Zprávy o dalších civilních obětech, masakrech nevinných a sestřelené turecké stíhačce budí dojem, že mezinárodní intervence v Sýrii je neodvratná. V následujícím článku se pokusím zdůvodnit, proč se mezinárodní společenství v následujících měsících k  intervenci nerozhodne.

Příznivci mezinárodněpolitické spravedlnosti a rovnosti poukazují na Libyi a zásah NATO, který je obecně hodnocen jako vojensky úspěšná akce Aliance. Jak to, že nyní svět v případě Sýrie čeká, když proti Kaddáfího střelbě do opozice zasáhl rychle a poměrně efektivně? 

Při libyjské operaci došlo k shodě zásadních faktorů: dravý francouzský prezident, který převzal (politickou) iniciativu, britský zájem se vojensky zapojit, domnělá nutnost Západu aplikovat bič na zlého diktátora, který donedávna poslušně poslouchal (stejně jako v případě Miloševiče v Jugoslávii v roce 1999) a hlavně – obrovské zásoby ropy, u kterých hrozil převod koncesních práv v roce 2013 směrem k Číně. 

Tato souhra náhod, jak to v historii bývá, se neopakuje každý rok – proto při pohledu na jednotlivé rozhodující faktory přichází v souvislosti se Sýrií skepse.

Jak ukázala operace v Libyi (respektive nad ní), pouze americká armáda je schopna vést větší vojenskou operaci. I přes politickou nálepku odstupování od vedoucí role (doktrína Leading from behind) jsou obecně vojenské, technické, materiální, logistické i velitelské struktury US Army neporovnatelné s žádnou ozbrojenou složkou, která operuje v západním světě. Proto je rozhodnutí Bílého domu pro širší intervenci v Sýrii zásadní a bez něj nelze v atlantickém prostoru cokoliv zásadního podniknout.

Jazykem diplomacie – nikam nejdeme

Současná rétorika amerického prezidenta Obamy se omezuje na podporu bezmocné mise Kofiho Annana, vyprávěnky z úst reprezentanta Demokratické strany o „diplomatickém řešení“ znamenají jediné – USA se do Sýrie aktuálně nechystají. Dalším symptomem americké pasivity jsou měkké reakce na jednání v Radě bezpečnosti OSN. Ruské a čínské veto rezolucím, které říkají cokoliv reálného, by mohlo být nahrávkou na smeč americké diplomacii.

Pokud by USA chtěly získat politický kapitál a vytvořit dva rozeznatelné tábory zastánců humanitární intervence ve jménu vyššího dobra civilistů, využily by obraty typu „Krev syrských civilistů je na ruských rukách“. Přestože se ministryně zahraničí Hilary Clintonová několikrát takto vyjádřila, rozhodně nelze pozorovat rozsáhlou komunikační kampaň americké diplomacie, jaké Evropa zažila, kdy americká administrativa George W. Bushe hledala spojence pro tažení do Afghánistánu a Iráku.

Tažení ve stylu boje za lidská práva na prvním místě jsou evidentně historií, Obamův přístup lze vnímat spíše jako pragmatický a zaměřený na výsledky, nikoliv na efekty. Realistické rozhodnutí amerického prezidenta nevyslat do Sýrie intervenční misi stojí, i přes srdcervoucí fotografie zmrzačených civilistů, na několika zásadních a pro Bílý dům rozhodujících argumentech.

Špatné načasování a špatná shoda událostí

 Prvním a snad nejzásadnějším důvodem amerického rozhodnutí nyní neiniciovat mezinárodní intervenční síly je načasování. Dnes v červnu 2012 se pomalu blíží vrchol americké prezidentské kampaně. Případná intervence v Sýrii by nebyla krátká a rozhodně by poskytla přihrávku na smeč republikánovi Romneymu, který by Obamu kritizoval za další rozběhnutý konflikt v době vnitroamerické frustrace z ekonomických výsledků (na které Republikán staví svou kandidaturu). 

Na druhou stranu, Obama bude označován za slabého a zbabělého, pokud se pro intervenci nerozhodne. Stejné dilema bylo řešeno v Kongresu, když americký prezident obcházel třicetidenní lhůtu pro schválení operace nad Sýrií. Jak řekl vládce Bílého domu ruskému prezidentovi o protiraketovém deštníku, Obamovy ruce budou uvolněnější po podzimních volbách. To platí i pro zákrok v Sýrii.

