tak, že česká kultura je přijímána na Slovensku s ohromnou samozřejmostí jako něco mimořádně blízkého.
Ani se nechce věřit, že běžní Slováci znají současné české spisovatele, řekněme i jiné než Michala Viewegha? Navíc v situaci, kdy je neznají ani mnozí Češi...
To si samozřejmě nejsem jistý, ale je to dané spíše tím, nakolik vůbec Slováci (a Češi) čtou. Když někdo knihy nečte, tak nezná ani české, ani slovenské a ani jiné spisovatele. Existuje, řekněme, vrstva čtenářů, k nimž proniknou bestsellery typu Dana Browna, a pak jsou lidé, kteří mají cílený zájem o literaturu, a já si myslím, že ti české autory tím pádem musí znát. Ale jak říkám, je to dané ne národností, ale prostě tím, že se literární život a literární svět v poslední době stávají takovou takřka kultovní nebo spíše elitní záležitostí, že je ani média příliš nereflektují. Ve slovenském tisku se všeobecně píše málo o knihách, nejen o českých.
Pokud to alespoň malým dílem přispěje k tomu, aby ona membrána byla propustná nejen z Čech na Slovensko, ale i opačným směrem, mohl byste letmo popsat kulturní prostředí Bratislavy, které vás umělecky formovalo? Třeba osobité alternativní divadlo Stoka?
To bylo divadlo, které tvořilo velice inovativní metodou. Jednak využívali princip kolektivní tvorby, ale co je ještě podstatnější, režisér Blaho Uhlár, který soubor založil, i herci, kteří se velmi aktivně podíleli na tvorbě představení, měli ohromný tvořivý potenciál. Nejprve byla ta tvořivá energie, a až pak následně snaha vytvořit instituci. V kamenných divadlech je to naopak. Nejdřív je divadlo, pak se vytvoří dramaturgický plán, který naplní tu instituci nějakým obsahem. Stoka to byl velice spontánní tvořivý výkřik, divadlo tím získalo přesah a stalo se vlastně centrem alternativní kultury i místem setkávání svobodomyslných lidí. Pořádaly se tu debaty na citlivá společenská, občanská a politická témata. A to se stalo Stoce osudným, protože se ocitla v nepřízni úřadů a bez finančních prostředků. Její konec byl smutně symbolický: budova staré vozovny, kde se hrálo, byla zbořena a na jejím místě vyrostlo obchodní centrum.
Stoka je mrtvá, ale nezávislá kultura v Bratislavě žije dál. Vznikl nějaký kulturní prostor, kde je možné vidět současné slovenské živé umění, ať už divadlo nebo literaturu?
Skupina umělců, hudebníků, divadelníků a literátů, kteří ve Stoce vyrostli, založili divadelní sdružení Skrat a Společnost pro moderní operu. Na místě, kdy kdysi sídlil legendární klub V, přímo v centru města na náměstí SNP vznikl takzvaný nultý prostor A4, který si rychle získal oblibu mezi umělci i diváky. Jenomže dnes jsou na tom tak, že znovu zápasí se všemi těmi neuvěřitelnými byrokratickými problémy. Každý měsíc řeší otázku, jestli klub přežije příštích třicet dní, nebo ne.
Podpora živé a nezávislé kultury je palčivým problémem i v Čechách, z vašich slov vyplývá, že se na ní šetří i na Slovensku...
Situace je taková, že vláda dává na kulturu peněz málo, a když do ní nalije peníze, utopí je v betonové novostavbě Slovenského národního divadla, nechá je umrtvené v tom stavebním materiálu. O to méně peněz pak jde logicky na živou kulturu. A kromě toho nezávislé kulturní aktivity válcuje i komerce. Samotná autentická umělecká tvorba se v médiích ocitá úplně na okraji, jako kdyby to byla jen záliba několika vyšinutých jedinců, kteří potřebují pořád hrát nějaké divadlo nebo psát knihy...
Je marginalizace kultury a její odsouvání na okraj skutečně jen a pouze vina politiků?
Samozřejmě, že ne. Politika je, ať si to chceme, či nechceme připustit zrcadlem společnosti a mimo jiné i její kulturnosti či nekulturnosti. Takže hlubší příčinou je celková nálada a společenská atmosféra. Pokud je nálada taková, jaká je na Slovensku, těžko se hledají nejen státní peníze, ale soukromí sponzoři. Ti pak raději podpoří třeba fotbalový klub...
