Kameny Jeruzaléma
Nakladatelství Dokořán vydává v těchto dnech novou knihu geologa, klimatologa, spisovatele a popularizátora vědy Václava Cílka Orfeus. Jedna z jejích kapitol - Kameny Jeruzaléma - je věnována i autorově nedávné cestě do Jeruzaléma. Otiskujeme z ní dvě ukázky.
Dvojité město
Jeden Jeruzalém leží na zemi a druhý se vznáší nad ním na nebesích. Do toho druhého je naštěstí možné se podívat jenom na zvláštní pozvání. Jeruzalém je proto dvojitý, symetrický a zrcadlivý. Je to jedno z nejprolhanějších měst celého světa. Na žádný z jeho popisů se nedá spolehnout, protože jej vždy psali lidé sledující nějaký cíl, a tím byl prospěch, národ nebo Bůh. U většiny měst se v hrubých obrysech dá věřit údajům uváděným v knihách a průvodcích, ale o Jeruzalému to neplatí. Je to angažované město, ve kterém si člověk musí zvolit nějakou stranu. Nelze zde žít stranou od ideologií a pověr, protože to je příliš nebezpečné.
I v tak složitých a starých městech jako je Řím se nakonec dá nalézt nějaká hranice mezi úctou a odporem, ale v Jeruzalémě to je skoro nemožné. Všichni se shodnou - a nelze to popřít - že to je svaté místo. Na povahu této svatosti neexistují různé názory, ale jenom různé meče vnořené do cizích hrudí. Jeruzalém je nejvíc posvátné místo pro křesťany a židy a po Mekce a Medíně třetí nejposvátnější místo islámu. Ani jeden z těchto tří velkých systémů není jedním světem. V sedmém století fungovalo ve Svaté zemi na sedmdesát arménských klášterů. Koptové, ač křesťané, raději bojovali svůj svatý boj na straně Saladína proti křižákům. Kabalisté ze Safedu byli v opovržení u ostatních židů. Súfije pronásledovali a k smrti odsuzovali jejich islámští bratří. V historickém Jeruzalémě nestojí proti sobě jen křesťané, muslimové a židé, ale také židé proti chasidům či křesťané proti sobě samým a společně proti svobodným zednářům, kteří rovněž odvozují svůj původ z Chrámu.
Moc města se projevuje tzv. „jeruzalémským syndromem", kterým každoročně onemocní kolem 50-200 poutníků. Ti se domnívají buď, že jsou Kristus, mesiáš nebo že naplnily poslední dnové světa. Existuje pro ně zvláštní klinika, kde se mesiáši navzájem obviňují ze samozvanectví. A což teprve obyčejní obyvatelé, kteří jsou této atmosféře vystaveni celý život! Zdánlivě jsou imunní, ale ve skutečnosti je mnoho z nich jenom dobře maskovanými blázny, kteří by na léčení měli být posláni do nějakého neextatického města jako je Přerov nebo Karviná.
Důvodem je pochopitelně svatost města. Odsoudit někoho ke smrti ukřižováním nebo podříznutím krku můžete jenom, když berete náboženství smrtelně vážně. Když byl zbourán Chrám jeruzalémský, neměla Přítomnost Boží kde přebývat. Odešla na Horu olivetskou a tam plakala. Není nutné v tom hledat nějakou ekumenickou metaforu. Z chrámové plošiny je to kousek cesty přes mělké údolí a Hora sama je spíš kopec, ze kterého se dá chrámový okrsek dobře přehlédnout. Přítomnost Boží rovněž není nějaká metafora, ale v podstatě technický termín (Divine Presence, hebrejsky to neumím napsat), který je již celá staletí různými školami soustavně rozpracováván, podobně jako třeba my uvažujeme o DNA.
Rozbitím chrámu byl tento druh přítomnosti rozptýlen mezi mnoho budov a lidí. Boží přítomnost se v horním, nebeském Jeruzalému projevuje, tak jak bychom očekávali - harmonickým soužitím beránků a lvíčat, ale ve spodním, pozemském Jeruzalémě je situace složitější. Do hry vstupuje stín Přítomnosti, jímž je šílenství a nenávist. Je zde o to silnější, oč je Přítomnost přítomnější. Být vyvoleným národem je výhra jenom v horním Jeruzalémě.