Zadruhé, pro Bílý dům je protiraketový deštník pro Evropu pod hlavičkou NATO mnohem důležitější, než další z blízkovýchodních diktátorů ztrácející nervy s opozicí a střílející do civilistů. Americká administrativa si nechce Rusy (tolik) naštvat, proto proti nim nespustila komunikační kampaň rozmazávající jejich veto v Radě bezpečnosti a omezila se na pár výkřiků do tmy, aby se neřeklo, že USA už nebrání lidská práva na globální úrovni. 

Navíc, americká pozornost se přesouvá do Asie, kde o něco skutečně jde – Evropa je v jejích očích již třiadvacet let po pádu Železné opony dospělá a američtí daňoví poplatníci již necítí potřebu financovat skrze NATO téměř celou evropskou obranu. První černoch na americkém tůnu bývá kritizován za nezájem o blízkovýchodní region, což jeho přístup jen potvrzuje.

Hlavy  v písku 

Třetím důvodem je mezinárodní nechuť k jakékoliv akci v oblasti. Při pohledu dovnitř jednotlivých velmocí ji lze velice logicky vysvětlit. Francouzský jestřáb Sarkozy již nevládne vojenské síle galského kohouta jako během libyjské operace NATO, v Elysejském paláci zasedá opatrný úředník Hollande, který chce z Afghánistánu stáhnout vojenské jednotky své země co nejdříve. Je nemyslitelné, že by se socialistický nástupce bojovníka za silnější postavení Francie ve světě dral za možnost vyslat vojáky do nestabilní oblasti.

Dalším významným hráčem je Velká Británie, která významně škrtala ve vojenských výdajích, zbavila se poslední letadlové lodě a většinu své mezinárodněpolitické síly bude muset využít v diplomatickém boji s agresivní argentinskou prezidentkou o Malvíny - Falklandy.

Kdo jiný má v oblasti zájmy a dostačující armádu? Izrael, který má plné ruce s Palestinou a strašícím Iránem. Židovský stát nikdy nebyl mezinárodním bojovníkem za lidská práva či globální zodpovědnost, vždy se musel soustředit na své vlastní přežití v extrémně nepřátelské oblasti – proto nemá jediný zájem na humanitární intervenci v sousedící Sýrii.

Je pravda, že by porážka nepřátelského souseda pod mezinárodní taktovkou byl pro Jeruzalém výhodný, avšak rozvrat velkého státu na celé severní hranici by rozhodně nebyl cílem izraelských stratégů. Navíc, existují jistá spojení syrského režimu Bašára Assada s Iránem a zejména Ruskem. Současný výčet několika tisíc padlých polovojáků a civilistů nestojí Francii, Rusku ani Izraeli za rozházení vztahů s tímto (neoficiálním) trojúhelníkem.

Scénář intervence: Turecká „divočina“

Posledním hráčem, který má v oblasti silné zájmy a navíc má k dispozici skutečnou armádu, je Turecko. Velmoc, situující se do role regionálního hegemona, se v posledních letech chová velice asertivně na všechny strany. I proto lze očekávat, že aktuální roztržka po syrském sestřelení tureckého letounu a vyhrocenému napětí na společné hranici je jen součástí tureckého pragmatického využití silové karty a získávání pozice v regionu.

Rizikovým scénářem je situace, kdy se při přestřelkách na hranici dostane některá z tureckých jednotek do skutečného boje a Ankara bude nucena ukázat zuby a svaly. To by znamenalo eskalaci konfliktu, a jelikož si kandidátská země EU bude tvrdě hájit své postavení, zatímco od (možná) kolabujícího syrského režimu se nedá očekávat racionální jednání a koordinace vládních jednotek.

Po sestřelení tureckého letadla Ankara iniciovala režim aliančních konzultací (článek 4), při eskalované vojenské šarvátce se nedá očekávat nic menšího, než volání po aktivaci pátého článku, tedy společné obrany členů NATO. V tom případě by byly západní mocnosti nuceny povinností přispěchat na pomoc a nebylo by cesty zpět.

Scénář intervence: Genocida

 Když se podíváme na nadcházející měsíce, kromě možného nekontrolovatelného tureckého scénáře se nabízí ještě jedna varianta – prezident Assad se zblázní nebo ztratí kontrolu nad vládními vojsky a dojde ke skutečně masovému vyvražďování. Dnešní situace v Sýrii je stavem občanské války – tedy dva (poměrně) jasně rozpoznatelné tábory bojující o moc v rámci jedné země. V okamžiku, kdy by došlo k hromadnému vyvražďování dle jednotného klíče, definice konfliktu by se posunula k výbušnému slovu genocida.  

