Končí éra zakořeněnosti jak ve smyslu místním, tak v rovině sociální. Kořeny zdržují, ačkoli se zatím neví od čeho. Vyznáním víry se stává mobilita. Platí, že tam, kde se člověk narodil, zřídka žije. Dozrává jinde, než nakonec umře, odstraněn, aby nepřekážel těm, kterým v tu chvíli patří svět. Tvrdošíjně používáme pojem trvalý pobyt, jako kdyby nám nedocházela jeho absurdita. Ve skutečnosti jsme bezdomovci s omezeným povolením k pobytu, i když se to občas snažíme maskovat novým domem nebo bytem, v němž vydržíme stejně jen na dobu přechodnou. Tvrdí se podle výzkumů, že v tom všeobecném planetárním hemžení se Češi tak úplně neřadí k těm, kdo by se rádi stěhovali do ciziny, a už vůbec ne za prací. Myslím, že to není dáno tím, že by u nás bylo tak třeskutě krásně, ale tím, že jsme se jako malý národ spolehli na krajinu domova jako na jednu ze záruk přežití. Na domov se přece ptáme hned na začátku státní hymny a básník vyhrožuje, opustíš-li mne, zahyneš. Instinktivně dnes však zavíráme oči před masivní migrací probíhající ve světě a nechceme vidět a do důsledků dovést její působení na způsob našeho života, s nímž jsme ovšem trvale nespokojeni a rádi vyhrožujeme právě emigrací. Objevují se v posledních letech skupiny, které přesto češství aktivně hájí, ale přitom by nedokázaly vyjmenovat, v čem vlastně spočívá. Jde o pudová sebeobranná hnutí.

Jaké časopisy čte český dobře situovaný lékař s privátní praxí? Co čtou soudci a advokáti, když se už nemohou na trestní spis ani podívat? Má český učitel čas ještě na knihy, noviny a časopisy, nebo jen na televizi, internet a na hledání přivýdělku? Potřebují čeští lékárníci k životu ještě něco jiného než počítač a podvojné účetnictví? Jak to, že u nás s přibývajícím procentem vysokoškoláků v populaci klesá poptávka po kvalitních médiích? Nemnoží se v naší společnosti jen fachidioti, jimž pojem všeobecný rozhled vůbec nic neříká?

Je rok 1975. Rok bezútěšný. Pokolikáté už trávím noc jako velitel stráže na dolní bráně domažlických kasáren? Vracím se ze zbytečné, leč povinné kontroly strážných a těším se, jak si zase budu pochutnávat na knížce Obléhání Tróje. Nic nepatří na strážnici méně než tyto literárně kritické statě a nejsem si navíc vůbec jist, jestli je dovoleno ve službě číst něco jiného než vojenské řády. Zvonek. Za dveřmi dozorčí útvaru absurdně okšírovaný šňůrami s nábojnicí. Knihu se mi nedaří včas ukrýt. „Co to čtete?“ Nejprve spíš jen ze zvědavosti ptá se nadporučík. Než stačím odpovědět, neboť váhám, co mám říct, když jemu to stejně nic neřekne, už se probírá stránkami. A zvědavost střídá záblesk opravdového zájmu v jeho očích. „Milan Jungmann!“ vysloví a já chvíli nevím, jestli je to dobře, nebo jestli bude průšvih, protože v katalozích veřejných knihoven byste tehdy na tohle jméno prostě nenarazili. Pak se ten zatrpklý intelektuál zadýzlovaný v uniformě zasní a začne se rozpomínat na to, jak četl Literárky a jaké to byly časy. Zaskočen ho sleduji, pokládal jsem ho totiž do té chvíle za typickou dobovou důstojnickou rychlokvašku. Ve skutečnosti se za dokonalým mimikry skrýval v jádru nešťastný člověk. To, co ho nakonec zaválo do prvního sledu studené války, určitě nebyla láska k literatuře, jíž trpěl.  

Necítím se patřit k publiku, které je „syté všeho“. Dovolil bych si taky tvrdit, že nejsem z těch lidí, jež „žádný přírodní či přirozený vjem a zážitek nezajímá“. Koneckonců po více než dvouletém psaní na tomto místě si to každý, kdo bude mít chuť, může ověřit. Přesto bych podle názoru Ludvíka Vaculíka uveřejněného 24. ledna v Lidových novinách takový být měl. Proč?

Je čas, kdy se ministr financí mračí jako panský býk, škrtí od kravince ke kravinci a mne přesto přepadají luxusní starosti. Poslechněte si tohle.