Tušíte, kde tkví kořeny tohoto ke kultuře macešského a lhostejného vztahu slovenské veřejnosti?
Pamatuji si, že na sklonku Dzurindovy pravicové vlády v letech 2005 a 2006 rozšířili pravicoví politikové názor typu, že co si na sebe nevydělá, to ať neexistuje. Hodně lidí na různých úrovních to dodnes papouškuje, což vytváří v myšlení bariéry, které se jen velice těžko překonávají.
Ideologie trhu bez přívlastků jak záminka likvidace kultury s výjimkou té komerční a mainstreamové, funguje i u nás. Dokážete si představit, kam takový přístup může vést?
Kdybychom to vzali do důsledků, znamenalo by to, že právo na existenci mají jenom kapely, které naplní stadion. Komorní kvartet? Nemá nárok, pryč s ním. Když nenaplní stadion, ať neexistuje. A básníci? Vidíte jako já ten úšklebek na tvářích manažerů společnosti? Kolik lidí čte básně? Tak ať si to píšou na zdi nebo doma do šuplíku a ať s tím veřejnost neotravují! Nechci malovat čerty na zeď, ale jestli to takhle půjde dál, happy end z toho rozhodně nekouká.
(rozhovor připravili Ondřej Mrázek a Róbert Gál)
Pitomější, naivnější a odpudivější
„Čtenář se při četbě knih Máriuse Kopcsaye může cítit spokojený. Jeho hrdina je přesně takový, jakého vidí on sám sebe - přirozeně inteligentní, obětavý, citlivý. Stejně jako hrdinu, ani čtenáře také tak nějak nikdo nechápe, nikdo mu nerozumí, možná mu i závidí, dost často ho zneužívá. Čtenář se tedy do značné míry identifikuje s popisovaným subjektem, avšak v určité chvíli, když děj začíná padat do hlubin bezútěšnosti, se od něj může úspěšně odpoutat. V rozhodujícím okamžiku se totiž ukáže, že hrdina je ještě pitomější, naivnější a škaredší, než čtenář. A to je úleva, protože to čtenáři dává nějakou šanci. Dává mu to možnost zasmát se někomu, kdo na tom ještě hůř. Vynadat mu v duchu, že kdyby nebyl takovej vůl, žilo by se mu lépe. (...)"
„Kopcsayův hrdina je tedy chytrý, citlivý, je vynikajícím pozorovatelem. Div, že mu svět neleží u nohou. Problém totiž nastává v okamžiku, kdy má svoji inteligenci, citlivost a pozorovací talent uplatnit. Něco se stane a on se zásadně mine s protějškem. Nějaká forma autismu, nějaký komplex méněcennosti jakoby mu bránil hájit sebe sama a svoje základní práva, jako by svůj život daroval prvnímu, kdo svoje nároky dokáže patřičně přesvědčivě obhájit."
„Kam se ztratil člověk, jehož ideál v sobě Kopcsayův hrdina nosí? Kdo za to může? Mohlo to být vůbec někdy jinak? Znamená to, že ani já nemám na vybranou, jen to nevidím tak ostře, jako autor? Nebo to všechno záleží na úhlu pohledu? To jsou otázky, které v průběhu čtení vyvstávají před každým čtenářem, který knihu nebere do ruky jenom jako zábavnou literaturu. Autor barvitě a vtipně popisuje existenciální krizi stárnoucího mladíka, až občas slzíme smíchy - ale proto není ona krize o nic menší a závažná."
(úryvky z eseje, kterou v Literární kavárně v Řetězové ulici přečetla básnířka, spisovatelka, překladatelka a výtvarnice Lenka Daňhelová)
Márius Kopcsay (1968) je novinář, scenárista a ve volných chvílích i spisovatel. Připravoval se na povolání učitele chemie a fyziky, a pak po revoluci v listopadu 1989 ho zlákala žurnalistika. Působil v několika slovenských denících a vydal zatím pět knih. Tři sbírky povídek - Kritický deň (1998), Stratené roky (2004) a Zbytočný život (2006) a také romány Domov (2005) a Mystifikátor (2008). Za svou tvorbu získal četná domácí a zahraniční ocenění. S manželkou a dvěma dětmi žije v známém vinohradnickém městečku Modra.