Asertivně je nutné říci, že vystřílení několika vesnic není ještě genocidou, ale bohužel přirozeným vedlejším důsledkem probíhající občanské války.

Vzhledem k poměrně nedávné historické vině Západu (a Rady bezpečnosti OSN) na genocidách ve Rwandě a v bývalé Jugoslávii by se dal očekávat rychlý přístup. Protože se mírové síly OSN jako vynutitelé příměří v devadesátých letech neosvědčili kvůli slaboučkému mandátu, nutnost mezinárodního sboru pod hlavičkou NATO s reálným politickým zadáním by se stala realitou. 

USA by rétorikou globální zodpovědnosti dotlačily Francii a Británii k přispění do mezinárodního vojenského sboru, explozivnost situace by vedla Washington k přitlačení Moskvy a Pekingu k morální zdi s cílem donutit odpůrce zásahů do vnitřních záležitostí států k zdržení se hlasovávání (nevyužití práva veta) v Radě bezpečnosti.

Normativní spravedlnost neexistuje, jen zájmy

Uvedené argumenty a scénáře se drží realistické teorie mezinárodního uspořádání. V obecné rovině tak lze na případu Sýrie dokázat, že mezinárodní organizace (OSN) slouží suverénním aktérům – velmocím jako legitimizační nástroje (za které se lze případně schovat), které využívají v případě, že to odpovídá jejich vlastním zájmům. 

Koncept Responsibility to Protect (R2P) je využíván pouze v případě, že si to aktéři přejí, jinak je instantně zapomenut oficiálně z důvodů nezasahování do vnitřních záležitostí suverénních států, reálně z důvodu nedostatečného zájmu států se do dané intervence pustit.

↑

S ředitelem občanského sdružení, které se zasahuje o reflexi německých dějin v Čechách o nevděčné práci a o hledání identity.

 Pane Matějko, můžete v pár větách představit práci Antikomplexu?

Antikomplex je občanské sdružení, které si klade za cíl podněcovat otevřenou a kritickou reflexi německojazyčných dějin Českých zemí. Etnicky vzato jsme Češi, ale považujeme to za důležité téma, protože dodnes viditelně ovlivňuje podobu přibližně třetiny území České republiky.

Nejde jen o bezpráví, ke kterému v souvislosti s nuceným vysídlením Němců z Československa došlo, ale také o kulturní, společenské a ekonomické ztráty, které s sebou přinesla často téměř úplná výměna obyvatelstva v tzv. Sudetech.

 Vedle toho se Antikomplex věnuje vzdělávání na školách. Nabízíme školám projekty zaměřené na zlepšování výuky zejména v dějepisu, vlastivědy či občanské výchovy. 

Co Vás osobně přivedlo k této práci?

Vyrostl jsem v Liberci a v určité době jsem začal pozorovat zjevný rozdíl mezi tím, jak vypadá Liberec a ještě více okolní region a jak vypadají jiné regiony např. střední a východní Čechy nebo jižní a východní Morava. U nás bylo a dosud je hodně ruin, na spoustě míst roste různé křoví a jiná náletová zeleň nebo přímo kopřivy.

Hodně polí zde jen tak leží ladem a zarůstají. Ten rozdíl mě pak samozřejmě jako patriota Liberecka trochu rozčiloval. Z toho postupně vyrostla otázka, jak takový rozdíl vlastně vznikl. Antikomplex se právě takovými otázkami zabývá, snažíme se je srozumitelně přiblížit i ostatním a samozřejmě se také snažíme hledat odpovědi.

Druhý zdroj zájmu o téma souvisí s tím, že jsem v Liberci chodil do německojazyčné třídy gymnázia a měl zájem o historii. Nutně jsem se pak potkal s válečnou a poválečnou historií města. Při pohledu na konkrétní průběh a události spojené s koncem války jsem nabyl přesvědčení, že se stalo velmi mnoho křivd a bezpráví.  

Neznamenalo to, že bych už tehdy zpochybňoval vysídlení Němců jako takové, i když jsme o tom třeba diskutovali, ale přišlo mi a opravdu mě zarazilo, kolik násilí způsobených Čechy s tím bylo spojeno. A také mě zarazilo, že to není žádné téma. Třeba na místě internačního tábora pro Němce v Liberci nebyla žádná připomínka, přitom je to velmi frekventované místo.

