Slavní herci se pohybovali po městě v rozhalených košilích a bez limuzíny s kouřovými skly. A šlo jim to k duhu.
Malé krámky na Yonge Street, přímo v centru Toronta, se pořád mění. Jednou je to prodejna suvenýrů, podruhé džín nebo cédéček, potřetí kožených pásků, pak zas vonných tyčinek. Všechny po nějaké době zavřou, zkrachují, vymění se (většinou indický) personál. Zůstávají jen restaurace. Kanaďané se drží jídla v době, kdy je i v téhle polosocialistické zemi všechno výrazně dražší a hrozí dvojciferná nezaměstnanost. To je dobrá zpráva pro festival. Divák, který konzumuje filmy a jídlo, je ideální.
Na Bloor Street, širokém bulváru kolmém na Yonge, jsou prosklené luxusní obchody. Známé značky, žádná indická nápodoba. Kravaty, šaty, hodinky, obleky, vlněné svetry.
Filmový festival, který se odehrává poblíž křižovatky obou ulic, má něco z Yonge i z Bloor. O tomhle kousku města u křižovatky se říká, že „lidi tu pořád ještě utrácejí". Festival má v sobě něco z popularity laciného bazaru, levných restaurací a má v sobě i elitářství drahých obchodů. A je mu teprve třicet čtyři let.
Z večírků s prázdným žaludkem
Šetření se přece jen na festivalu projevilo. Na večírcích se jedlo míň krabů, spíš byly k mání jednohubky a pilo se. Festival přesto přese všechno během deseti dní vygeneroval podle odhadů 33 miliónů kanadských dolarů, které desetisíce návštěvníků utratily mimo festival, zejména v restauracích a na nákupech. Otázka je, jestli se na těch 33 miliónech nepodepsaly právě menší večírky, z nichž stovky filmových profesionálů odcházely s prázdným žaludkem a šly utrácet do jiných podniků. Jeden z největších večírků měli majitelé nové informační technologie BlackBerry. (Jde o službu vyvinutou firmou Research in Motion, která umožňuje neustálou synchronizaci dat v mobilu a na firemním serveru. Poskytuje hlasové a datové služby. S tímto zařízením lze telefonovat, komunikovat prostřednictvím SMS, přes GPRS/EDGE služby pracovat s firemní elektronickou poštou nebo synchronizovat schůzky na firemním serveru či „surfovat" po internetu.)
I celebrity mají tenhle festival rádi. Za a) je to nejdůležitější filmový festival amerického kontinentu a za b) tu není třeba chodit v černých oblecích s motýlky jako v Cannes. A je tu dobré publikum.
Herci Nicolas Cage, George Clooney nebo Keanu Reeves se pohybovali po Torontu v rozhalených košilích a bez limuzíny s kouřovými skly a šlo jim to k duhu. Bono z U2, skupiny, která v Torontu hrála v době festivalu (ale nezávisle na něm), se přišel podívat i na filmy. Na náměstí před Sears Building zahrála Joan Baezová, vstup zdarma.
Protesty a protiprotesty
Letos žil festival především politicky. Začalo to u herečky a politické aktivistky Jane Fondové, která zkritizovala, že festival se v nové sekci City to City zaměřil v několika filmech na Tel Aviv. Řekla, že Tel Aviv je město postavené na zničených palestinských vesnicích, později se snažila svůj protiizraelský výpad oslabit. Během festivalu dokonce vznikla tzv. torontská deklarace, šířená hlavně on-line a protestující proti uvedení filmů o Izraeli.
Dva arabští filmaři dokonce stáhli své filmy z programu. Prvním byl egyptský režisér Ahmad Abdalla, který stáhl Heliopolis. Což je filmový chorál věnovaný Káhiře. Z hlediska festivalu šlo o důležitý film, zařazený do prestižní programové sekce Objevy. Navíc zanedlouho začíná filmový festival v Káhiře a o kanadské aféře s Heliopolis se tam jistě nebude mlčet. Egyptský režisér Ahmed Maher odmítl uvést svou egyptsko-italskou koprodukci Cestovatel s Omarem Sharifem v hlavní roli. Tento film vybral pro sekci Zvláštní uvedení sám ředitel torontského festivalu Piers Handling. Ten vyslovil politování nad vývojem situace a řekl, že jeho festival už léta podporuje kulturní výměnu mezi národy a státy bez jakékoli diskriminace, což je pravda.
Situaci nakonec uklidňovali známý palestinský režisér Elia Suleiman a kanadský režisér a aktivista John Greyson (ten na festivalu sice původně odmítl uvést svůj dokumentární film Covered, pak své rozhodnutí změnil). Suleiman upozornil, že by nemělo dojít k bojkotu a cenzuře izraelského filmu vcelku, ale že bojkot by měl být uplatňován selektivně.
Naopak skupina kolem Natalie Portmanové a Lennyho Kravitze podepsala antipetici, podporující zájem festivalu o Izrael. „Každý, kdo zná současný izraelský film, ví, že izraelské filmy jsou všechno jiné, jen ne nástroj vládní propagandy. Pokud tyhle filmy dáme na černou listinu, tak omezíme kulturní výměnu, kterou by umělci měli hájit jako první," napsali v protestu proti protestu.
