Před pravoslavným kostelem Svatého Petra a Pavla se zlatomodrými kupolemi se křižují a poklekají Rusové. Babičky, otcové i děti. Češi tu příliš nepoklekají, Čechů tu vůbec moc není. To, co se stalo hlavním tématem filmu v minulých dvaceti letech, tedy srážka různých kultur, proběhlo v lázeňském městě mnohem rychleji.
Horní část města mezi křižovatkou nad Národním domem a Zámeckým vrchem je ruská. Jsou tu exkluzivní lázeňské domy, elektronicky střežené, s luxusem ticha a botanických zahrad kolem. Tady jsou jen ruské, případně rusko-anglické nápisy, v hotelech se mluví rusky a anglicky a na ulicích potkáte hlavně rusky hovořící, pomalu korzující páry. Část města mezi Thermalem a autobusovým nádražím ovládají Vietnamci. Ti nevlastní žádné velké hotely nebo lázeňské domy, ale malé krámky v průchodech, kde handlují s obuví, nápoji nebo mění peníze. Tohle je čtvrť restaurací a čtyřiadvacetihodinových bister. Tady je hluk a křik, žádné botanické zahrady, žádné zlato, a když tak falešné. A pak jsou tu ještě jedny Karlovy Vary. Vary činžovních domů a paneláků za Horním nádražím. To jsou Karlovy Vary české, s autodílnami a obchody, občas nějaká hospoda, není tu velký křik, ale není tu ani ticho luxusu. Ruštinu ani vietnamštinu tu těžko uslyšíte. Tady se spěchá z práce a do práce a v neděli se v bočních ulicích myjí auta.
Filmy, nebo voda?
Rusové jsou nejen nahoře kolem Zámeckého vrchu a pravoslavného kostela. Opanovali i oblast kolonád dole u říčky Teplá a v době Mezinárodního filmového festivalu tu spolu s bažůžkáři a bohatými Čechy tvoří svérázný etnický mix. Rusové mají zvláštní zvyky. V ruské části Karlových Varů vlastní exkluzivní obchody, které už úplně vytlačily vietnamské smíšenky i čínská bistra. Prodávají se tu modely od Bosse, ale i od arménských emigrantů a k tomu tradiční ruské oblečení. Kožené kovbojské boty i exkluzivní láptě. Je to směsice známých značek a ruských výkřiků sezóny. Podle stavu nemovitostí v oblasti Zámeckého vrchu to vypadá na pokračující ruskou expanzi v tichých částech města, zatímco Vietnamci a Číňané se stahují do hlučných lidových částí Karlových Varů.
Rusové koupili a zavřeli oprýskanou zotavovnu Gogol na Zámeckém vrchu, kam ještě před několika lety jezdili křížkoví lázeňští hosté. A jistě z Gogola vytvoří exkluzivní zotavovnu a možná jí ponechají i to slavné jméno Gogol, na které je hrdý každý Rus. Pokud ovšem marketingoví odborníci odkývnou, že jméno Gogol na vývěsním štítu pořád táhne. Kolonáda sama je přehlídkou ruských zvyklostí a ruských rób. Obtloustlý Rus vzezření statkáře a se zlatými řetězy kolem krku si nalévá vodu z pramene do cyklistické lahve. Vedle něj sedí mladá žena, tichá a skromná, oblečená v červených šatech. Muž pije z plastiku, žena tiše čeká. Kolotající proud baťůžkářů a obchodníků, který se valí hned vedle kolem říčky Teplá a hrozí změnit Karlovy Vary v Hannover v době veletrhu CeBIT, je nechává chladným. „Filmy?" odpovídá Rus na můj dotaz. „Ani nevím, že tu nějaké jsou. Nás zajímá voda." A festival? „Da, Maskvá, tam je nejlepší festival, ostatní nestojí za řeč." Žena se tiše usmívá a přikyvuje.
V Karových Varech si klade návštěvník stejné otázky, které pokládá tolik současných filmů: Je tenhle etnický mix, který vzniká po celém světě včetně Karlových Varů, nebezpečný? Je to spíš příznak globalizace světové vesnice nebo spíš časovaná bomba? Budou příslušníci tří různých národů a tří různých náboženství v našem lázeňském městě žít ještě dlouhá desetiletí mírumilovně pospolu, anebo tu už zuří skrytá válka, která může - jakmile k tomu budou podmínky - propuknout ve válku skutečnou? Je vůbec myšlenka krásných Karlových Varů a války slučitelná? Karlovy Vary, to je přece pohodové české Sarajevo, obkroužené vrchy a lesy. A Sarajevo bylo v osmdesátých letech považováno za nejbezpečnější v celé Jugoslávii. Karlovy Vary sice nejsou město Olympijských her, ale jemné kultury a krásné architektury. Tady se opravují staré skvosty architektury, tady otevírá obchod Rus i Bělorus, Číňan i Čech, tady probíhá největší filmový festival zemí střední a východní Evropy, kulturní událost podporující mírové soužití různých ras a vyznání, různých myšlenkových směrů a názorů. Je vůbec myslitelné, aby tu vznikla válka vyznání a ras?