Zároveň jsem měl na základní škole i na gymnáziu štěstí na učitele dějepisu. V obou případech to byli starší pánové v důchodu, kteří učili jen kvůli tomu, že na škole zrovna dějepisáři chyběli. Asi to byl začátkem 90. let problém. Vedle běžné výuky nám hodně vyprávěli a přirozeně také říkali, co si o té které události myslí. Shodou okolností oba se o násilnostech a rozkrádání spojených s vysídlením Němců hodně zmiňovali.

Bylo to pro mě velmi působivé setkání s živou pamětí, minulost v ní ožila, přestala být hotová a nalinkovaná jako v učebnicích dějepisu ale začala se jevit jako určitý otevřený proces, jehož výsledek záleží na tom, jak se konkrétní lidé rozhodují a co udělají. Zřejmě také díky tomu jsem začal i poválečné vyhnání Němců vnímat nikoli jako automatický důsledek války ale jako věc, která třeba i mohla být jinak. A pak už prostě o tom diskutujete, přemýšlíte atd.

Jak se dle Vašeho náhledu proměnilo vnímání divokého odsunu od roku 1989 až k dnešku?

Jako „pamětník“ můžu mluvit o vývoji až od konce 90. let, pro zbytek se musím opírat o výzkumy a další texty. Na základě toho ale můžu říct, že z pohledu Antikomplexu je ten vývoj pozitivní, tj. směrem k větší otevřenosti a kritičnosti. Vývoj můžeme pozorovat hned na několika rovinách.  Sociologický ústav Akademie věd provádí pravidelný průzkum veřejného mínění, kde se ptá na tzv. Benešovy dekrety, na to jestli se Němcům po válce stalo bezpráví, jestli by se mělo s tím něco udělat atd. 

Vývoj je pozvolný, ale zjevně ubývá lidí, kteří si myslí, že je s poválečným vývojem všechno v pořádku. Podle posledního průzkumu z letošního jara, je množství lidí, kteří poválečný vývoj schvalují a těch, kteří jsou k němu v různé míře kritičtí, v podstatě vyrovnaný.

Jinou rovinu tohoto vývoje lze sledovat přímo hmatatelně v pohraničí. Roste zájem o německojazyčnou historii tohoto regionu, tedy o historii před rokem 1945. Pořád se sice ještě setkáte s tvrzením, že tento rok je pro místní dějiny rok nula (osobně jsem se s tím potkal ještě loni u vinaře při degustaci vín v Dolních Dunajovicích), ale už to není tak časté.

Existuje velké množství iniciativ, které obnovují místní paměť. Dělají to z různých motivací – někdo chce napravit křivdy způsobené historií, někdo v zájmu o historii vidí spíš zajímavý impuls pro rozvoj místní komunity. Když byste se těchto lidí ptal na Benešovy dekrety, asi budou mít dost odlišné názory, ale určitě už nebudou papouškovat navyklé teze o spravedlivé odplatě za válku a podobně.

Osobní zabývání se místními dějinami spíš vede ke autentickému hledání vlastního názoru. Dochází přitom k něčemu, co lze nazvat osvojování si „nevlastních“ dějin místa. Setkání s takovými iniciativami jsou naprosto skvělá, dávají člověku energii. Zachraňuje se tím německojazyčné kulturní dědictví této země, které je sice do velké míry pryč, ale pořád ještě je obrovské. A zároveň se tím obohacuje současný život místních komunit, které zejména ve venkovských oblastech pohraničí dost strádají.

Důležitou práci také odvedli novináři a intelektuálové. O tématu se znovu a znovu mluví a tím pádem se ve veřejném prostoru v podstatě prosadil výrazně kritičtější pohled na poválečné události.  Běžně se používá slovo vyhnání, běžně se mluví o zločinech spáchaných Čechy. Utichly protiargumenty typu, že to tak bylo normální nebo dokonce, že si to Němci zasloužili. Vlastně mě znovu a znovu zaráží, kolik zájmu dokáží vyvolat informace o nějakém novém masovém hrobě Němců po válce. Přijde mi to jako velmi zdravá reakce, normální svobodná společnost se prostě zajímá o svoje vlastní selhání, všude v západním světě tomu tak je.