Patetický vypravěč Moore
Neposlušný americký dokumentarista a „špinič hnízda" Michael Moore přijel do Toronta ke svému novému filmu Kapitalismus: Love story. Řekl, že podporuje fair play, demokracii a volnou soutěž, dokonce i v hokeji (kritiku adresoval na adresu Toronto Maple Leafs), zároveň však řekl, že právě tyhle tři věci americkému kapitalismu chybějí. Zaprorokoval si také, že papírové noviny na americkém kontinentu skončí „do roka, maximálně dvou let", protože jejich financování závisí víc na inzerci než na prodeji. Na oplátku pochválil evropské noviny a řekl, že v Evropě je situace novin lepší. „Pokud máte situaci jako v Americe, pak jinými slovy říkáte svým čtenářům, že jsou míň důležití než byznysmeni a to je špatně," prohlásil, a dodal, že dává svůj poslední rozhovor hlavním kanadským novinám The Globe and Mail.
Nový Moorův film je plamenná obhajoba amerických chudých, socialismu a prezidenta Baracka Obamy. Snímek financovaný významným nezávislým producentem a velkým filmovým kapitalistou Harvey Weinsteinem začíná záběry z filmu o starém Římě, kde těsně před pádem impéria stoupla obliba brutálních her a adrenalinových spektáklů. Film se pak přesunuje do nedávné minulosti a přítomnosti a jeho tečkou je globální finanční krize, naplňující nejčernější Moorovy předpovědi. Režisér sleduje několik zchudlých amerických rodin při exekuci jejich domů a jmění. Nemovitosti přecházejí na realitní firmy, které na jejich dalším prodeji vydělají. Moore chudé nabádá, aby domy neopouštěli a stali se squattery ve vlastním majetku, protože jedině pak nebudou živit tučné realitní firmy. V dalším kritizuje nízké platy pilotů a z toho plynoucí nižší bezpečnost létání zejména po vypuknutí ekonomické krize. Kritizuje velké firmy jako Wall Mart a jejich chování ilustruje firemním materiálem, který stanoví, jak jednat v případě úmrtí pracovníka firmy. Cílem je, aby co nejvíc peněz přešlo z pojišťovny na firmu a ne na pozůstalé. Mrtvým pracovníkům se ve firemní hantýrce říká pohrdlivě „mrtví rolníci", což Moore také nese nelibě. Kapitalismus myslí především sám na sebe a na zvyšování svých profitů, nikoli na veřejné blaho, vzdělanost a zdraví, říká svým filmem Moore.
V závěru film v hektickém tempu traverzuje do doby po pádu velkých bank a do období Obamovy kandidatury. Nejsilnější Moorův satirický šleh stíhá ikony neregulovaného kapitalismu, tedy bývalého prezidenta USA George Bushe, ministry financi Roberta Rubina a Hanka Paulsona, dále ředitele společnosti Countrywide Roberta Feinberga, vůdčí firmy na trhu s nemovitostmi a hypotékami, a senátora Christophera Dodda, který Feinbergovi šel na ruku. Moore nazývá současný kapitalismus mafiánským. Podle jeho názoru je to zřízení, které ztratilo vůli k obnově a k demokracii. Podle sociologů a ekonomů, kteří ve filmu mluví, je současný kapitalismus plutonomií ovládanou malou skupinou vlivných a bohatých lidí. Běžní spotřebitelé, kteří v americkém kapitalismu žijí, se však podle Moorových průzkumů začínají šikovat a připravují hnutí odporu, což filmař chválí. Stále víc mladých kapitalismus v této podobě odmítá. A to navzdory tomu, že je propaganda přesvědčuje, aby systém podporovali. „Jediné, co nám dnes z demokracie zbylo, jsou volby," říká Moore v komentáři, který film doprovází. V závěru filmu objíždí s bankovní dodávkou velké bankovní domy Wall Streetu a megafonem volá do oken, aby bankéři vrátili lidem peníze, které jim ukradli. Současnou situaci kapitalismu v době krize přirovnává k živelné pohromě. Lidé sedí na střechách svých domů a volají SOS, ale nikdo nepřichází, protože jejich bohatí dobrodinci jsou už dávno za vodou.
Moorův nový dokument je velmi patetický a také schematický. Schémata o hodných chudých a upířích vykořisťovatelích známe už ze socialistského realismu. Moore je však lepší filmař a vypravěč než byli trubadúři socialistického způsobu života, a tím získává důvěru a oblibu u diváků. Ohlas jeho filmu v Torontu byl obrovský. Po projekci publikum několik minut tleskalo.