Trpěliví lidé, prostě kinofilové
Ale filmy jsou mnohem nejistější než kdy dřív. Filmy dnešní doby sice mapují složitý svět plný chudoby a utrpení a vyprávějí o rasových konfliktech. Jedna věc je zajímavá: Filmy plné chudoby a deziluzí paří k vrcholným zážitkům mladých lidí, kteří sem v době festivalu jezdí z celého Česka. Takovou návštěvnost jako letos jsem na karlovarském festivalu ještě neviděl. Dlouhé fronty na lístky do kin se tvořily brzy ráno a připomínaly fronty na západoněmecká víza v Opletalově ulici po pádu zdi. Nekonečná řada trpělivě čekajících lidí. Vchod do festivalového hotelu Thermal směrem od pošty byl dokonce vrouben dvěma řadami diváků, mezi kterými se návštěvník proplétal jako křivolakou uličkou.
Diváci byli vesměs mladí, ale mezi nimi se vyskytly i starší manželské páry, yuppies i úspěšní lidé středních let. Prostě kinofilové, pro které je film způsobem komunikace se světem. Tady jste mohli potkat geologa z Plzně nebo starostu odněkud z jižních Čech. Mohli jste tu vidět ve frontě do kina známého lékaře Martina Bojara a na večeři s Isabelle Huppertovou premiéra Jana Fišera. A všichni, nebo skoro všichni, stáli ve frontě na filmy, které přinášejí čím dál tím šílenější příběhy a vypravují nám o světě, který je patrně všude kolem nás, ale který dobře neznáme, pokud nejsme běženci nebo narkomani, pokud nežijeme v Palestině nebo v Kosovu, pokud nejsme u konce s dechem nebo uprostřed rodinné krize. Navzdory všem těm šíleným příběhům dlužno říct: výběr filmů pro karlovarský festival douho nebyl tak dobrý, tak nekompromisní a tak avantgardní jako letos.
Anas, muž s traumatem - Soutěž dokumentárních filmů
Anas Zaghlul je hrdinou španělského dokumentárního filmu Anas, indický film. Film běžel na 44. MFF Karlovy Vary v soutěži dokumentárních filmů a natočil ho původním povoláním novinář a zpravodaj katalánské televize ze španělské Barceony Enric Miró. Produkci filmu zajišťovala jeho žena Lola Canut. Anas je mužem mnoha tváří a žije v palestinském Nablusu. Dříve byl Nablus podle Anasových vzpomínek městem kultury, dnes je to válečná zóna. Anas by se rád dočkal mírového řešení. Nechce válku. Na začátku to vypadalo, že Anas udělá díru do světa. Za mlada byl závodním plavcem, wrestlerem, později pekařem, živil se také jako uvaděč v kině, které během izrealsko-palestinského konfliktu přestalo existovat, jsou z něj jen trosky.
Dnes v Nablusu není žádné kino. V kině měl Anas nejraději indické a egyptské filmy s tančícím a zpívajícím hrdinou. Kolem sebe mnoho zpívajících hrdinů neměl. Sám Anas se zbláznil potom, co na ulici uviděl odříznutou hlavu palestinské ženy. Palestinka byla podezřívána, že donáší Izraelcům a že schovala židovské vyzvědače v Jerichu. A tak s ní spoluobčané udělali krátký proces. Anas se dostal na hranici šílenství, začal pít, jeho bratr na alkohol zemřel. Anas ve filmu také vypráví, jak ho v podchodu chytila akupina Židů a chtěla ho bít. Od té doby se jeho trauma zhoršilo. Anas by chtěl být velkým, pozitivním hrdinou. Rád vypráví o tom, jak zachraňoval tonoucího muže. Dnes se dostal z nejhoršího, oženil se, má děti, snaží se vystupovat normálně.
Nejraději má, když mu jeho žena přes spaním čte Korán. Filozofický cestopis z Nablusu vypráví o konfliktu, který je uložen hluboko v lidech. A také o osudu jedince a o psychóze davu a cituje přitom slova esejisty a romanopisce 19. století Roberta Walsera. To hlavní je úvaha o osudu dvou národů, Palestinců a Židů, kteří jen těžko mohou žít pohromadě. Jak bude palestinsko-židovská otázka vyřešena, to bude ovlivňovat i životy lidí v Evropě. A možná i život Karlových Varů. Tohle řešení nezná ani Anas Zaghlul. Nicméně monotónní hlas Anase Zaghlula patřil k letošním Karlovým Varům k hodně slyšitelným, zrovna tak jako zpěv muezzinů z různých tureckých mešit, kteří v rakouském filmu Muezzin volají k modlitbám.