Jak vnímáte práci státních institucí v této oblasti?

Nemyslím si, že stát hraje v této práci klíčovou roli, podle mě se jedná především o práci pro občanskou společnost. Ve chvíli, kdy se jedná o změnu společenského postoje k nějakému tématu, by měl stát zůstat neutrální nebo případně otevřeně podporovat občanské aktivity.

Navzdory všemu, co se v Česku dělá špatně, mi připadá, že zrovna v této oblasti mám posledních deset let štěstí na rozumný vývoj. Díky státu lze na tuto práci získat peníze, například od Česko-německého fondu budoucnosti. Stát také podporuje vznik Muzea  Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které vzniká v Ústí nad Labem a bude se tomuto gigantickému tématu věnovat.

Za velmi důležitou považuji roli policie při vyšetřování poválečných násilností na Němcích. V posledních letech jsme mohli zaznamenat minimálně dva velice citlivé případy, které policie mohla asi poměrně snadno zamést pod koberec a vůbec se jimi nezabývat, a přesto vyšetřovatelé udělali svou práci a zjistili, co bylo možné. 

Konkrétně se jednalo o případ vraždy pěti chlapců v postoloprtských kasárnách a o případ masového hrobu na Budínce u Dobronína. Zejména ve druhém případě práce policie zásadním způsobem pomohla k historickému poznání. Jen policie totiž může exhumovat masový hrob a identifikovat oběti.

Jiná věc je, jestli by stát měl přispět do diskuze například návrhem nějakého narovnání vztahů se sudetskými Němci. Nemluvil bych ale o státu, nýbrž o politice a ta je pouze dosti nedokonalým odrazem občanské společnosti. Až tedy občanská společnost vykoná svou práci, možná se – s velkým zpožděním – i v této oblasti něco posune. Sám za sebe ale toto nevidím jako zásadní téma.

Jak probíhá spolupráce Antikomplexu s německou stranou?

Antikomplex má velmi mnoho partnerů v Německu ale i Polsku, trochu méně v Rakousku. Hodně kontaktů vzniká samozřejmě s vyhnanými Němci. Přinejmenším srovnatelně mnoho máme ale kontakty s organizacemi, které se tímto tématem nezabývají. Spolupráce se sudetskými Němci je velice různorodá, tak jako jsou různorodí i sudetští Němci.

Někdy narazíme na lidi, kteří si myslí, že v nás konečně objevili ty mladé Čechy, kteří budou sdílet jejich výklad dějin. Jsou pak poměrně rozčarovaní, když zjistí, že náš kritický postoj k českému nacionálními výkladu dějin neznamená, že jsme přejali sudetoněmecký nacionální pohled na dějiny. Ještě více jsou zaskočení, když za některé věci kritizujeme například Sudetoněmecký Landsmannschaft.

Zároveň ale potkáváme velmi mnoho naprosto skvělých sudetských Němců, kteří jsou sami velice otevření a kritičtí a pro svůj bývalý domov hodně moc udělali. Zřejmě nejlepší spolupráci máme s Ackermann-Gemeinde, což je organizace katolických sudetských Němců, která i za komunismu navazovala vztahy s Československem, podporovala zde křesťany. Hned po revoluci si v Praze otevřela kancelář a čile se pustila do spolupráce.

Obecně musím říci, že spolupráce se zahraničními partnery je vždy podnětná i pro Antikomplex jako organizaci, zejména, když se jedná o dlouhodobé partnery a můžete porovnávat jejich vnitřní procesy a organizační kulturu. Hodně jsme se díky tomu naučili. Zajímavé jsou naše kontakty v Polsku. Spolupracujeme s organizacemi, které se věnují podobným tématům jako my, například se v regionech, které byly do roku 1945 osídleny německým obyvatelstvem, snaží obnovit místní paměť. 

Máme stejné „geny”, jako oni a velmi podobné zkušenosti. Velice rád vzpomínám na akci s organizací Borussia v Olsztyně, kdy jsme společně prezentovali naši výstavu Zmizelé Sudety a jejich výstavu Atlantida severu, která podobně jako naše v Sudetech, ukazovala na kulturní a civilizační ztráty ve východním Prusku.

Antikomplex vychází z  teze, že „česká společnost nedoceňuje význam staletého soužití s Němci v českých zemích. Myslíme si, že snad také proto je možné, že nucené vysídlení sudetských Němců po druhé světové válce je vnímáno většinou pouze jako spravedlivá, kolektivní odplata za německou vinu na rozbití předválečného Československa a na válečných hrůzách.“ Můžete to více rozvést?