Svět viděný z tanku
Dalším z ostře politických a kontroverzních festivalových příspěvků byl izraelský válečný film Libanon, který na letošním MFF v Benátkách získal hlavní cenu - Zlatého lva a v Torontu si odbyl americkou premiéru. Režisér Samuel Maoz v něm vypráví příběh demoralizace osádky tanku, který zažil na vlastní kůži v libanonské válce v roce 1982, v době, kdy sloužil v armádě po studiu na filmové škole. Libanon je nesmírně intenzivní snímek, natočený většinou uvnitř tanku, který projíždí z izraelských pozic na sever do jiholibanonské pohraniční vesnice. Exteriér tanku zahlédneme jen dvakrát - na začátku a na konci filmu. I další exteriéry jsou zachyceny jen sporadicky - a o to víc se vryjí pod kůži. Film vypráví o tom, jak malá izraelská jednotka ve vybombardované vesnici vyhledává zbytky nezpacifikovaných palestinských vojáků. Záběry starého Libanonce, který sedí mezi ruinami krámků, vysypaným zbožím, zabitými osly a kusy zdí a nenávistně sleduje izraelský tank, patří k momentům, které divák už nikdy nezapomene.
Maoz sám se připodobnil k vojáku Šmulikovi, který nechce použít k likvidaci Palestinců nebezpečné fosforové bomby, i když k tomu dostane rozkaz. Jeho film je vedle Valčík s Bašírem a Beaufort dalším příspěvkem, které ukazují šílenství válečných akcí a zároveň jejich nevyhnutelnost v konkrétní historické situaci.
Vrcholy festivalové stavby
V Torontu byl Libanon jen střepinkou ve velké stavbě filmů, které myslí politicky. Z úplně jiného filmového těsta, ale také politický je film Maův poslední tanečník Australana Bruce Beresforda (Řidič slečny Daisy, 1989). Beresford v něm líčí příběh venkovského školáka, vzorného pionýra, který byl pro svou komunistickou agilnost vybrán v sedmdesátých letech do výběrové baletní školy v Pekingu. Jako příkladného „strážce učení předsedy Maa" ho při formální čínsko-americké družbě během tání osmdesátých let dokonce pustili s americkým baletem do Houstonu. Než dostal výjezdní doložku, prověřovali ho. Jeho učitelé měli pochybnosti, zda je „schopen vzdorovat americkému pozlátku". Nebyl. V Americe se zamiloval do Američanky a rozhodl se emigrovat. To mělo nedozírné následky. Maův poslední tanečník získal druhé místo v diváckém hlasování, které v Torontu místo poroty rozhoduje o vítězích festivalu.
Zvítězil americký film Precious amerického režiséra Lee Danielse. Jde o silný sociální příběh o zneužívání černošské dívky v newyorském Harlemu roku 1987. Dívka neumí číst ani psát, žije s brutálními rodiči v chudobě, je podruhé těhotná s vlastním otcem, před šílenstvím světa ji brání jen její obezita a vnitřní svět. Jde o skutečný příběh sepsaný bývalou učitelkou v Harlemu Sapphire. Ve filmu je několik památných hereckých výkonů - debutující Gabourey Sidibe v roli dívky, objev sezóny Mo´Nique v roli matky a zpěvák, kytarista a skladatel Lenny Kravitz v roli sociálního pracovníka.
V minovém poli
Výbušně politický byl i íránský dokument Bassidj, natočený v íránsko-francouzsko-švýcarské koprodukci. Bassidji znamená „mobilizovaný" a jednotky bassidj vznikly během osmileté íránsko-irácké války. Proslavily se tím, že na způsob mučedníků procházely minovými poli. Tato speciální vojenská jednotka letos například zasahovala proti miliónům demonstrantů během íránských voleb a stála na straně vlády. Íránský dokumentarista Mehran Tamadon, který žije ve Francii, příslušníky bassidj v Íránu intervieowal. Část jeho filmu se odehrává na íránsko-iráckém pomezí, kde se davy přicházejí poklonit památce mučedníků z osmdesátých let. Nezapomenutelný je obraz, v němž ke shromážděným Íráncům promlouvá tichým hlasem duchovní, shromáždění pláčou a pomalu v nich bobtná vzdor a vztek.
Klíčovou postavou filmu je bývalý bassidj, dnes propagandista a vydavatel Nader Malek-Kandi, který vypráví o principech svého učení. „Nechceme u nás kulturní invazi Západu," říká. Podle jeho názoru „dekadentní americké filmy, které jsou k mání na černém trhu, zcela ničí život mladých lidí a odcizují je revoluci". Islámskou revoluci je podle jeho názoru třeba stůj co stůj dokončit. Součástí revoluce i propaganda, organizování výstav a obhajoba jaderné energie. „Nikdo z nepřátel nás pak nemá odvahu napadnout," říká Malek-Kandi.
Otázka nakonec
Po zhlédnutí mnoha politicky a sociálně silných filmů v Torontu napadne diváka otázka: Proč takové filmy nevznikají u nás? Proč u nás je Michael Moore odsuzován jako kryptokomunista a v Kanadě vřele přijímán? (Jeho nový film Kapitalismus: Love story jde počátkem října do celoamerické distribuce). Současný světový film myslí stále víc politicky, protože politika má na svědomí současný stav světa, vyvést ven z černé díry ho lze jen a jen s pomocí politiky.