Valašský ekostatek AgroFyto v Lidečku si vysype Bartákův hrnec peněz pro nejlepšího ekozemědělce roku 2009 a přivítá hosty 29. května 2010 od devíti ráno při dni otevřených dveří, odborné besedě a ochutnávkách (pokud ovšem nebude všechno kolem pod vodou).
Louky plné vody, to byla vyhlídka lidečského hospodářství, když jeho jednatelka ing. Ludmila Mužíkovská dorazila do Prahy pro zprávu, že byli v loňském roce oceněni jako nejlepší. Měla pochopitelně radost, že v sobotu 29. května dostane do ošatky hromadu měďáků zvící 15 tisíc korun v desetikačkách nové ražby. Ale nemohla vědět, jak to tam bude vypadat, protože vyjížděla od podmáčených pastvin a hrozila se představy, že voda zkratuje elektrické ohrazení a splašený mladý dobytek zmizí kdesi v krajině. Statek je na stráni, ale samotná obec je v údolí říčky Senice, přítoku drsně záplavové Bečvy, a má domky těsně u břehu. Největší starost však byla o údolní mlékárnu ve Valašském Meziřící, kam její kravičky dodávají surovinu na biojogurty a jogurtové mléko.
Hrnec (symbolických) peněz vymyslel Richard Barták, polistopadový náměstek ministra zemědělství, který se od té doby stará o propagaci ekozemědělců a biopotravin. Je to nutné, tyhle věci v tržní soutěži obstojí jen tehdy, když je lidé budou chtít. Holá ekonomická formule zní, že bio trvá déle, je pracnější a je proto dražší.
AgroFyto má 530 kusů dobytka, který se pase na 850 hektarech certifikovaných pastvin bez chemie. To je však to nejmenší. Biomléko se nesmí míchat s mlékem z konvenční výroby. Denní dodávka do mlékárny musí být stabilizovaných dva tisíce litrů, aby se to vyplatilo odděleně zpracovat. Kravičky musí žít v přirozených podmínkách a s přirozeným cyklem, bez synchronizačních prášků, bez preventivních antibiotik. Kdy si býk vzpomene, kdy se to narodí, to je čistě věcí stáda. Tele nesmí být přikrmováno průmyslovou výživou. Také vlastní senáž a obilí pro krmení či případná dokupovaná krmiva musí být certifikovány. Ani do jogurtu nesmí přijít nic nebio. Borůvky se vozí z Rakouska, protože čistá lokalita musí být dostatečně vzdálená od naší chemické přítomnosti.
Kdo chce raději to rychlejší, snazší a levnější, říká si o potraviny plné prášků, které se začínají podepisovat na našem zdraví. A taky na zdraví krajiny a čím dál víc i zdraví planety, protože zboží se v obchodě vyklopí do regálu až po cestě přes půl zeměkoule. Kdejaké dítě dnes trpí alergií a určitě by mu pomohlo, kdyby třeba školní jídelny objednávaly jablka a mrkve bez postřiku, a k tomu nějakou tu biokyšku ke svačince. Pochopitelně zblízka. Třeba v Itálii nebo v Rakousku už s tím začali před deseti lety. Nebylo by od věci, kdyby se tam vypravili naši zřizovatelé škol na zkušenou.
Ošatka měďáků tak může upozornit na vzory pro ostatní, ale opravdu roztočit kola dokáže hlavně osvícená poptávka veřejných institucí.