 My už dnes nemáme živou představu o tom, jak vypadal život v této zemi v dobách, kdy se zde mluvilo několika jazyky současně a zároveň se žilo v několika kulturách, které se vzájemně prolínaly. Ačkoli to tak nevnímáme, žijeme v kulturně velmi homogenní zemi. Ani Romové, kteří leckoho rozčilují, ani přibližně 4% cizinců na kulturně monolitním obrazu země mnoho nemění.

Přitom historicky jsme nebývali jakýmsi jednobarevným ostrovem uprostřed Evropy ale naopak křižovatkou, kde se plodně i destruktivně střetávaly kultury, náboženství nebo národnosti. Dnes si většina lidí u nás vůbec neumí představit a ocenit, že žít v takovém pestrém a třebas i napjatějším prostředí je podnětné a vede to k větším společenským výkonům. 

České země se ve 20. století vydaly zcela opačným směrem, pryč od rozmanitosti. Všechna napětí se řešila tím nejjednodušším způsobem – odpíráním práva na život v této zemi tomu druhému. Nebyli to samozřejmě jen Češi, kteří uvěřili, že by bylo skvělé, když by v této zemi byli sami. Ale byli to Češi, kteří – když dostali příležitost – dokázali tuto touhu naplnit.

O židovské obyvatelstvo nás připravila válka, ale poté jsme využili příležitosti vyloučit z této země Němce tedy asi jednu třetinu tehdejšího obyvatelstva. Po roce 1989 pak nikomu v Česku vlastně nevadilo, že společný stát opustili i Slováci. Jakoby tu vládla představa, že je snazší každý konflikt a napětí vyřešit tím, že si bude člověk žít „sám“, se svým jazykem a svou kulturou a nemuset se konfrontovat s ničím jiným a cizím.

Historii nelze vrátit zpět, ale při její reflexi se lze o sobě dost dozvědět. Antikomplexu jde o to, abychom už napříště neřešili konflikty vylučováním, ale motivací k hledání lepších řešení. Nejde ostatně o teorii. Dějiny českých zemí zaznamenaly několik hvězdných hodin, kdy se zde zrodila nová a kvalitní „řešení“ problémů.

Soužití katolíků a nekatolíků před třicetiletou válkou bylo zajímavějším modelem soužití než tehdy obvyklé „koho vláda, toho náboženství“. Stejně tak je i působivý výkon národního obrození, který by nebyl možný bez soupeření ale i vzájemné inspiraci s německou kulturou.

V tom kontextu je myšlena věta citovaná v otázce. Pokud nebudeme znát pozitivní hodnoty a výkony Němců z českých zemí, vždy snadno přistoupíme na zdánlivě zcela průzračnou logičnost poválečné „národní očisty“, která vedla k vyloučení všeho cizorodého.

Na takovou logiku budeme přistupovat vždy, když se dostaneme do problémů a nenaučíme se oceňovat hodnotu soužití a budeme proto mít motivaci hledat komplikovanější cesty k řešení konfliktů než je vystrnadění „rušitelů“. Při pohledu na dění v současném Česku je myslím potřeba toto se naučit velice akutní. „Naši Němci“, jak se říkalo mezi válkami, jsou naprosto skvělá příležitost o tomto přemýšlet.

Antikomplex uvádí, že se svou činností snaží vyvolat diskusi nad tímto temným momentem české historie. Jak se to daří?

Myslím, že se diskusi podněcovat daří. Vždy jsme vycházeli z toho, že pokud chceme podněcovat diskusi o citlivých tématech, jako je třeba nucené vysídlení Němců, musíme se sami naučit být otevření a spíše předkládat zajímavá témata než radikální teze. Myslím, že třeba odkazováním na krajinu v pohraničí jako na určitého prostředníka historie, byl dobrý krok.

Každý může získat své vlastní zkušenosti s krajinou, své vlastní zážitky, o kterých se pak může dobře diskutovat. Dokud se budeme pohybovat ve schematickém a hodně zajetém myšlení, jaké vyvolávají zpravidla politizovaná témata typu tzv. Benešových dekretů, nikam dál se nedostaneme. Jedni je budou vždy hájit, mnozí je budou vždy kritizovat.