Branko, otrok minulosti - Dny kritiků Variety
Branko je srbský emigrant v Americe. V srbsko-německo-americkém filmu Tady a tam (režie Darko Lungulov) jezdí dodávkovým autem a vozí to i ono, stěhuje to i ono, tady a tam. Branko potřebuje dostat do Ameriky svou dívku. Vymyslí plán. Nabídne zkrachovalému hudebníkovi Robertovi (vynikající kreace Davida Thorntona) pět tisíc dolarů, pokud se vypraví do Bělehradu, na oko se s dívkou ožení a tím ji umožní legálně se dostat do USA. Robert se v Bělehradě pohříchu zamiluje do Brankovy matky, u níž bydlí jako obchodník na služební cestě. Matku hraje patrně nejslavnější současná srbská herečka Mirjana Karanović (Zlatý medvěd na MFF v Berlíně 2006 za film Grbavica). Branko mezitím shání v Americe peníze na vyplacení hudebníka, ale ukradnou mu dodávku a Darko se místo na příchod dívky připravuje na policejní výslechy.
Nakonec za všechny loosery tohoto filmu zaplatí dluhy hodná Karanovićová. Důsledky války a nenormality se ve filmu Tady a tam objevují na každém kroku. Pokud ne fyzicky, tak psychicky. Postavy, kteé nic nechtějí a nikam nesměřují, postavy, které touží jen po emigraci, protože nechtějí sedět na sudu prachu, nazývajícím se „země bývalé Jugoslávie". Ne náhodou běžel v sekci Dny kritiků Variety také film Buick Riviera (režie Goran Rušinović), film chorvatsko-bosensko-německý a odehrávající se v USA. Mezi dvěma muži, Muslimem a Srbem, ožívá stará, zasutá etnická nenávist, když se oba náhodou setkají na liduprázdné severodakotské dálnici, daleko od jakýchkoli etnických problémů. Zrovna tak jako Branko v prvním filmu jsou oba muži otroci minulosti. Jejich konflikt na dálnici ukazuje, že válka mezi etniky a kulturami trvá, i když nezjevně a zatím skrytě.
Tomek, gymnazista, který začal prodávat sebe sama - Soutěžní sekce
Polsko-německý film polského režiséra Roberta Glińského Sviňky se odehrává v poklidném německém městečku Žitava a v polské obci Opolno na druhé straně státní hranice. Žitava leží nedaleko českých hranic v česko-polsko-německém pomezí. Tomek je student gymnazia. Má dobré známky, zajímá se o astronomii a hraje fotbal, aby vyhověl otci. Potom, co se zamiluje do Marty, vidí, že se neobejde bez peněz. Ty doma nejsou. Rodiče jsou chudí. Tomek to zkusí na tržišti s pašováním psů, nakonec začne spolupracovat s pasákem Borysem, který německým zákazníkům dohazuje mladé polské chlapce.
Celý film je příběhem desiluze. Z pádu zdi, z vydělávání peněz, z lásky, z možností v životě. „Tady se nic dělat nedá, raději budu mejt v Německu nádobí," říká Tomkova sestra Agáta, maturantka. A pak, když se Tomek zamiluje do Marty, řekne mu o ní jeho kamarád: „Je to holka, která se kurví potichu." Sviňky je příběh mladičkých polských prostitutů, kteří mají za zákazníky muže. „Sviňky dají za pivo, za voňavku nebo za koženou bundu," říká jeden z prostitutů. Svět, ve kterém žijeme, je však poněkud zvláštní a prostituce není cestou do pekel, ale cestou vzhůru. Aspoň na chvíli. „Nezajímá mě, odkud máš prachy, hlavně, že je máš," říká Tomkova sestra. Tomek se nakonec stává sám pasákem a dealuje kluky. A protože má talent, dostává se k lepší klientele a na cifry 400 Euro za noc. Sviňky je film direktní a nekompromisní. Je to jasná zpráva o prodeji a kupování lidí, zpráva, kterou nezjemní nic, ani láska, ani vzdělání. V tomto punktu je polský film opakem českého filmu, který si v direktních a nekompromisních výpovědích nelibuje. Český film má rád poklid a pobratření těch, co se dřív nenáviděli. „Je to naší mentalitou," říká uznávaný dramaturg mnoha českých filmů Kristian Suda. „Naše mentalita také není direktní a nekompromisní."
***
Filmy na 44. MFF v Karlových Varech, ve městě ovlivněném třemi národnostmi, svědčí o tom, že etnické konflikty a srážky kultur jsou přes laskavá slova o spolupráci všech se všemi stále hlubší. Možná je to jen představa filmových režisérů, kteří potřebují konflikty mezi lidmi vyhrocovat, aby jejich filmy byly zajímavější a prodejnější. Anebo spíš varují před něčím, co může tak rychle přijít? Před světem konfliktů a nenávisti? Ostatně pokud by se někdo podíval za fasádu lázeňských domů, které možná silou peněz, možná i silou dlouhých nožů, přecházejí do ruských rukou, možná by zjistil, že filmy vyprávající o konfliktech a kupování lidí nejsou vůbec daleko od pravdy. Pěkně to v Karlových Varech řekl americký režisér Paul Schrader. Film je podle jeho názoru především odhalováním pravdy. Holé pravdy o životě a o lidech. Pravdy mnohdy nepohodlné nebo i odporné. Fasáda krásně opravených lázeňských domů s lázeňskými hosty ověšenými zlatem je možná to správné pozadí pro to, aby tuto pravdu někdo vyslovil.