Někdy si pohrávám s myšlenkou, že sestrou či stínem Boží přítomnosti je Boží šílenství čiré nenávisti. V Jeruzalémě všech dob má tento starý ariánský blud něco do sebe. Cítíte-li to první, jste si vědomi i druhé sestřičky. Ó svatý Jeruzaléme, jsi příliš velké sousto pro jednoduchého poutníka! Zahlédl jsem tě a nevěřím ti žádnou nauku, žádné slovo nebo gesto. Pokud v něco věřím, pak je to jedině tvá svatost bez přívlastků.
A bojím se jí!
Jeruzalémské jeskyně
Jeruzalém byl osídlen tak dlouho a tak početným národem, že v prakticky každém dostupném skalním výchozu nalezneme skalní hrobku, starou cisternu nebo alespoň základy nějakého domu. Většina těchto míst je opředena nějakými legendami a každá nápadnější hrobka je připsána alespoň judským králům. V mýtických jeskyních zpívají duše, přebývají uvěznění démoni, lampy hoří věčným světlem. Běžně se stává, že původní cisterna je využita jako hrobka a z hrobky se naopak stane obydlí či stáj, jak dosvědčují otvory po komínech a ohništích. Pokud je hrobka poblíž nějakého svatého místa, je okamžitě považována za nějaké poutní či zázračné místo třeba za hrob Josefa a Nikodéma, jako je tomu v autenticky zašedlé Koptské (Syrské) kapli kostela sv. Hrobu. Joseph Flavius na několika místech realisticky hovoří o tajných chodbách pod chrámovým okrskem, z nichž byla zatím objevena jen část.
Skutečně důležitá jsou v Jeruzalémě dvě podzemní místa - krasový systém Gihonu a lomy krále Šalamouna. Gihon je přirozený periodický krasový pramen, který několikrát za dne mění svoji vydatnost. Je přístupný ze zbytků bývalé věže v Kidronském údolí. Pramen byl kolem roku 700 před Kristem jímán tunelem a veden dovnitř za hradby města k rybníku Siloe či Siloam. Celý půl kilometru dlouhý podzemní systém začíná přírodní jeskyní, která přejde do tunelu vytesaného ve skále. Denní kapacita pramene je 200-1000 kubických metrů vody, což v dobách obležení dostačovalo celému městu. Na obou koncích vodního tunelu se konaly slavnosti a kulty vodních sil.
Poblíž Damašské brány leží vchod do Ezechiášovy (jinde je označována jako Zedechiášova) jeskyně neboli do lomů krále Šalamouna. Šikmo klesající pytlovitá prostora sestupuje zhruba dvacet metrů pod zem a téměř čtvrt kilometru pod staré město. Jedná se o antický podzemní lom, který byl v provozu nejspíš v období druhého chrámu, a to možná hlavně během Herodových přestaveb města, tedy pár desítek let před Kristovým narozením. Je to největší umělá prostora v celém Izraeli.
V roce 1854 kráčel známý biblický badatel James Turner Barclay se svým synem a jeho psem podél jeruzalémských hradeb. Pes se náhle ztratil, načež slyšeli jeho vytí z nějakého podzemního otvoru. Rozšířili otvor a psa vytáhli. Podle ozvěny jim však bylo jasné, že neznámá dutina pokračuje hluboko pod město. Další den navečer vyšel Barclay se dvěma kolegy za hradby a společně počkali, až padne večer a brána bude uzavřena. Protáhli se dovnitř a užasli nad obrovským prostorem, který objevili. Hlavní chodba je 230 metrů dlouhá, rozšiřuje se místy až na 50 metrů. Průměrná výška je kolem šesti metrů, ale místy dosahuje až 15 metrů.
V centrální části leží Zednářský chrám, což je přibližně oválný prostor o průměru nejméně 60 metrů. Je to místo, kde probíhaly schůze členů zednářského řádu podle návrhu Sira Christophera Wrena, který svůj původ odvozuje od krále Šalamouna, prvního stavitele chrámu. Jeden český zednář mi řekl: Ano v tomto prostoru jsme i my prováděli drobnou rituální práci.