Přitom podle nás otázka Benešových dekretů není ta nejdůležitější. Mnohem důležitější věci se odehrávají přímo v pohraničí, kde se konkrétně pracuje s německým kulturním dědictvím. Tam je potřeba o spoust věcí mluvit.

Jinak je dost těžké poměřovat přímo vliv Antikomplexu na veřejnou diskusi o tomto tématu u nás. Důležité ale je, že se vnímáme jako součást širšího hnutí. Zdaleka nejsme s naší prací sami, což nás velmi baví.

Na webových stránkách jste spustili anketu o otázce „Myslíte si, že už bylo reflexe poválečného vysídlení Němců dost a je možné ji považovat za uzavřenou?“ 57% respondentů odpovědělo, že  reflexe vysídlení Němců ještě dlouho nebude uzavřená, 23%, že reflexi minulosti nelze tímto způsobem posuzovat a 20% si myslelo, že je potřeba spíš se věnovat českým obětem nacismu. Ankety se zúčastnilo zhruba dva tisíce lidí. Jak si tyto výsledky vysvětlujete? Je to odpovídající vzorek pro celou českou společnost?

Určitě to není odpovídající vzorek pro českou společnosti. Takový na naše stránky nechodí. Ale v té anketě jsme si potřebovali něco ověřit. Nejsme náhodou úplně mimo, když pořád podporujeme poválečné vysídlení Němců? 

Nebo má pravdu Václav Klaus a jeho přátelé, že už toho bylo dost a máme s tím přestat, protože hrozí, že zapomeneme na mnohem větší zločiny, které spáchali nacisté. Výsledky ankety si navzdory určité nereprezentativnosti interpretujeme tak, že zas tak úplně mimo ještě nejsme.

Děkuji za rozhovor.

Publikováno na vzdělávacím portálu Moderní-dějiny.cz.

Ondřej Matějka je ředitelem Antikomplexu, což je občanské sdružení, které se od roku 1998 zasazuje za českou reflexi německých dějin v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Jakub Janda je politický analytik a spolupracovník portálu Moderní-dejiny.cz. Více na www.JakubJanda.com. 

↑

Přestože se na krajské úrovni o celostátních tématech nerozhoduje, takováto témata volby do krajských zastupitelstev a hejtmanů vyhrávají. Navíc, tyto volby druhého řádu vždy vyhrává opozice. Škrtající vláda je nepopulární z definice své práce – a Nečasův kabinet není výjimkou, navíc nekonečné hašteření uvnitř kabinetu s Věcmi veřejnými kabinetu ukradlo zhruba 30 procent důvěry občanů od jejího nástupu v červnu 2010.

Když vynecháme komunikační excesy v uvnitř trojspolku ODS - TOP 09 – VV, za dva roky působení pravicové koalice se rýsují dvě hlavní témata, v jejichž vysvětlování lodivodi státu selhávají. Vysvědčení tak pro Nečasovu partu bude značně nepříznivé.

Kolovrátek robotického šetření

Vysvětlovat a komunikovat utahování opasků je málokdy úspěšné, když nemáte v ruce vnější hrozbu – strašáka. Toho si tedy pravicové strany (ODS a TOP 09) našly v řeckém dluhovém fenoménu, díky jehož zdůrazňování došlo k porážce Paroubkovy ČSSD.

Konzervativně – pravicový recept byl okořeněn bojem pálení korupčních čarodejnic na všech úrovních a na všech možných tiskových konferencích, jak požadovala (tehdy jakoby) strana Věci veřejné. Mantry šetření, točící se okolo maxima 3% deficitu ročního rozpočtu, se snaží koalice držet zuby nehty – naprostá většina nepříjemných rozhodnutí je ospravedlňována nutností škrtat a apokalyptickým příkladem řeckého zadlužení.

Jako hlavní argument prvotní koaliční existence není špatný, ale po vítězných volbách se komunikační paleta zdůvodnění jednotlivých kroků měla rozšířit – jak premiér, tak ministři však jen roboticky opakují pořád stejné fráze. Šíří se tak pocit, že zemí vládnou přednastavené škrtací stroje, nikoliv zodpovědní hospodáři a chápaví lidé.

Slovníkem vědce, ne člověka

Z pohledu politické komunikace totiž existuje mnoho způsobů, jak úspěšněji zabalit formulovat a zdůvodnit politiku plošného škrtání – když premiér neustále mluví pouze o procentech HDP a miliardách zadlužení, pro obyčejného občana působí jako vzdálený a buzerující aristokrat.

Vystudovaný fyzik se po letech v překlimatizovaných zasedačkách ODS nenaučil mluvit jazykem běžných lidí - na pivo by tak s ním nikdo nešel. Kabinet s původně nejširší podporou (118 křesel) se tak za dva roky díky své nepřesvědčivosti stal týmem fackovacích panáků a odpadlíků.

Premiér by měl užívat jednoduchý a přímý apel na budoucí generace -  většina českých rodin sama od sebe šetří na budoucnost svých dětí.  Vrchní manažer země by měl vytrvale tvrdit, že kroky jeho týmu směřují ke konkrétnímu cíli, přesně vyjádřitelnému a uchopitelnému. Zřejmé strašení konkrétními reálnými dopady by působily mnohem přesvědčivěji, než nekonečné omílání nudných číslic a zauzlence typu vytýkání před závorku.

Poukazování na úspěšné změny za dva roky práce jednoduchým jazykem a představování dalších plánů by se mělo stát prioritou dalších měsíců, nikoliv jen doprovodnou činností. Americký prezident také před midterm elections vede zřejmou komunikační kampaň, protože ví, jak je jeho obraz důležitý.

Případ druhý: Ach, (zas) ty církve ..

Kromě konsolidace veřejných rozpočtů se pravicová vládní parta rozhodla majetkově se vyrovnat s církvemi. Místo využití rozsáhlým argumentačních možností vsadila na dva neviditelné ministry (kultury - Bessera a Hanákovou) a opětovné vtloukání klínů do hlavy – že se něco musí udělat, aniž by kabinet vysvětlil proč.

Mohutný transfer nemovitostí a financí ve prospěch církví je většinou společnosti (nesouhlasí s ním dle průzkumů 69% občanů) považován za nesprávný, takový mocenský vzestup církví by dle ČSSD neodpovídal realitě dnešního Česka, kde se k registrovaným církvím hlásí tři lidé z deseti.

Toto vnímání však lze výtečně využít pro obranu vládního kroku – obecná a nepopiratelná nechuť k církvím totiž může být důvodem celého vyrovnání se s náboženskými institucemi. Petr Nečas by neměl hovořit o správnosti kroku (když v prostředí zmítaného mediálními korupčními kauzami na spravedlnost nikdo neslyší), ale na výhodnost vypořádání se s církvemi pro celou společnost. Zní to šíleně?

Málokdo ví, že stát dodnes pokrývá platy duchovním a církve přímo závisí na státním rozpočtu. Daňoví poplatníci tak doslova platí provoz církví. Proč by v zemi ateistů měl stát platit z veřejných peněz službu, kterou využívá jen 30% populace? Hlavním argumentem pro restituce by mělo být odpoutání a odstřihnutí církví od veřejných peněz z kapes všech a přínos pro rozvoj menších obcí, kde církevní pohledávky doslova hnijí.

Komunikačně neschopná a slabá ministryně kultury bohužel nedokáže (a už se ani nesnaží) vysvětlit jednotlivé zahrnuté položky a způsob ocenění půdy. Vládní komunikační strategie by se tak měla zaměřit na přesměrování neoblíbenosti duchovních ze svého trika na samotné církve. Proč premiér nedotlačí arcibiskupa Duku a další široce uznávané církevní autority, aby pomohly vysvětlit tento krok?

Ideální čas pro změnu  

Petr Nečas má velice slabého protivníka v též absolutně necharizmatickém Bohuslavu Sobotkovi, který se sice povinně naučil opakovat marketingovou frázi my jako sociální demokraté, avšak mezi slepými je jednooký králem.

Proto má premiér navíc v souvislosti s kauzou Rath (která rázem utnula veškeré snahy ČSSD a odborářů o předčasné volby) trochu času na přehodnocení své komunikační strategie. Ideální časování pro nadechnutí se po dvou letech v úřadu nastává i díky rošádě křiklounů Věcí veřejných za neviditelné LIDEM.

Premiér také není schopen vytěžit jakýkoliv kapitál z policie, která konečně začala zatýkat za korupci – což byl jeden z velkých nadpisů vládního programového prohlášení před dvěma lety. Když začne vysvětlovat, nedostane na podzim tolik na frak a za dva roky jej nečeká osud pravice na Slovensku. Tedy porážka na celé čáře a odevzdání žezla levici.

↑